Základ kázání: Mt 5, 10-12

Poslední Kristovo blahoslavenství zní krajně znepokojivě. Kdo z nás by si přál pronásledování? Ostýchám se na toto téma kázat, když jej nestvrzuji svým životem. Dovedu si představit, že pod hrozbou pronásledování bych jednal extrémně zbaběle. Doufám, že pokud taková situace nastane, Bůh mi zázračně umožní chovat se jinak.

Na druhou stranu z tohoto blahoslavenství proznívá, jak těsně můžeme být už v této časnosti s Kristem spjati. Ani Kristův kříž se jeho vyvoleným nevyhýbá; „neboť jejich je království nebeské.“

I v dobách, kdy se nás pronásledování přímo netýká, působí samotné blahoslavenství očistně, jako očkování: Pokud mě stále znepokojují obavy, oč o vše bych mohl přijít, pak mi v bezprostředním životu brání můj vlastní strach. Pokud se ovšem na základě nesnadných Kristových slov preventivně smířím s možností, že o vše skutečně přijdu, potom vždy znovu užasnu, co všechno znovu a znovu dostávám darem. A samo království nebeské mi nikdo nemůže vzít – jestliže se jej sám nezřeknu.

Zištné cíle mne vedou k tomu, abych si před lidmi budoval lepší tvář, masku, image. Samotná láska však stojí i za riziko pronásledování. Díky ní člověk už nemusí předstírat lepší tvář, protože v Lásce se v jeho tváři zrcadlí tvář Kristova.

Bůh touží po tom, oslovit skrze nás druhé. Je vpravdě zarážející, že jeho láska vyvolává u některých lidí tak nenávistné reakce. Projevy lidské hříšnosti jsou iracionální. I když některé motivace k té nevraživosti jsou pochopitelné: Vedle obavy z vlastního pronásledování například strach z neznámého. Když lidé nezakoušejí vztah s Bohem sami na vlastní kůži, připadají jim proměny v životech věřících podezřelé. I my někdy býváme znepokojeni, když někdo v našem okolí dojde na základě víry k nepohodlným rozhodnutím apod. Také my podléháme tendenci začít se dívat na takového člověka skrz prsty, vyřazovat ho z centra dění.

Bylo by samozřejmě skvělé, kdyby se všichni lidé přikláněli k Bohu už díky konfrontaci s tichým a láskyplným životním stylem věřících. Někdy však bohužel druhý člověk zjistí, co drahocenného pro něj znamenáš, až potom, co ti ublíží – a tak tě částečně, anebo úplně ztratí. Možná se teprve potom zarazí. Snad potom konečně dospěje k proměně.

Je také pravdou, že ochota podstupovat oběti působí přesvědčivěji než pouhá slova. Proto tak rychle nabývalo rané křesťanství na popularitě už ve starém Římě. Pohany zaujalo, že křesťanům stojí za umírání cosi cennějšího než vlastní život. Tehdy se rozšířilo ono hrozné rčení: „Krev mučedníků je semenem křesťanů.“

A zůstává pravdou, že vše napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. A že v nouzi poznáš přítele. Za prvé dokonaleji poznáš Krista, jenž naplní prázdnotu po všem, oč přijdeš. Za druhé krizové podmínky často spojují lidi, kteří by se jinak míjeli. Sejdou se náhle v emigraci, ve vězení, v koncentračních táborech… Stmelí je mimořádné aktivity. Sblíží se napříč konfesemi. Křesťané se intenzivněji setkají s disidenty či s utiskovanými lidmi odjinud.

A navíc – ve chvílích pronásledování se ukáže nejzazší dosah Kristovy lásky, která i z kříže říká: „Odpusť jim, neboť nevědí, co činí…“ Ve stejném Duchu již první mučedník Štěpán, když jej kamenují, zvolá svá poslední slova: „Pane, odpusť jim tento hřích!“

Kristus své blahoslavenství rozvíjí slovy: „Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích“. Nezávisle na otázce nějakých zásluh člověku samozřejmě pomáhá, když ví, že se má nač těšit. Přítomnou nouzí život nekončí. V nebi je zakopán poklad, jenž žádný násilník nevyrabuje.

Kristus dodává: „Stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ Koneckonců: Nebeská odměna spočívá už v tom, že usedneme k hostině s tak sympatickými lidmi… Přidáme se k vybrané společnosti. Zmínil jsem sbližování přátel v nouzi napříč prostorem. Totéž se děje napříč časem.

Vedle zmíněného Štěpána vzpomínáme na proroky starozákonních dob, například Jeremjáše či Elijáše. Klasické historické okénko otevírá epištola Židům – s ostychem cituji vypovídající verše: „Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení. Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země. A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.“

Napříč historií církve trpěly různé osobnosti rozmanitý odpor. Zmínění mučedníci v Římské říši, misionáři v pohanských krajích, reformátoři Husova typu, exulanti typu Komenského… Pravoslavný východ také skýtá svou historii mučedníků – a zná také svoje jurodivé, blázny pro Krista, kteří pro víru a svobodný projev dobrovolně přišli o jakýkoliv uznávaný status, a ocitli se na okraji společnosti, odkud nadále prorokovali. Je jistě slušné zmínit i katolické mučedníky doby husitské, abychom si připomněli, že Kristův Duch není vázán na jednotlivé konfese a na jejich touhu po sebeprosazení… Zvláště živě a inspirativně působí osobnosti, jež neohnuly páteř v totalitních režimech dvacátého století. Od té doby se v nebesích hromadí také počty těch, kdo pomáhali Židům, zastávali se postižených, hasili, co je nepálilo, dmýchali oheň Kristovy lásky tam, kde nemuseli…

Podivuhodně pevné životní postoje projevili i lidé, s jejichž teologií nesouhlasíme – například Svědkové Jehovovi vytrpěli mnoho, když odmítali za nacismu nebo za komunismu vstupovat do armády apod.

Též v mimocírkevním prostředí krystalizovaly pozoruhodné osobnosti (a jak doufala mimo jiné Edith Stein, karmelitánka židovského původu, jež sama zahynula v Osvětimi: Kdo hledá bytostně pravdu, hledá – byť třeba nevědomky – Boha), a tak se snad můžeme nechat posunout skrze příběhy hledačů lásky a spravedlnosti různého původu.

(Citoval jsem už nedávno zprávu o keňských muslimech, kteří odmítli vydat své křesťanské spolucestující příslušníkům islamistické organizaci Al-Šabáb. Tito teroristé zastavili autobus a přikázali, ať se cestující rozdělí na muslimy a křesťany – křesťany chtěli povraždit. Muslimové však radikály požádali, ať zavraždí buď všechny, nebo ať všechny nechají na pokoji.)

V obdobích pronásledování se jasněji ukazuje, proč stojí za to žít i umírat. Duch Kristův sbratřuje pestrou společnost. A tak i nám klade tichou otázku: Máš také náladu patřit k tak vybrané společnosti? Bylo by ti to milejší a důstojnější? Blaze ti, neboť k tak vybrané společnosti přece náležet smíš.

My tady bohudíky dnes explicitně pronásledováni nejsme. Určité náznaky perzekuce zažíváme skrytě. Církev není v médiích vyobrazována vždy v nejrůžovějších barvách. Pokud někteří z věřících žijí v určitých ohledech nápadně – například jako řeholníci nebo patří k okrajovějším církvím nebo rozhodují se pro nestandartní věci – kupříkladu ujímají se různých vyloučených a nepopulárních bližních – leckdy se potom potýkají s intenzivnějším nepochopením. Situace podobnější pronásledování probíhají spíše třeba uvnitř rodin –například když někdo konvertuje, a jeho příbuzní jej v tomto směru odmítají přijmout. Takové situace způsobují někdy výraznou bolest. Problémy mívají i děti, jimž víra mezi vrstevníky nepřidá vždy na popularitě…

Vzhledem k tomu, že zde však na život a na smrt pronásledovaní nejsme, dostáváme o to víc sil unést určité riziko a nejistotu. V období přílivu urpchlíků nepodléhat černobílému extrémismu a nezavrhovat pomoc lidem, kteří jsou doopravdy v nouzi. Nezapomínat na pronásledované jinde po světě, přimlouvat se za ně, a pokud lze v jednotlivých případech vykonat konkrétní činy v jejich prospěch, pak i toho se dopustit.

A také můžeme být bez zábran vděčni za naše předky a příbuzné, kteří pro víru a lásku Kristovu nekompromisně trpěli. Navazovat na jejich odkaz svobodně a nepronásledovaně také v současné klidné době. Neboť jsme opravdu pozváni do společnosti se zaslíbenou budoucností.