První čtení: Gn 37, 1-4.12-28

Základ kázání: Mt 14, 22-33

Učedníci by nejspíš rádi ještě chvíli pobyli s ostatními na závěr toho úžasného zážitku. Potom, co Ježíš nasytil pět tisíc mužů (+ ženy a děti). Byly to významné chvíle. A velmi posilující hned poté, co se dozvěděli o popravě Jana Křtitele. Původně, když Ježíš o Janově smrti uslyšel, odešel na ono pusté místo, protože chtěl být sám. Ale i tady jej vyhledaly davy lidí, kteří po Janově smrti potřebovali dodat naději. Potřebovali orientaci. Potřebovali duchovní vedení. Ježíšovi jich bylo líto. A tak se jim začal hned na místě věnovat. Na závěr s pomocí učedníků nasytil celý ten zástup tisíců lidí podivuhodným rozdělením trochy jídla, co byla od začátku k dispozici. Nakonec podle biblického svědectví ještě sesbírali dvanáct košů nalámaných chlebů. Pak Ježíš poslal učedníky na loď, aby se v předstihu dostali na druhý břeh. Sám ještě odešel propustit zástup. A pak už se konečně mohl odebrat k modlitbě úplně sám.

Učedníci by nejspíš rádi ještě chvíli pobyli s ostatními na závěr toho úžasného zážitku. Ale místo toho se musejí vydat do nové nejistoty. Do loďky komíhající se uprostřed nezkrotných vod. Na dlouhou noční plavbu. Také dnes bývají cesty věřících podobně proměnlivé a dobrodružné. Jen někdy se můžeme občerstvit ve velkých shromážděních. Tam, kde se davy lidí radují z Božích darů. Tam, kde je Kristova přítomnost obzvlášť patrná. Pak zase následují další cesta do nejistoty. V lodičce s hrstkou těch věrných. A navíc nám nejsou vždy dopřány dobré podmínky. Stane se, že vítr vane proti lodi. Hladina rozbouřená. Učedníci si pořádně neodpočinou. Musejí namáhavě veslovat proti vzdouvajícím se vodám…

Co všechno může dnes připomínat vítr třeba proti té lodičce našeho sboru či lodičce Českobratrské církve obrácený? Proticírkevní nálady, stále dost znatelné v naší společnosti? Finanční problémy, jež v příštích letech dost možná našimi sbory nápadně otřesou? Někdy tak nesrozumitelný svět lidí kolem nás, jimž máme za úkol vycházet v Kristově lásce vstříc, což ovšem bývá někdy těžké? Problémy typické pro naše město? Problémy typické pro celý Ústecký kraj, jímž drobnější lodičky našich sborů proplouvají? A poslední dobou též komplikovanější atmosféra související s pokračujícím šířením koronaviru? Anebo přímo naše vlastní pochybnosti, náš vlastní strach a naše nedůvěra – jsou hlavně ony silné jak vichřice, která životem víry či životem celého společenství otřásá? Anebo – ještě jinak: Co když sám Boží Duch vane někdy silně proti nám? Proti nám s našimi zavedenými zvyky… Proti nám s naší touhou po zakotvení ve starém známém světě… Proti nám s našimi pochybnostmi, obavami, nedůvěrou a neláskou… Co když samotný svěží a mohutný vítr Božího Ducha vane někdy přímo proti nám s našimi vlastními představami o Kristu a o životě?

Panuje docela slušný zmatek. Nikoho by v tuhle chvíli nenapadlo, že právě po vlnách tohoto zmatku přichází Ježíš sám.

„Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem.“ Přímo z příchodu Páně je nakonec zachvátila panika. Je fakt, že rozbouřené moře v takovou divnou hodinu nevěstí nic dobrého. Dle představ Ježíšových současníků moře znamená naopak nevyzpytatelné centrum sil obludných a temných. Učedníci se vyděsili, že se přibližuje přízrak. V řečtině „fantasma“. Mysleli, že je to nějaká fantasmagorie. Strašidlo vynořivší se z propastných hlubin. Výjev jak z hororu.

Jak by to bylo bývalo uklidňující, kdyby už jednou provždy mohli spočívat na posezení po nasycení pěti tisíců, po boku s milovaným Pánem v klidné a přehledné situaci… Anebo kdyby s nimi Ježíš přenocoval alespoň tady v loďce… Kdyby z ní mohl uklidnit rozbouřené živly podobně jako posledně… I když i posledně je nejdřív zachvacovala panika z rozbouřených vod. Ale tehdy se alespoň neobávali toho, co spatřili před sebou teď.

Opravdu by je teď nenapadlo, že Ježíš k nim přichází na pohled jako strašidelná součást okolního zmatku. Samozřejmě, že Ježíš ve skutečnosti není součást zmatku! Že není ničeho součást! Naopak: On si ten okolní chaos podmaňuje. Svobodný Pán si osedlává živly. Zapřahuje i nejhorší životní okolnosti ke své slávě. Tak se už odpradávna Boží sláva a Boží záchrana tajemně projevovaly v přemnoha konkrétních případech. Například v onom bouřlivém příběhu Jákobovy rodiny. V životech Josefových bratří. V životě Josefově. Byla to opravdu vyhrocenná rodinná situace, když Josefa bratři málem zabili… Potom ho prodali do otroctví… A nakonec byli i oni jeho prostřednictvím zachráněni před hladomorem, když Josef jim pomohl už jako vysoce postavený egyptský hodnostář. Ježíš teď ztělesňuje plnou moc ochočit všechny ty obludné síly, jež ohrožují naše životy. Ježíš teď ukazuje průchozí cestu přes propastné překážky našeho světa. Cestu na pohled opravdu úzkou. Úzkou jak vodní hladina. Oči víry však rozpoznají i v takhle nestabilních podmínkách cestu schůdnou. Už v knize Jób čteme výpověď, že Bůh „kráčí po hřebenech mořských vln“. Už prorok Abakuk ve své modlitbě k Bohu vyznává: „Svými oři jsi pošlapal moře, vzdouvající se nesmírná vodstva.“ Takovou zkušenost s mocí nad silami živelnými i temnými nám apoštolové předávají přímo v souvislosti s Ježíšem.

A bezprostřední zkušenost s takovou mocí vyvolává bázeň. A tak není divu, že se nejprve vyděsili.

Ježíš je uklidňuje: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Jsem to já, povzbudí důvěrně blízký hlas před rozbřeskem. „Já jsem to“! Volá sám Bůh Ježíšovými ústy. Když zaslechneme Boží slovo, pak také drama na rozbouřené hladině začíná dávat přehlednější smysl.

A podle Bible je opravdu jedna z nejčastějších Božích vět: „Nebojte se!“

Ježíš uklidňoval již na břehu, uprostřed velkého, silného shromáždění. Uklidnil za slunného dne, když rozděloval pokrm. Ale uklidňuje i uprostřed noční bouře. Vrací klid osamělému hloučku věřících. Vrací klid ve chvílích, kdy jakoby nešlo očekávat nic dobrého od okolního světa.

Ale dá se tomu fakt věřit? A dá se podle toho zachovat? Dá se za tím jít dál? Lze se opravdu setkat s Kristem v takových podmínkách?

Nejodvážněji zareaguje apoštol Petr: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ Petr se častěji do něčeho vrhá po hlavě. Po hlavě tvrdé jak skála (na které Ježíš zbuduje svou církev a brány pekel jí nepřemohou). Petr se častěji pouští do většího rizika, ale riskuje také tím závratnější sešup.

Ježíš ho povzbudil: „Pojď!“

A Petr vystupuje z lodi. Vychází ven, mimo bezpečné hranice svého společenství. Už necítí pevnou půdu pod nohama. Přibližuje se k Ježíšovi úplně osobně. Za sebe čistě sám. Ale nastává problém. Petr se začíná soustředit víc na okolní řádění živlů než na Ježíše samotného. Zaměřuje se víc na znepokojivé vyhlídky. Když spatřil, jaký je kolem vítr, přepadl ho strach. Taky to možná znáte, když už se vydáte za Božím hlasem do neznáma… Tam, kde vám nikdo cestu neprošlapal…. Tam, kde atmosféra nepůsobí přívětivě. Tam, kde se teprve učíte dělat teprve první, nesmělé kroky, protože chodit v tom ještě neumíte… Jakmile se přitom přestáváte soustředit na Ježíšovu stabilitu, a necháte se místo toho znepokojovat nepříznivými okolnostmi… Začnete-li se zaměřovat na všechno, co by vás mohlo rozhodit, rozkolísat a stahovat hlouběji ke dnu… Potom vás udolává strach. A strach není dobrou oporou.

Petr se začal topit. A ještě vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ Vody se nad jeho hlavou už málem uzavírají. Petr už začíná polykat andělíčky, a nemá daleko k tomu, aby se zapsal do historie náboženských a idealistických zkrachovalců. Na vlastní síly se spolehnout nemohl. Ale právě teď tak silně a důvěrně pozná – moc předivnou. Tam, kde už klesá ke dnu. Tam, kde mu nezbývalo sil na víc, než na jeden zoufalý výkřik. Ježíš ho z rozbouřeného živlu vytahuje!

A Petr opět pocítil tu pevnou ruku. Tu pomoc velmi osvědčenou.

Ježíš pak ještě dodává: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“

A stojí za to si uvědomit, že napřed Petra zachránil. Až potom ho napomenul, co se malověrnosti týče. Ježíšův styl je krajně velkorysý. Ježíšův styl v takovouhle chvíli opravdu nespočívá v tom, že by topícího se Petra napřed začal usměrňovat: „Kvůli své malověrnosti se topíš v moři vlastního problému! Tak se v něm pěkně vyráchej, a uznej napřed svou chybu. Pak teprve ti mohu podat pomocnou ruku…“ Tak ne! Ježíšův styl je hluboce se sklonit k tomu, kdo zoufale volá o pomoc. Až potom zazněla kritická slova…

Když Ježíš s Petrem vstoupili na loď, „vítr se utišil.“ A ti, kdo na lodi zůstali, „začali se klanět a říkali: ‚Jistě jsi Boží Syn.‘“

A tak se Petrova odvaha vyplatila. I když se napřed zdálo, že směřuje ke krachu. Ale vposledku možná i díky všemu, co se teď mezi Ježíšem a Petrem odehrálo, si mohou ostatní jasněji uvědomit, jak blízko jim Ježíš je, jak nádhernou moc jim prokazuje a kdo to opravdu je.

Věřme, že také v mořích problémů, které obklopují či ještě obklopit hrozí, se Ježíšova zachraňující moc předivná ukáže – nehledě na to, že dost možná budeme udiveně a jenom postupně rozeznávat, jak se k nám příště přiblíží.

Slovo poslání: Ř 10, 5-15