První čtení: Ř 1, 16-25

Základ kázání: Sk 17, 15-34

Zvěst o Vzkříšeném proráží hranice, aby proměnila nejrůznější společnosti a kultury. Apoštol Pavel se ocitl v Athénách, ve starověké Mekce filosofů.

Možná nás zaujme, že Pavel shledal, kolik je v Athénách modlářství a velmi ho to znepokojovalo. Leckdo jiný by se raději nechal okouzlit řeckou vznešeností, vzdělaností a kulturou. Apoštol však hledí pod povrch místního – i když tak tolerantního ducha.

I perzekuce věřících probíhá v athénské společnosti jaksi kultivovaně a na úrovni. Zatímco jinde křesťany vězní, kamenují a předhazují lvům, v Athénách sofistikovaně mávnou rukou: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“

Zvěst o Kristově zmrtvýchvstání zní nejpodezřeleji. Odvedli tedy Pavla na Aeropag, kde tehdy rovněž zasedal místní soud. Částečně jsou asi zvědaví na jakési nové, exotické učení. Třeba bude znít trochu inspirativně, nebo alespoň zábavně. A částečně jsou možná předpřipraveni celou nečekanou záležitost odsoudit.

Pavel duchapřítomně i tuto příležitost obrací v misijní. Vžívá se do svých posluchačů a volí slova zvlášť přiléhavá jejich myšlenkovému světu. Formulace, jimž mohou porozumět nejlépe, aniž by však chtěl kompromisně vyprázdnit podstatu zvěsti. Nám jeho kázání zní trochu nezvykle. Hovoří jinak než v židovském prostředí, kde všichni okamžitě pochopili nejrůznější odkazy na Starý zákon. Pavel se v Athénách snaží volit příměry místním obyvatelům srdečně blízké. Smysl židovských Písem předestírá rámcově, mezi řečí. Naplňuje tak, co napsal v epištole Korintským: „Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.“

Dokonce, i když jej místní modlářství notně znepokojilo, začíná tuto řeč jakýmsi komplimentem: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví.“ Nevím, nakolik touto větou prozněla skrytá ironie. Stojí však asi opravdu za zamyšlení, že Athéňanům duchovní záležitosti nejsou lhostejné – a energie, již doposud věnovali různým bohům, zůstává sama o sobě cenná. Kéž by ji využili co nejplodněji.

Athéňané ve svém příznačném duchovním zápalu pro jistotu postavili ještě jeden oltář navíc: neznámému bohu či neznámým božstvům. Nic takového by nechtěli opomenout. A právě zde Pavel kreativně nachází potřebnou skulinku – trhlinku v athénském hrobově semknutém systému.

Zní to na jednu stranu poněkud uboze, když si představíme třeba nějaký trochu odstrčený oltářík jako znouzectnost pro božstvo, jemuž ani neumíme přjít na jméno. Na druhou stranu zde Pavel ušima víry zaslechl ozvěnu přikázání: „Nezobrazíš si Boha zpodobněním ničeho“. Jméno skrytého Boha Izraele, kterému se nic známého nepodobá.

Neznámému Bohu – na toho možná i mnozí Češi dnes trochu periferně pomyslí, když říkají: něco nad námi je. Zde může začínat skutečná víra. Berme tyto lidi co nejvážněji a co nejupřímněji jim dosvědčujme naději, že tento cosi kdesi je zároveň nejhoroucněji mezi námi a v nás.

Ten, kterého si na rozdíl ode všech ostatních nedovedeme ani představit, se stal zároveň našim nejbližším. Bůh, jenž i v této místnosti existuje neuvěřitelně přítomněji než my sami. Je tady nyní s vámi nekonečně víc než například já. Bůh ve všem přítomný, jenž vše umožňuje či dopouští. Člověka někdy napadnou dokonce takové věci, když například pohne rukou: Kdo vlastně hýbe mou rukou – jsem to já – – – nebo spíš        ?, neboť „v něm žijeme, pohybujeme se, jsme“, říká Pavel. Bůh ve všem přítomný, jenž vše umožňuje či dopouští, všemu též dodává nesmírnou svobodu, a tak se také vším svobodně páchaným lidským zlem možná niterně velmi trápí.

Kdybychom přece jen úplně uvěřili, jak bezprostředně nás Bůh provází, jak naplňuje všechen náš životní prostor… Lépe by se nám dýchalo, pohybovalo, doufalo. Intenzivněji bychom si vážili lidí i ostatních tvorů, jež v tomto Životě potkáváme.

Pavel dokonce odkazuje na řecké básníky, cituje: „Vždyť jsme jeho děti“ nebo „jeho rod“. Přibližuje Athéňanům Krista skrze jejich autentické duchovní povědomí. Působí koneckonců nadějně, že i v tak vzdálené kultuře lze toto původní povědomí najít. Athéňané ovšem neznají ještě zdaleka v celé šíři tu nádheru Božího synovství v Kristu – neznají ještě všechny ty nevšední příběhy a zkušenosti, které by Pavel ze srdce rád sdělil.

Mohli sice již pochopit Pavlovo konstatování, že Bůh „stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo“. Jestliže ale pocházíme například z Adama, jak se pak tedy zorientujeme, když Adam zhřešil a všichni různými způsoby hřešíme? Ač jsme stvořeni jako Boží děti – kdopak z lidí nám ukáže, kudy se vrátíme k Otci? Podle jakého života se neomylně zorientujeme?

Je třeba ten jediný bez hříchu – ten, jehož doposud neznají. Bez setkání s Kristem si nedovedeme plně představit, co všechno obnáší být Božím dítětěm. Výsadní, zvláštní zkušenost – Krista znát.

Pavel v první řadě vysvětluje z opačného konce, že Bůh přesahuje jakoukoliv lidskou představu. Stvořil celý svět – přesně takové počiny zbrusu z ničeho jej dobře vystihují. Nelze jej nijak udržet pod kontrolou, ovládnout, ochočit, omezit obětí nebo posvátným okrskem. „Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem.“ A nejenže přesahuje každou naší představu jako onen neznámý, ale projevuje se také nejkrajněji pravdivě, neúplatně, ale i láskyplně: „Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“

Takto přesáhl každé pomyšlení – nejen zmíněné představy ze dřeva a ze zlata, ale i každou konvenční představu o lásce, svobodě, smrti, morálce, nutnosti, možnosti, pravděpodobnosti. Zazněla ovšem také velmi důležitá informace, že Bůh bude celý svět soudit. Přesahuje též každé filosofické či náboženské učení, jež sice považujeme za pravdu, ale podle nálady jej bereme tu více, tu méně závazně a vážně.

Hospodin nás bere smrtelně vážně. V Kristu dokonce podstoupil zápas na život a na smrt, kvůli nám, pro nás. Teď ještě dostáváme příležitost jej přijmout.

Někteří Athéňané se Pavlovi smějí, druzí říkají: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ A Pavel od nich odešel. Bohužel tím pádem dosti riskantně ztratili možnost poslechnout si jej jindy.

Myslím, že podobná atmosféra jako v tehdejších Athénách mnohdy panuje v naší dnešní společnosti. Shovívavá tolerance a sebejistý relativismus se může zvrátit až k neúnosnosti – jako bys ani nebyl… (Něco na tom je, zní zajímavě to vaše křesťanství, všeobecné principy lidskosti v něm lze také vysledovat, ale zmrtvýchvstání a podobné divné báchorky si nechte pro vývojově starší stupně lidstva.)

Přirozeně ani nám samotným vzkříšení tak úplně hlava nepojímá. S vírou však alespoň dostáváme odvahu se těmto neznámým výhledům otevírat. A také zjišťujeme, nakolik lze na této kolosální neuvěřitelnosti už i v nynějším životě leccos pevného a smysluplného postavit.

Athéňané na první pohled důmyslně zkombinovali všechna myslitelná božstva v jakousi pestrobarevnou, systematicky utříděnou směs. Na druhý pohled ale šedou a jednotvárnou, protože to nejzajímavější – nečekaná zpráva o Bohu neomezeně tvořícím, osvobozujícím a křísícím – pro tu již nenalezli ve svých intelektuálních přihrádkách prostor. Příliš fantaskní, příliš iracionální. Tolerantně nad tím exotickým učením mávli rukou a nadále jej ignorují.

Nejdřív se zdá, že Pavel v Athénách prožil fiasko. Vzápětí ovšem zjišťujeme, že někteří se k němu „připojili a uvěřili; mezi nimi i Dionysios z Aeropagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.“ Z athénské pestré, anonymní šedi najednou vyplula konkrétní jména, konkrétní životy. Asi se mezi sousedy poněkud znemožnili, ale nakonec jim to dozajista stálo za to. A pokud budou vzkříšeni, žijí s námi až dodnes.

Slovo poslání: Př 30, 2-6