První čtení: J 6, 1-15

Základ kázání: Sk 2, 41-47

  

Je církev potřeba? Anebo stačí věřit v soukromí, sám, sama doma?

Myslím, že vy všichni, kdo jste sem přišli, chcete něco víc než jen věřit sami doma. Jaký je pro vás smysl zdejšího setkávání? A myslíte, že ho už chápete úplně? Nebo k nám mohu zaznít ještě další oslovení, která nám umožní ještě hlouběji rozpoznat, proč tu jsme, jak ještě spolu být a kam dál směřovat?

Každopádně je dobře, že můžeme víc než jen věřit v soukromí, sami doma. Na tom se asi shodneme. Že život církvi může být mnohem bohatší a vzájemnější, než když se člověk jen zabývá osobními koníčky. Vždyť církev není míněná jako zkostnatělá znouzectnost, ale spíš jako jedinečná šance. Tvořivá Boží příležitost – aktuální teď přímo mezi námi.

Rozhodující roli hraje od začátku iniciativa Boží. Iniciativa Ducha svatého. I podle dnešního biblického svědectví. To znamená, že církev není jen volnočasový klub, který dalo dohromady několik nadšenců. Ale Duch Boží sám se dává do díla. Když připomíná smysl Ježíšova života. Když uvádí do tajemství Kristova ukřižování a vzkříšení. Když promlouvá skrze svědectví Kristových apoštolů. Když stále oživuje inspiraci všech, kdo v Krista uvěřili.

Slyšeli jsme, že hned na začátku se prvních věřících „zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení.“ Zní nám to možná příliš zázračně a divotvorně. Ale i v dnešní době nás přece dovedou udivit životy Kristových svědků, v nichž se zvlášť autenticky a mocně spojují slova s činy. Vzpomenete si na někoho, kdo na vás zapůsobil jako strhující prostředník víry? Vzpomenete na někoho, s nímž jste si říkali: Tohle mě opravdu oslovuje… Vnímám, že odtud vítr vane… Z tohoto zdroje chci čerpat… Oproti téhle skutečnosti bledne to ostatní, co jsem považoval za důležité.

Když Duch Boží zavěje… Také cestou těch správných setkání… Věci se dávají do pohybu. A život Božího lidu se rozproudí…

Někdy nás pravda při uvažování o církvi mate, že nevíme, jaký je přesně vztah mezi živým Kristovým společenstvím a mezi kartotékou členů sboru plus celou tou naší církevní organizací, někdy tak nemotornou a těžkopádnou. Duch svatý si pravda rovněž vede svou evidenci v knize života, která je navíc daleko podrobnější a přesnější než naše sborové kartotéky. Ale my jeho působení ve svých evidencích nestíháme dost dobře podchytit. Nedohlížíme v první řadě ani, kdo k nám vlastně patří, popřípadě nepatří… Natožpak abychom mezi sebou dovedli dobře rozlišit ty pravé sloupy církve. Nevím, jestli je rozlišíme podle angažovanosti pro sborový život, podle solidnosti vystupování nebo dle výše odvedeného saláru. Duch svatý vane, kudy chce. Vlastně i v tomhle směru jde spíš o tu otevřenou šanci přidat se k jeho aktuálnímu proudění – tam, kde nás zrovna vtáhne, spíše než o to, se navzájem ubíjet seznamy hlasovných členů a odvedených salárů. A navíc je velmi osvobodivé, že Duch svatý mezi námi uvádí do pohybu cosi mnohem bezprostřednějšího, původnějšího, mocnějšího, čistšího a hlubšího, než jak někdy působí celý ten balast nahromaděný na půdě církevních institucí, projevující se mnohdy v jejich zkostnatělosti, omezenosti, zvykovosti, nebo i v povýšené aroganci a ve zneužívání moci. V tom, čím až dodnes církevní instituce někdy tak odrazují. Ale přesto všechno se se můžeme setkávat i my – jakožto lidé oživovaní Duchem, v této modlitebně.

Ale v čem spočívají hlavní projevy opravdového života církve? Jaké jsou jeho příznaky? Jak vypadá konkrétně to uskutečňování Božích příležitostí mezi námi?

Slyšeli jsme, že ti, kdo v Krista uvěřili: „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.“

Vytrvale poslouchali učení apoštolů – jeden z typických projevů církevního žiovta: účast na zvěstování evangelia. Zájem o živá Kristova oslovení. Zájem, co není jednorázový, ale prohlubuje se trvale, protože Kristus má pořád co říci.

Pak další projev – podle mě extrémně důležitý a nedocenitelný: Byli spolu. Spojení lidí, kteří by k sobě jinak nikdy cestu nenašli. Setkání bez vymezení a bez předsudků. Společenství, v němž člověk může odložit své masky a nemusí si před druhými nic dokazovat. Může připustit i svou zranitelnost i všechny vytěsněné a zastřené stránky svého života. Může vyznat svá selhání. Dát najevo vše, s čím si neví rady. Svěřovat druhým břemena, která sám neunese. Hledání ryzích vztahů v takovém společenství se stává cestou vzájemných proměn. Když nelpíme na tom svém, ale sami se posouváme tím, že přijímáme ty druhé, někdy tak odlišné bratry a sestry. Být spolu – to je podle mě taky základnější rys života církve než nějaké konkrétní charitativní a dobročinné aktivity. Což platí i pro spolubytí s lidmi v nouzi; Nejde zdaleka jen o to, jestli dám někomu jídlo nebo oblečení. Jde v první řadě o to, že mě ta druhá, ten druhý nepřestane zajímat, i kdyby se zvládl kdovíjak vyčlenit z běžné společnosti, i kdyby sám nabyl přesvědčení, že nikoho nezajímá, a navíc i kdyby mnu to jídlo nebo oblečení dal mezitím už někdo jiný.

A další typický znak církevního života – s tím spolubytím propojený: Lámali chléb. To také znamená vzájemné sdílení, do něhož jsme uváděni i při Večeři Páně. V první církvi však ještě nebyla Večeře Páně oddělená od běžného společného jídla. Církevní obřady nemají sloužit jako únik mimo realitu, ale naopak mají do reality vrůstat – ba přímo uvádět co nejhlouběji do ní… Lámat chléb znamená také dělit se o vše potřebné k životu. Tady koření i ta služba církve, diakonie. Rozdělujeme se s druhými o život, který jsme sami od Boha dostali.

A další znak: Modlili se. Osobní účast na společné komunikaci s Bohem. Účast na bohoslužebném životě.

A slyšeli jsme ještě další, bližší popisy církevního života, z nichž některé znějí na první poslech až neuvěřitelně: „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval.“ I když z jiných biblických zmínek víme, že už v první církvi se vyskytovaly problémy. Nebylo zdaleka vše tak růžové, jak by se mohlo zdát z tohoto líčení Skutků apoštolských. Ale přesto k nám může stále promlouvat ten zážeh prvotní inspirace, svědectví o prvním křesťanském nadšení, na které má smysl pořád znovu navazovat i v naší omezenosti a polovičatosti. Inspirativně působí nejen ta radikálnost odhodlání dělit se a sdílet, ale i pravidlo, podle kterého vše rozdělovali: „podle toho, jak kdo potřeboval“. Takže ne podle výkonu, ne podle zasloužilosti, ne podle toho, jestli se ten druhý mohl revanšovat, ale podle toho, jak potřeboval.

Také následující popis církevního života zní prostě, ale zároveň zvláštně: „Chválili Boha a byli všemu lidu milí.“ A přitom i z jiných biblických svědectví víme, že už první věřící měli s druhými lidmi dost problémů, trpěli leckdy i pronásledováním pro víru, někteří zemřeli mučednickou smrtí. Vždyť následovali Krista ukřižovaného. A přesto teď slyšíme o jakémsi prvopočátečním stavu, v němž byli všemu lidu milí. I to je vlastně fajn výpověď o té jedinečné Boží šanci, která se mezi námi otevřela. Výpověď o tom, že v Kristově životě a v životě víry spočívá cosi pozitivního pro všechny lidi. Přístup té Boží lásky, po které vlastně každý v hloubi duše touží. A která může důvěryhodně, a dokonce i lákavě působit i ve vztazích s nevěřícími.

„A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.“ Také tohle je výpověď na jednu stranu hodně prostá, ale na druhou stranu zvláštní už těmi slovy: „Pán přidával“. Takže budoucnost církve není v posledku naše starost, ale Boží. Což nás nemá vést k pasivitě. Jsme povoláváni podle svého nejlepšího vědomí a svědomí spolupracovat na Božím díle. Spoluutvářet to otevřené a přijímající společenství, kde se šíří životodárné poselství, kde spolu jsme, kde lámeme chléb, kde prohlubujeme život modlitby… Jsme povoláni i ke spolupráci na misii církve, na předávání té dobré inspirace druhým. Ale nemusíme se snažit nikoho obracet k víře nátlakem. Povolávat lidi ke spáse zůstává Boží věc.

A ještě na závěr dodám: Možná jsme se podivili i tomu, jak rychle a nakažlivě se víra v první církvi šířila. My v Chomutově už nemáme tu zkušenost, že by se obrátilo několik tisíc lidí najednou nebo že by Pán denně přidával k našemu společenství další a další. Ale když se podíváme z většího nadhledu, spatříme něco neméně podivuhodného: Řetězec mnoha a mnoha generací a také přemnoha podob společenství věřících, k němuž jsme se mohli úplně nedávno připojit i my sami. Kdo z prvních jeruzalémských Kristových svědků by si dokázal představit budoucí vývoj křesťanství v celé té závratné šíři?

A také teď je ta Kristova šance. Ta Boží příležitost je mezi námi aktuální.

 

Slovo poslání: Žd 10, 23-25