První čtení: Ef 2, 11-19

Základ kázání: Ef 2, 20-22

 

(Sepsali Jiří Šamšula s Filipem Němečkem společně.)

  

I.

Církev jako Boží stavba. Když se řekne stavba, na první poslech to zní spíš staticky. Ve smyslu stavba už postavená. Zkolaudovaný dům. Ale ta Boží stavba církev je teprve ve výstavbě. Stále se staví. Kolaudace jen tak neproběhne.

Ostatně, nejlepší počiny architektury zůstávají ve výstavbě dlouho. A pokud jde přímo o stavbu chrámu, ke které autor dopisu Efezským připodobňuje společenství církve, když o ní píše, že „roste v chrám posvěcený v Pánu“… Tak na stavbě chrámu bývá práce víc než na kostele. Možná jste někteří navštívili Sagradu Familii v Barceloně. Tu rozestavěli v roce 1882 a stavební práce na ní stále pokračují. A na našem Chrámu sv. Víta se pracovalo celé tisíciletí! A přímo z Jeruzalémského chrámu, z té nejdůležitější stavby podle Bible, dnes stojí jenom Zeď nářků. Ale i s tou Zdí nářků a s prázdným místem po zbořeném chrámu se pojí spousta tradic a výpovědí víry – a další a další přibývají.

O společenství církve jsme tedy slyšeli, že roste v chrám, posvěcený v Pánu. A že v Kristu jsme také my společně budováni v duchovní příbytek Boží. Tak jsme se stali součástí budovy budoucnosti, která zůstává ve výstavbě neobvykle dlouho. Není to úhledně zkolaudovaný domeček, v němž bychom potřebovali už jen dodělat udržovací práce, občas něco natřít, možná dát novou fasádu, po letech vyměnit okna. Ano, základy stojí i po tisíciletích – až překvapivě stabilně. Kolik už přetrvaly obav, že se vše v dohledné době zhroutí… I přese všechny ty obavy můžeme dál stavět na základech mimořádně pevných. Ale určitě není hotovo.

  

II.

Co se v té stavbě církve děje?

Autor epištoly píše, že jejím „základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš“. Dodává nám tento seznam kýžený pocit stability? Apoštolové i proroci prožili mnohdy dost komplikované životy. Sám Ježíš skončil na kříži. A tohle navenek neslavné završení jeho pozemské dráhy doprovázelo podle svědectví evangelia zemětřesení… Otřásání základů… Dá se na tomhle stavět?

Na druhou stranu, když připomenu Ježíšovo podobenství o domu postaveném na písku a o domu postaveném na skále, oba ty domy se v bouřlivém období otřásají v základech… Ale základy domu postaveného na skále vydrží i v krajních situacích… Základy stavby církve spočívají v těch, kdo otřesy prošli, a přesto ty otřesy stavbu jejich víry, jejich bytí, nezasypaly. Prošli po cestě víry i skrze ty krajní situace, a tak mohou také nám předávat stabilitu i tam, kde nemáme své jisté…

Autor dopisu Efezským navíc píše i o dalším odvážném počinu, který na první pohled musel vést k zásadním problémům se statikou té stavby. Píše o Kristu, že v něm Bůh „zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj.“ Slyšíme, že Bůh v Kristu zbořil zeď, která určitě leckomu připadala jako zeď nosná. Nebylo možné si představit větší rozdíl než mezi zvláštním lidem Hospodinu zasvěceným a mezi ostatními národy země. A přesto i tento rozdíl Bůh v Kristu sebeobětavě překročil. Díky tomuhle počinu stavba zůstává už napořád konstruktivně otevřená. V té otevřenosti nemohu druhého předem svázat vlastními nároky, ale mohu v ní vnímat, jak s námi navzájem Kristus pracuje, jak buduje naše vzájemné vztahy.

Cílem té stavby je jednota. Stvoření jediného těla Kristova i z lidí úplně rozdílného původu. Jednota univerzální. Jednota bratrská i sesterská! Jednota v různosti. Jednota dynamická. Nikoliv jednota, která by nám byla totalitně vnucená. Nikoliv babylonská věž.

Jeden teolog takhle uvažoval o našich vzájemných vztazích tak, že ta pravá láska spočívá ve sjednocení toho, co bylo rozdělené. Ale že přesto v lásce nedochází k totálnímu splynutí a k setření rozdílů. Protože pak by to už nebyl živý mezilidský vztah. Ve vztazích není hotovo. Nejde o totální symbiózu. Tu by připomínal spíš nezdravý stav, kdyby se člověk třeba nedokázal odpoutat od rodičů. Anebo kdyby visel na svém partnerovi a neumožnil mu volně dýchat. Ve vztazích, které dobře fungují, respektujeme odlišnost druhého. Nemusíme být na sobě navzájem přilepení. Nemusíme být stejní.

Ale na druhou stranu potřebujeme vnímat také, že mezi námi už existuje něco hotového. Že něco už je postaveno. Že ve svých vzájemných vztazích můžeme najít i oporu, jistotu, důvěru. Základní prvky propojení. Když se to opravdu daří, tak vnímáme vzácný stav rovnováhy, která balancuje mezi dvěma krajnostmi. Mezi jednou krajností vzájemné cizosti, v níž se jen odděleně míjíme a vůbec si nerozumíme. A mezi tou druhou krajností nezdravé, uniformní stejnosti; jednoty umělé, neživotné a zabetonované.

 

III.

A jak může dál vypadat budování duchovního příbytku Božího v našich krajích? Jak pokračují ty stavební práce zde, kde se k církvi moc lidí nehlásí?

Někdo by si ten ideál představil tak, že se region zacírkevňuje, všude se schází radostní křesťané, kteří chválí Pána, že se i zbořené kostely postaví znovu a zaplní se tak jako kdysi… Nechceme (s Jirkou) vizi vzkříšení kostelů shazovat. Chápeme, že kostel zůstává stavbou funkční a že konat bohoslužby ve staré klášterecké knihovně bývalo někdy snad ještě depresivnější než v kostele, který by sebevíc chátral… Ale přesto se musíme nějak popasovat s naší současnou situací. S tím, že minulost se už nevrátí a budoucnost přichází spíš jako velká neznámá. Náš původní kostel už nemáme. A zas tolik tradičních českobratrských evangelíků v našem sboru už nepotkáme. A také okolní evangelické sbory slouží někdy spíš jako takové základny pro lidi rozmanitých životních příběhů… Přičemž zdaleka všichni v nich nechválí Pána na první dobrou… A někteří z těch příchozích ani nejsou s tou kamennou církví plně ztotožněni. A přesto se postupně stávají součástí toho dění. Patří jim to už taky.

Tak v čem přesně spočívá náš stavební plán?

Spějeme přímým krokem k té zacírkevněné společnosti, která se bez problému rozvíjí podle ustanovení a předpisů církevních řádů a strategických plánů?

Nebo nám naopak hrozí, že to vzdáme, když vidíme, jak se napřesrok statistický průměr návštěvníků bohoslužeb oproti předpokladům opět snížil?

Nebo se nachází ještě “něco mezi” oběma těmi krajnostmi – království Boží mezi vámi?

Jednota, ke které spějeme, není tak úplně jednoduchá jednota…

Ale už základní prvky naší víry spočívají v lámání těla a v prolévání krve, tedy v riziku rozdělení, ztráty sebe sama…

A víme, že ani naše evangelické sbory v Ústeckém kraji nerostou často jednoduchým způsobem. Někdy též podstupují riziko ztrátovosti.

Na první pohled někdy prostě nerosteme… Na druhý pohled náš růst někdy pokračuje spíš do hloubky než do šířky… Někdy jde spíš o prohlubování vztahů s několika lidmi, na které toho bylo hodně naloženo, než o rozjásanou misii snadno a rychle.

Ale má smysl jít i do takové nejistoty, být těchto rizik součástí, protože církev, která není schopna jít na hlubinu, nakonec stejně pozbyde i schopnosti růst početně.

Jsme budováni v Kristu – tak věřme, že nepřestáváme být součástí dobré stavby, i když to dílo nepokračuje vždy tak, jak si představovali.

 

Slovo poslání: 1Pt 2, 1-6