První čtení: Iz 40, 1-11

Základ kázání: Mk 1, 1-11

 

Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně… Na jaké poušti ten hlas zní? A jak cestu Páně připravit?

Jan Křtitel na poušti pobýval a kázal. A křtil v Jordánu, v řece, kterou kdysi Izraelci přecházeli z pouště do zaslíbené země. Potom, co v pustinách bloudili po čtyřicet let v důsledku svého odvratu od Božího vedení. Jejich cesty se zamotaly a nebyli schopni vstoupit do země zaslíbené přímo. Až po těch čtyřiceti letech mohla být další generace Božího lidu očištěna od hříchů minulosti. Pak už konečně Izraelci překročili Jordán. Pozdější proroci jim pouštní období opakovaně připomínali. A volali po nové očistě, po novém začátku. Na poušti se člověk ocitne v zemi nikoho, v pustotě, v prázdnotě, v blízkosti smrti. A možná si naléhavěji než kdy dřív uvědomuje vlastní závislost na Bohu, na Božím vedení, na Božím slitování. A voda Jordánu je jako proud, který odnáší minulost, nikam dál nevedoucí. Hraniční řeka Jordán vytváří předěl mezi tou mrtvou minulostí a mezi zaslíbenou budoucností. A pokud jde o Jana Křtitele, určitě to byl zvláštní člověk. Svým vystupováním připomínal dávné Izraelské proroky, hlavně Elijáše. Už ve své době vypadal Jan dost extravagantně, oblečen do velbloudí srsti. Jako muž, který se nehodí do této doby. Skoro jak zjevení. Jako někdo, kdo přichází vytrhnout svoje současníky z koloběhu všedních dní. A v řece Jordánu křtil – na znamení nového návratu k Bohu, nejhlubší očisty, nebývalého života. Evangelista Marek píše, že k Janovi přicházela celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma. Bylo to období velkého duchovního probuzení. Mnozí lidé už asi nevěděli kudy dál, a tahle zvláštní osobnost Jana Křtitele je najednou dost inspirovala a vzbuzovala v nich nevšední naději. A tak byli ochotni vážit za ním kus nepohodlné cesty do pouště, protože jejich všední svět jim připadal chvílemi snad ještě vyprahlejší a pustší.

Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně… Na jakých pustinách nás ten hlas zastihuje dnes? Kde prožíváme my tu svou vyprahlost po novém životě, po zaslíbené budoucnosti? Určitě může člověk osobně procházet pustotou, prázdnotou, nenaplněností, kdy mu to minulé přestává dávat smysl a budoucnost se zatím ohlašuje jen jako velká Boží neznámá. Určitě může člověk osobně procházet obdobím vyprahlosti po dotyku, po vřelém slovu, po očistném setkáním, obdobím vyprahlosti po nových začátcích ve vztazích, po životadárné blízkosti, po přijetí a po lásce… Určitě může člověk osobně procházet pustinou, ve které prožívá smrtelné ohrožení a uvědomí si naléhavěji než předtím svou odkázanost na Boží blízkost, na Boží vedení, na Boží rozuzlení svých cest… A také napříč celou společností můžeme procházet vleklou vyprahlostí, jakousi o-puštěností a prázdnotou na konci dosavadního vývoje, když se dostáváme na hranice dosavadního blahobytu, když prožijeme vyprázdněnost minulých jednostranně optimistických příslibů štěstí, prosperity a bezproblémové pohody, když vytušíme i závažné hrozby na obzoru. A také napříč celou planetou, napříč poli i lesy se může zajisté rozšiřovat poušť pod vlivem neblahých klimatických změn.

Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Jak připravovat cestu Páně? Co všechno narovnat, vyrovnat, urovnat, srovnat a napřímit, popřípadě i smířlivě srovnat se zemí? Co mezi námi doposud trčí jak závory nebo jak barikády, jak neprostupné zdi? Nebo jak hory povýšenosti – a naproti nim zas údolí malomyslnosti, malověrnosti i propadliště komplexů méněcennosti? „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů!“ A vzápětí Janovo kázání pokračuje: „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já, nejsem hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi.“ Janovo vystoupení bylo o to zvláštnější, že tento charismatický prorok v celém svém širokém okolí rozdmýchal tolik nadějí, jen aby dal hned vzápětí pokorně najevo: Vždyť na mě vůbec nezáleží. Já jsem tu jen proto, abych připravoval tu cestu. Jen abych uvolňoval prostor někomu úplně jinému. Jen proto abych dál nezacláněl. Jen abych propůjčil svoje hlasivky k volání uprostřed pustiny, na úhorech lidských srdcí. O mně tu nejde, ale něco se musí už konečně stát. Žijeme v přelomové době. K nějaké katarzi musí už dojít. Po mně – nejenom potopa starých životů v Jordánu, ale především za mnou přichází ten, kdo už naplno Boží vládu uskuteční, ten, kdo vás uvede ještě hlouběji: „Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým!“

Tak kázal Jan přibližně před dvěma tisíci lety. A jak je to s námi dnes? I když už pokřtění jsme, neztrácí na své naléhavosti to pozvání k odevzdanému ponoru do hlubin života, do hlubin Božího milosrdenství a smíření. Hlas volajícího na poušti zní na počátku evangelia – jako úvod k té radostné zprávě, že už je to tady, že Pán už se ujímá vlády nad světem, a tak už se nemusíme tolik hrbit pod vnějším nátlakem… Ani pod tíhou okolností… Ani pod mocenskou převahou těch, kdo nás chtějí zastrašit… Ani pod samotnou zastrašující mocí smrti se nemusíme nechat zdrtit, ale můžeme to všechno odevzdaně pustit po proudu a pak se opět vynořit z hloubi vod Jordánu a znovu se svobodně nadechnout: k životu nezávislému na všem, co nás chce zbavovat důvěry, lásky a naděje do budoucna.

Žijeme v přelomové době. A někdy si možná při pohledu na lidskou zvůli nebo na pustošení planety vyloženě netrpělivě říkáme, že takhle to dál nejde, že se už musí něco stát, že už musí přijít nějaká katarze, že musí dojít k závažné změně… A někdo třeba i zatouží po silném leadrovi, který to konečně vezme za správný konec a nastolí dlouho očekávaný pořádek a spravedlnost, případně navrátí naší křesťanské civilizaci zašlou slávu… Ale mezitím už dávno přišel Ježíš z Nazareta. Přišel mezi nás a prochází mezi zástupy, možná jsme si ho ani pořádně nevšimli. Nezačal s žádnými světodějnými gesty. Nad nikoho se nepovyšuje. Ale vstoupil s námi do téže vody. A nechal se od Jana pokřtít, jako by nic, jako by se ani nechumelilo. On sám je Mesiáš, ale dává najevo, že i ten jeho život závisí jedině na Boží milosti a na Božím slitování. I v tom se s námi setkává a ukazuje nám cestu – v té bezpodmínečné odkázanosti na milost nebeského Otce. Přišel mezi nás tak bezbranný, ten, kdo na první pohled nic zas tak zvláštního neřeší ani nezmůže – a přece právě nad jeho životem se rozevřela nebesa a ozvalo se nové oslovení: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Zde začíná ta cesta, která je vyvolená i pro nás. I když tu Ježíšovu napříč zástupem u Jordánu lze tak snadno přehlédnout, byla by věčná škoda ji nebrat dost vážně. Hlas volajícího na poušti připomíná, že už je opravdu na čase vyrovnat všechny ty naše životní stezky Ježíšově cestě vstříc.

 

Slovo poslání: 1Pt 1, 10-16