První čtení: Mt 5, 17-20

Základ kázání: Dt 4, 5-20

 

Slyšeli jsme o zvláštní kombinaci stránek života Božímu lidu: dbaní na nařízení a práva, s nimiž se ovšem pojí výjimečná moudrost a rozumnost. Záruka Boží blízkosti a zároveň zřetel na Boží nezobrazitelnost. Jak tohle všechno jde dohromady?

Dovedli bychom si představit různé rozpory, nesoulad mezi jedním a druhým: Mezi bezmyšlenkovitým lpěním na nařízeních a mezi moudrostí, která se umí rozhodovat samostatně… Mezi svázaností pravidly a mezi svobodou v Boží blízkosti… Mezi Boží známostí a mezi Boží nezobrazitelností… Všechny ty rozpory znějí dobře představitelně.

Dovedeme si třeba představit společnost, která terorizuje svoje občany spoustou nařízení a pravidel, a přitom se nechová ani trochu moudře. Dovedeme si také představit lidi, kteří vychytrale obcházejí pravidla, a přitom se umějí rozumně a přesvědčivě obhájit. A jak vůbec souvisí život v Boží blízkosti s právnicky suchým zdůrazňováním nařízení a zákonů? Vždyť nejdůvěrněji se nám Bůh přiblížil v Ježíši Kristu… A Ježíš se každou chvíli přel se zákoníky. A vyzdvihoval lásku nad zaslepeným lpěním na pravidlech. A co má společného Boží blízkost s Boží nezobrazitelností? Buď mi je někdo důvěrně nablízku, takže znám i jeho podobu do detailu. Anebo naopak ani nevím, jak vypadá, když s ním udržuji jen nějaký vztah na dálku, ale tím pádem od něj nemohu očekávat tolik, jako od svých nejbližších. Ostatně Boží lid v Mojžíšově době opravdu děsil ostatní zpodobněním prázdného Božího trůnu; Na první pohled nic hřejivého, nic domácky známého…

… Takže si dovedeme celkem snadno představit, jak si to všechno navzájem protiřečí: pravidla versus moudrost, spoutanost nařízeními versus osvobodivá blízkost, důvěrná známost versus tajemná nezobrazitelnost a tak dál.

A přesto – v životě víry se to vše najednou dostává do nečekaného propojení, seřazení a uspořádání, do nečekané souhry, někdy i doslova do souhry protikladů.

Jak zdůraznil i sám Ježíš, když ho neustále podezírali z anarchistické svévole: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.“

Vyjmenoval jsem už pár příkladů nesouladu mezi slepým dodržováním pravidel versus svobodným životem v moudrosti a tak dál. Ale vybavíme si také příklady sjednocení těch rozmanitých stránek života? Vybavíte si třeba lidi, kteří uvažují moudře a jednají správně, spravedlivě, zodpovědně i podle práva? Vybavíte si společenství, v nichž se dá svobodně dýchat a dobře žít, tím spíš, že v nich panuje kultivovaný smysl pro lidská práva; Včetně smyslu pro potřeby a nové šance těch, kdo na dodržování všech nařízení nestačí, anebo už v něm selhali…? Právo a zákony v souladu s moudrostí… A vzpomenete si na lidi, za jejichž životy, které jsou dobře uspořádané, rozpoznáváte blízkost někoho, kdo na ně silně zapůsobil – klidně třeba i partnerky, manžela nebo přítele? Osvobodivá blízkost v souladu se smyslem pro dobrý řád… A vybavíte si lidi, v jejichž životech rozpoznáváte neobvyklou věrohodnost, hloubku, niternost, přesah, právě proto, že se takoví lidé nespokojí jen tak s něčím a neztotožní se jen tak s někým, nenechají se tak zvaně opít rohlíkem, nevystačí si s líbivým náboženským kýčem ani s vybledlou představou o křesťanských tradicích…? Boží přítomnost se v jejich životech projevuje tím bezprostředněji, že respektují její nezobrazitelnost…

Mojžíšova zkušenost svědčí o zvláštní Boží nepřístupnosti, kterou však zároveň naplňuje intenzivní komunikace: „Tenkrát jste se přiblížili a stáli pod horou. Hora planula ohněm až do samých nebes a kolem byla tma, oblak a mrákota. I promluvil k vám Hospodin zprostředku ohně. Slyšeli jste zvuk slov, avšak žádnou podobu jste neviděli; slyšeli jste jen hlas.“ Líbivé obrázky stranou. Bůh není jen tak někdo. A přesto se sdílí v žáru své přítomnosti. V něm nás oslovuje. Mluví s námi. A stojí o nás i přes veškerou svou neuchopitelnost, tajemnost, jinakost. Přes veškerou svou nepochopitelnost nám dává prostou orientaci ve smyslu desatera přikázání. A přiblížil se nám na dotyk v Ježíši Kristu. Ano, v něm zapůsobil o mnoho přístupněji než v té ohnivé hoře. Ale i z života Ježíše Krista vyzařuje totéž tajemství a sálá z něho táž nezkrotná energie. A taky z podoby Ježíše Krista by byl velký hřích vyrábět sošky domácích bůžků pro štěstí.

„V den, kdy k vám Hospodin mluvil na Chorébu zprostředku ohně, jste neviděli žádnou podobu; velice se tedy střezte, abyste se nezvrhli a neudělali si tesanou sochu, žádné sochařské zpodobení: zobrazení mužství nebo ženství, zobrazení jakéhokoli zvířete“ a tak dál… Mimochodem, možná vás taky už někdy udivilo, kolik se v Bibli celkově věnuje místa zápasům s modlářstvím? Z některých biblických textů se dokonce zdá, jako by ani nešlo o nic jiného, než aby si člověk nevyráběl modly. Na první pohled nám tyhle texty mohou připadat starožitné a cizí. Protože v současné době se už obvykle soškám bůžků neklaníme. Je ale fakt, že modlářství znamená mnohem hlubší problém. „Lidské srdce je továrnou na modly“, varoval Jan Kalvín. Ale proč to je v Bibli tak strašně ústřední téma? Nepřipadá vám o dost nevinnější vyrobit hezký obrázek boha než třeba krást a vraždit?

Proč je to modlářství takový průšvih? … Jeden z hlavních problémů samozřejmě spočívá ve špatném nastavení hodnot. V chybném pořadí priorit a taky v celkové omezenosti těch priorit. Třeba když zbožštím peníze, když si řeknu, že peníze jsou pro mě všechno, tak začnu dělat vše pro peníze a půjdu kvůli nim i přes mrtvoly. Nebo když zbožštím rodinné štěstí, nebudu schopen vnímat nic dalšího za ohrádkou své domácnosti. Nebo když zbožštím člověka, který je mi sympatický, začnu se kvůli němu chovat nevyrovnaně a nevyváženě. Když zbožštím politika, tak vybuduji právě tu společnost, která se řídí spoustou přísných nařízení a zákonů, ale nejedná moudře. Když zbožštím úspěchy, zásluhy, výkony, tak vybuduji společnost, která obětuje své slabé a neúspěšné syny a dcery nelidskému molochovi. A když zbožštím nějakou podobu evangelické zbožnosti, na kterou jsem zvyklý, začnou mi unikat jiné živé cesty víry, plus aktuální úkoly od Boha… Anebo lidé, které mi posílá Bůh do cesty, i když nevypadají jako typičtí řádní evangelíci. Špatné a špatně nastavené priority – ožehavý problém modlářství.

A ruku v ruce s ním se pojí ještě větší průšvih: Drastické omezení a zúžení povědomí o pravém Bohu. Představuji si to třeba na vztahu s rodiči. Dítě, které by zaměnilo celého rodiče za projev jeho existence, by bylo úplně mimo. Rodič není jen bonbón, který dítě dostalo. Rodič není jen navařeno a uklizeno. Rodič není jen pohlazení ani povolení hrát o čtvrthodinu déle na Playstationu. Rodič není jen Paralen na vyléčení nemoci ani jen otravná povinnost vyčistit si zuby. Rodič není jen okřiknutí. Rodič je mnohem víc než to všechno. A považuji i vzhledem k tématu modlářství za hodně důležité dodat, že ani rodiče si dítě v jádru neochočí, neovládne a nezneutralizuje podle svých představ. A ani si ho nemá ochočit – třeba k tomu, aby rodič jen vydával další a další bonbóny nebo aby dovoloval další a další minuty na Playstationu. S rodičem se dá o všem mluvit, ale to neznamená, že se stane automatem na sladkosti. Obvykle (ve funkčních rodinách) vede dál a moudřeji, než kam dítě dohlédne.

Čím spíše Bůh, kterého nezobrazíme zpodobněním ničeho, natož abychom ho ochočovali podle svých vlastních představ. I podle dnešního biblického textu se může Bůh projevit v chaosu a v mrákotě, ve spalujícím ohni uprostřed našich zdomácnělých představ, udělá nám z nich kůlničku na dříví, a zároveň vede mnohem dál ve své blízkosti, ve své moudrosti a v osvobodivé inspiraci zákonů své lásky.

 

Slovo poslání: Žd 12, 18-29