cce-chomutov

První čtení: Mk 8, 1-9

Základ kázání: Ž 104, 1-2.13-35

(Díkčinění, Dny vděčnosti za stvoření)

„Dobrořeč má duše Hospodinu“ – zní hned na začátku i úplně na konci Žalmu. Je to klíčová věta, která uvádí celý zpěv a která vyústí do závěrečného Haleluja.

„Dobrořeč má duše Hospodinu“ – je věta náležitě slavnostní, ale zároveň trochu zvláštní: Jako by bylo potřeba svou vlastní duši přemlouvat. Přimět ji k něčemu, do čeho se jí vždycky úplně nechce. Ale je klíčové pečovat o duši. Sytit ji dobrými slovy vnímání Hospodinovy slávy a moci, dokonalosti jeho řádů i harmonie a krásy jeho stvoření.

„Dobrořeč má duše Hospodinu“ – zní inspirace k modlitbě. A často i ke změně životního postoje – od převažujícího negativismu, kritičnosti a zahořklosti k vděčnosti, k chvále a k oslavě Božího díla.

Slyšeli jsme 104. Žalm jako pozvání k takové oslavě. Co vše v něm zaznívá? Zkusím ho alespoň trochu přiblížit, i když se zároveň sám ptám, jak vůbec vykládat Žalm. Žalm patří do žánru básní a písňových textů. Nad těmi by se člověk neměl úplně zamotávat v otázkách typu: „Co tím chtěl básník říci?“ Bývá lepší nechat na sebe jejich slova volně působit nebo si je třeba zazpívat, než je číst jako nějaký odborný článek.

Ale i přesto se z žalmů dají vyčíst různá poselství, o kterých můžeme dál přemýšlet. Konkrétně ten 104. Žalm nás zve k prohlédnutí k Boží slávě, jak se projevila ve stvoření přírody. Je to opěvování harmonie Božího stvořitelského díla. Můžeme o něm přemýšlet přímo jako o žalmu ekologickém. Vypovídá o stvoření jako o obrovském ekosystému. Jako o předivu vztahů, které se vzájemně prolínají, ovlivňují a doplňují. A zároveň jsou v něm vymezeny hranice potřebné pro udržení rovnováhy celku. Jsou vymezeny hranice – ať už vesmírným tělesům, přírodním živlům, úsekům času, nebo i jednotlivým tvorům, včetně na pohled úplně divokých, nezkrotných, nespoutaných. A také člověk tu má své vymezené místo, v němž může prožívat Hospodinovu péči a ruku v ruce s ní také svěřenou spoluodpovědnost za celek stvoření, na který má vliv.

Jak pro člověka, tak pro celý vesmír je Boží program od počátku dobrý. První část žalmu líčí velkolepý projekt uspořádávání vesmírného řádu i vytváření podmínek pro život na Zemi. My jsme dnes slyšeli druhou část, která vypovídá už přímo o přírodě kolem nás a o našem místě v ní. Co třeba konkrétně vypovídá o přírodě? A co vypovídá o našem místě v ní?

U výpovědí o přírodě jsem zavzpomínal na některé vaše zahrady, anebo zahrady dalších členů sboru, na které jsme se dostali na sborových akcích. Na správné zahradě najdou své místo jak užitkové plodiny vyrovnané na úhledných záhoncích, tak i květiny, které nemusejí být ničím užitečné, ale jsou krásné. A v ideálním případě i zákoutí úplně divoká, neposečené traviny, anebo nepřehledné a na první pohled i nevzhledné houští. V našem žalmu je podobně popsáno Boží pojetí celé přírody. Patří do ní jak užitkové plodiny, jejichž smysl je člověku na první pohled jasný, tak i ta nezkrotná zvířata, která žijí na člověku úplně nezávisle. A Hospodin chce zjevně obojí, takže není účelem předělat celou krajinu na řepkové pole. A navíc můžeme platí i ta prostá skutečnost, že i když nějaká součást přírody není užitková, neznamená to, že není užitečná v celém tom předivu vztahů. I v naší krajině se setkáváme třeba s tím, že likvidace remízků a mokřin prohloubila problém sucha na polích a tak dál… Hospodin sám není omezený hospodář. Zasadil do soudržného celku jak pšenici, tak i lilie polní, a vedle dobytka si chová třeba i livjátána – tedy jakéhosi dračího netvora, na něhož jinak není nikdo zvědavý, ovšem podle slov 104. Žalmu dostal za úkol hravě dovádět. My nemusíme celou tu nepřebernou přírodní rozmanitost ovládnout ani ji úplně pochopit. Mnohdy ji stačí jen pokorně respektovat.

Avšak zároveň sami dostáváme dostatek dobrého místa pro obhospodařování toho, co je nám svěřeno, i pro uspokojení různých životních potřeb. Jak stojí také v tom žalmu psáno: „Dáváš růst trávě pro dobytek i rostlinám, aby je pěstoval člověk, a tak si ze země vydobýval chléb. Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej; chléb dodá lidskému srdci síly.“ Mimo jiné z těch veršů vyplývá také, že i obživě, kterou člověk vydobývá svou prací, dává vzrůst Hospodin. Čili člověk není nikdy závislý jenom na vlastním výkonu, proto se ani nemusí bezmezně stresovat. Je spíše přizván ke spolupráci, ke sdílení dobrých Božích darů. Seznam těch darů je v žalmu shrnut pod pojmy „chleba“ a „víno“. Chápeme, že chleba potřebujeme jako základ. Ale bez vína se přežít dá. Pro někoho je naopak nezbytné od alkoholu abstinovat. Víno však výmluvně dosvědčuje, že Hospodin člověku daruje nejenom to základní, nejenom nějakou suchou kůrku, ale i to, co dodává radost srdci. Věřit v Boha tak neznamená jen suchopárné odříkání, i když i čas vhodný pro půst někdy nastává, radost i oslava k životu patří neodmyslitelně.

A bohatství darů může člověk sdílet a může se na něm podílet svou prací. Jeho úloha není bezohledně kořistit, jak už jsem naznačil před chvílí. A jak také vyplývá z následujících veršů žalmu, podle kterých řvou po kořisti lvíčata, kdežto: „Člověk vyjde za svou prací a koná službu“. Prozření, že si nemusím vše kořistnicky urvat souvisí s důvěrou vyjádřenou těmi známými slovy: „A to vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáváš v pravý čas pokrm“. Bůh dává to, co je potřeba v pravý čas. Proto se nemusíme přespříliš stresovat. Ano, žalm sice pokračuje slovy, že Bůh může také odejmout svého ducha… Ale ani to vlastně nemusí nikoho ponoukat k tomu, aby si tím zoufaleji shromažďoval zásoby pro případ různých konců světa. Může to naopak vést k ještě větší odevzdanosti a ještě silnější touze po znovunalezení Božího života. K touze po jeho obnově i ve vyprahlém kraji. Po ještě hlubším životě v Božím Duchu než předtím. Očima víry dohlížíme až ke Kristovu vzkříšení.

I když konkrétní projevy života pominou, žalmista vyznává, že Hospodinova sláva potrvá věčně. A sám se usiluje napořád ladit na odpovídající tóninu, prohlašuje: „Budu zpívat Hospodinu po celý svůj život“. A usiluje sladit i veškeré svoje modlitební meditace, veškeré svoje přemítání o Bohu s tím, co je s Božím vnímáním v souladu: „Kéž mu je příjemné moje přemítání! Hospodin je moje radost.“

A takhle oslavně by ten Žalm přece klidně mohl skončit. Ale on ještě pokračuje. A pokračuje slovy na první poslech nečekanými, na poslech rozporuplnými. Ta zrovna asi každému nepřipomínají příjemné přemítání: „Kéž hříšníci vymizí ze země, kéž svévolníci nejsou.“ Ptáme se, jak se taková tvrdá slova vůbec dostala na závěr překrásné básnické oslavy Hospodinova díla. Ale i ona v ní vlastně mohou dávat dobrý smysl: Totiž čím hlouběji člověk prožije smysluplnost Božích řádů, tím víc ho trápí, když tu Boží harmonii my lidé narušujeme. Kraličtí k tomuto verši napsali výkladovou poznámku: „hříšníci, to jsou ti a takoví, kteříž netoliko Boha v divných jeho skutcích znáti, a náležitě k němu uctivosti a vděčnosti prokazovati nechtí; ale i nevážně všech jeho dobrodiní užívajíce, v tom nenapravitedlni zůstávají i ze zlého v horší prospívají.“ … „ale i nevážně všech jeho dobrodiní užívajíce, v tom nenapravitedlni zůstávají i ze zlého v horší prospívají.“ I tahle poznámka Kralických mi připomíná, že v dnešní době je obzvlášť na místě prohlubovat postoj vděčnosti, skromnosti, uměřenosti a nekořistění i vzhledem k přírodnímu bohatství.

Podle dnešního prvního čtení z evangelia (podle toho čtení o rozdílení chlebů a ryb) nás i k takovému postoji životadárné skromnosti inspiruje Pán Ježíš osobně. Protože na rozdíl od těch, kdo nezřízeně drancují a pořád jim ještě připadá, že mají málo, Kristus naopak ukázal, jak se dá klidně i s málem vystačit a ještě se o to rozdělit, s tím, že zbyde dostatek i do budoucna.

Slovo poslání: 1Tm 6, 6-12.17-19