První čtení: Mal 3, 1-5

Základ kázání: Mt 21, 1-17

Vždy znovu se ptám, jakou atmosférou přesně oplýval Kristův vjezd do Jeruzaléma. Zástupy jej ihned pochopily jako zřetelný odkaz na klasická proroctví. Mnozí lidé se podle toho nadšeně zachovali, když kladli na cestu pláště a ratolesti. V Ježíšově jízdě se snoubí suverenita, duchovní bohatství a neokázalost toho, kdo se veškeré mocichtivosti zřekl. Na oslátku zůstává všem lidem blíže než všichni, kdo shlížejí z vyšších a obrněnějších vozů. I úsměv nade vší lidskou dobyvačností i nad veškerými kulty vůdců tímto průjezdem zajisté rezonuje. Nicméně důstojnost v pravém slova smyslu Ježíšovi nelze upřít. Teprve v něm vůbec důstojnost nabývá pravého smyslu. Jeho jest království, moc i sláva. On ale žádnou slávu nepřevrátí v kult vlastní sebeoslavy. Obrací všechnu moc v pomoc, do posledního dechu. Brzy půjde o zdánlivou bezmoc lásky, všemocně osvobozené od touhy po násilném sebeprosazení. Kristus projíždí svatým městem. Půda mu hoří pod nohama. Ukřižování mu hrozí – on ví, do čeho jde, jak opakovaně učedníkům předpovídal.

Projíždí na oslu zdejšími ulicemi. Mohly zde projít snad stovky armád, a nic se tím v jádru nezměnilo. Ale on? Znepokojuje, zneklidňuje. Vyzývá každého k zaujetí konkrétního postoje. Zamilovat si jej, anebo nad ním mávnout rukou a zbavit se ho a někam ho pohřbít? Šíří se rozruch – lidé se ptají: „Kdo to je?“ Jiní odpovídají: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“ Uvědomujeme si, že prorocké vystoupení není zdaleka jediným rozměrem Kristovy cesty. Jde spíš o jednu z jejích dílčích stránek – radikální proslovy a radikální gesta. Schválně, co vykoná nyní.

Už před delší dobou se musel zabývat vizí týkající se chrámu, když mu ďábel na poušti navrhoval bohapustý skok z věže. Nyní se Ježíš dopustí divu zdaleka ne tak výstavního. Nastane ovšem skutečná katarze.

„Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů; řekl jim: ‚Je psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby,‘ ale vy z něho děláte doupě lupičů.‘“ Působí zvláštně, že před chvíli jsme slyšeli prorocký citát o králi tichém, a vzápětí tento tichý král působí zjevný brajgl. Ani jeho vjezd do Jeruzaléma nebyl prostý určitého znepokojení a poprasku, a nakonec očividná rebelie. Na druhou stranu tento Ježíš nepůsobí zdaleka takový brajgl jako politikové v elegantních oblecích, kteří vždy vědí, jak zachovat bonton, avšak vposledku se proslaví korupčními skandály, popřípadě disponují atomovou bombou. Kristus nepůsobí ani žádný skutečný rozvrat chrámového života, na rozdíl od církevních představitelů kolaborujících s kdekterou mocí a podílejících se tak na kdejaké zvůli. Kristus neumlčuje Boha, na rozdíl od některých nenápadných návštěvníků kostelů, jež Boha v Kristu nevnímají a místo toho pojímají kostel jako centrum vlastních představ, potažmo vlastních zájmů. A zůstává-li cesta k Bohu zahrazena uprostřed chrámu, oč víc pak hrozí dezorientace těch, kdo zde upřímně hledají? Mnozí pak slepě tápou a zůstávají ochromeni.

Ježíš už nemohl jinak, avšak on nepůsobí reálný rozvrat chrámové pospolitosti. Na vysvětlení cituje klasické prorocké texty. Izajáš předává Boží slovo: „Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy“. Je nutné uvolnit místo i věřícím pohanům – v Kristově Duchu se nyní otevírá. Jeremiáš, který si nedělal iluze o stavu svého lidu – lidí, jež nepřestávali jednat sobecky a zlovolně, a přitom říkali, že jsou vysvobození… Jeremiáš naléhavě vyřizuje: „Což se stal ve vašich očích tento dům, který je nazýván mým jménem, úkrytem lupičů? Hle, také já vidím, je výrok Hospodinův.“

Kalich trpělivosti přetekl. Kristus přichází, aby změnil svůj lid. Pročistil a přetavil, jak píše prorok Malachiáš. Staré musí být vyklizeno, ať může v plnosti vstoupit nové. Milosrdenství a soud jako dvě strany téže mince. Oheň, jenž spaluje vše, co do království Božího nepatří; vše, co rozděluje a odklání přímou Cestu.

Kristus vyhání prodavače i kupující. Podle výkladu byl prostor chrámového nádvoří doopravdy velký – zřejmě zde tedy stihl symbolicky obrátit těch stolů pár. A nešlo mu přitom o prostou sociální reformu. Kristova akce míří dál a hlouběji. V první řadě zpochybňoval běh židovského kultu, jenž samotný se již zasekl v půli cesty, i přestože se možná jevil harmonicky a nezáludně. Podle Markova evangelia pak Ježíš dokonce ani „nedovoloval ani to, aby někdo s čímkoliv procházel nádvořím.“ Uprostřed správného chrámu jakoby zelo prázdno. Je také na nás, čím jej naplníme. Zda nějakými vlastními věcmi, anebo ztělesněním Boží vůle. Uprostřed chrámu zeje jakoby prázdno – koncentrovaná plnost modlitby – dokořán otevřená Boží náruč pro každého, koho zde můžeme přivítat. Pro každého, kdo potřebuje uzdravit.

I přistoupili k Ježíšovi v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil. Slepí a chromí jako typičtí rituálně nečistí, jenž měli do vnitřních prostor chrámu zamezený přístup. Kristus je duchovně rehabilituje. O to bylo třeba se postarat. Žádný náboženský velkopodnik v tom neměl překážet, žádný samoúčelný kult, žádné oslepující tržiště, žádný ohlušující hluk. Nic nemá v prázdnotě Boží zaclánět pohledu do tváře druhého člověka, když potřebuje znovunalezení, znovupřijetí a nekonečnou blízkost. Každý takový člověk se stává pravým bohatstvím chrámu. Nic nemá v naší vezdejší prázdnotě zaclánět pohledu do tváře Boha, jenž na sebe bere i naše problémy a trpí jimi a umírá pod jejich vahou, tak se chce s námi co nejdůvěrněji setkat. Takového Boha ani nejdůmyslněji strukturovaným kostelním provozem neochočíš.

Nevím vlastně, kudy probíhá Kristovo vanutí například v naší současné církvi. Co všechno jeho Duch převrací? Nevím, co všechno z věcí, které zde děláme, je navíc, čím vším klademe Bohu překážky do cesty. Čím si překážíme v přímému pohledu do tváří druhých. Nevím, pro co všechno by se uvolnil náš prostor, kdyby prázdnota Boží prostoupila naše životy naplno. Nezbývá než přímo prosit: Ježíši Kriste, procházej mezi námi, otevírej nám oči, prosíme.

Děti Kristův význam rozpoznávají. Vnímají citlivě, kdo to s námi myslí opravdu dobře. Když se radují z Boží přítomnosti; a s nimi i naše dětsky odevzdaná víra.

Avšak: „Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě „Hosanna Synu Davidovu,“ rozhněvali sea řekli mu: ‚Slyšíš, co to říkají?‘ Ježíš jim odpověděl: ‚Ovšem! Nikdy jste nečetli: ‚Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu?‘‘“ Velekněží a zákoníci ovšem zůstali zaslepení – prozření se příčí jejich zájmům. Ježíš obrátil zavedený jejich chrámových provoz vzhůru nohama, a navíc se nedistancuje od toho, že ho titulují jako Syna Davidova. Hrozí nám převrat v zemi. Oni v Tobě spatřují Mesiáše, krále, neřkuli Boha – nezdá se nám to jako teologicky seriózní, natož politicky prozíravé. Ježíši, Ty jsi tak nekontrolovatelný. Jaképak lidi zde přijímáš a osvobozuješ? Myslíš, že oni si s Tvou Boží svobodou dovedou poradit? Jde Ti o něco jiného než o anarchistické rouhání? K jak riskantním koncům spěješ? Zbourají nám chrám pod rukama? Chrám, který snad jako jediný ještě zde udržuje určitý pořádek – řád vznešené duchovní etiky? „Slyšíš, co to říkají?“

Ježíš jim odpovídá a cituje motiv Žalmu: „Ovšem! Nikdy jste nečetli: Z úst nemluvňat a kojenců připravil sis chválu?“ Cituje Davidův žalm, jak mohou velekněží a zákoníci snadno pochopit. Nechce se distancovat od právě probíhající události spásy. Jde mimo jiné o zachování věrnosti dětem – a všem dětsky vidoucím věřícím, jejichž naděje by bylo zločinem zklamat.

Velekněžím a zákoníkům to ovšem není po vůli. Atmosféra je čím dál napjatější. Ježíš odchází na noc do blízké Betanie – v Jeruzalémě asi už nemůže zůstat. Zanedlouho mu nezbyde možnost odejít nikam.

Val vybudovaný řečí nemluvňat ovšem všechny odlidštěné instituce. Přetrvá kontraproduktivní „službu“ upadlých duchovních. Přetrvá politiky, kteří převálcují druhé, namísto toho, aby se vzdali vlastních pozic. Přetrvá naší vzájemnou odcizenost i vnitřní rozpolcenost jednoho každého z nás. Přetrvá ticho popraviště. Dočká se. S dětskou důvěrou přijímáme pozvání do království přicházejícího Vzkříšeného.

Slovo poslání: 2K 2, 14-16