První čtení: Iz 43, 10-12

Základ kázání: Mt 8, 1-13

 

(Kazatel: Zdeněk Turek)

 

Milí přátelé v Kristu, slyšeli jsme dva příběhy, kde došlo k uzdravení. Středem pozornosti tu však není uzdravení, ale víra! Víra těch, co o uzdravení Ježíše požádali.

Co to vlastně je ta „víra“? Co tu víru vyvolává, jak vzniká, jak ji může člověk získat? Jak vlastně taková víra vypadá? …

O víře existuje už mnoho definicí a různých pojednání. Většinou je to něco ve smyslu, že víra je vnitřní přesvědčení, jistota o něčem, co nejde dokázat… Že existenci Boha, ve kterého věříme, neumíme dokázat, víme. Přesto věříme. Ale má ta naše víra skutečně podobu přesvědčení, podobu vnitřní jistoty? Nemá náhodou občas spíš podobu nejistoty, pokulhávání, přešlapování na místě, podobu pochybnosti? …

Na jednom zasedání v rámci naší církve, kde jsme se otázkou víry také zaobírali, zazněl názor, že víra je něco jako zábradlí na točitém schodišti, po kterém stoupáme někam nahoru. … Točité schodiště, po kterém stoupáme někam nahoru a víra jako zábradlí, o které se opíráme. Ten obraz točitého schodiště se mi moc líbí. Proto si ho pro tuto chvíli jako podobenství vypůjčím. Akorát s tím zábradlím mám tak trochu problém. Ono zábradlí tu totiž nevidím jako víru, ale jako různé pomůcky, které jsme si s velice dobrými úmysly, s velice dobře míněnými záměry vytvořili, abychom se v případě krizí, nejistot a všelikého klopýtání ve víře měli o co opřít, respektive aby takové krize a nejistoty vůbec, pokud možno, nemusely přicházet. Těmi pomůckami myslím třeba tradice, učení církve, rozličné výklady Písma, společenství, ve kterém svou víru sdílíme, společenství, ve kterém nacházíme oporu pro tu naši víru… A je to jistě moc fajn, že takové pomůcky máme! … Ale občas se stane, že si na ty pomůcky příliš zvykneme. Že se na ty pomůcky až příliš moc zaměřujeme, že se na ty pomůcky až příliš moc upneme… … Občas se stane, že se těch pomůcek tak moc křečovitě držíme, až se nakonec ze středu pozornosti naší víry vytratí Bůh, a zůstanou v tom středu víry pouze ty pomůcky – pouze to zábradlí… A pak jsme strašně překvapení, nešťastní a bezradní, když díky nečekaným okolnostem, se to zábradlí rozpadne nebo zmizí… Podobně, jako se to nejspíš stalo hlavním hrdinům dnešního evangelijního čtení – u malomocného izraelity a u pohanského setníka.

Malomocný měl bezpochyby hluboce zažitou víru, ještě před tím, než byl touto nemocí nakažen. Byla to víra, kterou tak trochu zdědil. Vyrůstal v zemi, kde Hospodinu věřil každý, byl ve víře vychováván, byl součástí společenství, kde pro svou víru nacházel podporu, kde ji mohl sdílet. Jeho víra stála na základních kamenech učení tehdejší židovské církve. Stála na tradici, na zkušenostech svých předků, na zkušenostech i svých současníků, stála na slovech duchovních autorit, která slýchával při bohoslužbách… Jeho víra stála na stejných základech jako víra, kterou měli všichni ostatní z izraelského národa…

Jenže pak z ničeho nic přišlo malomocenství. Na malomocné se nahlíželo jako na ty, které Bůh Hospodin trestá za nějaký vážný hřích. Dotyčný se tak stal v očích Izraelců nečistým. Proto byl následně vyloučen ze společenství, musel žít stranou, často mimo město, aby nikoho nenakazil, a tudíž přišel i o téměř všechny jistoty, o které se jeho víra mohla opřít. Neměl nic než samotu a odloučení. A ze všech těch dobrých pomůcek, které doposud měl, mu zbyl jen chuchvalec chaosu, který nedával smysl. Totální dno, zmatek, mnoho sžírajících otázek o smyslu života, čekání na smrt a možná i na věčné odsouzení… Zábradlí na jeho točitém schodišti se dočista rozpadlo…

A co setník? Ano, je to pohan, jinověrec, ale ten jeho příběh je vlastně značně podobný. I on věřil, jen s rozdílem, že jeho víra stála na úplně jiné kultuře, na hodnotách bohů pohanských. Ale významově je to téměř stejné. Také byl k této víře nejspíš veden a vychováván a věřil stejně jako jeho souputníci, i on měl jistě své podpůrné zábradlí v podobě tradic, učení, výkladů, společenství, kde svou víru mohl sdílet. I on měl své podpůrné zábradlí, na kterém jeho víra nacházela jistoty…

Jenže, teď mu onemocněl sluha, na kterém mu hodně záleží… Je možné že už zkoušel všechny možné pohanské bohy a žádný mu nepomohl. Je možné, že vyzkoušel různé rituály, které mu jeho náboženství nabízelo, ale zdravotní stav sluhy se ani o píď nezlepšil. I setník se dostal do podobně zoufalé situace jako ten malomocný. Zjistil, že to jeho zábradlí nefunguje, že se nemůže na něj spolehnout… Vlastně se mu to zábradlí také totálně rozpadlo…

Malomocný izraelita i pohanský setník jsou každý na svém točitém schodišti. Už na něm ušli docela kus cesty, vyšlápli několik pater. Mohli by být na sebe hrdí, že se dostali tak vysoko. … Doposud se jim vyšlapovalo docela dobře, protože se měli o co opírat, dodávalo jim to i určitou sebejistotu, … jenže teď už není o co se opřít. … Situace, do které se nečekaně dostali, je pro ně šokem. Je to pro ně nové, jsou plni nejistot, mají závratě, mají strach. Najednou zjišťují, jak jsou křehcí, zakoušejí vlastní bezmoc. Ano, i na sebe sama jsou nucení podívat se nově, v syrové, nezkrášlené pravdivosti. Jsou nuceni vidět svou absolutní nahotu… Jsou nuceni rozpomenout se na svůj prapůvod. …

Pokud chtějí po tom jejich točitém schodišti postupovat dál, nezbývá jim nic jiného, než začít znovu. Nezbývá jim, než začít od začátku, než znovu začít hledat pravou podstatu smyslu života. Jsou nuceni znovu se rozpomenout na prapodstatu bytí. Nezbývá jim. než znovu hledat toho jediného, který umí to, co žádný jiný neumí, který má moc udělat to, co nikdo jiný udělat nemůže. Nezbývá jim nic jiného, něž se znovu rozvzpomenout a oslovit toho jediného skutečného Boha.

I když to rozpadlé zábradlí je pro ně velice bolavá, zoufalá a nesnadná, situace, která jim dočista podlomila kolena, je to v jejich životech ten nejdůležitější okamžik. Z jistého úhlu pohledu je ta jejich zoufalá situace i dar, protože právě v této chvíli, kdy byli nuceni se od všech pomůcek a jistot odpoutat, se v nich probouzí úplně nová víra, která už není zaměřena na zábradlí, ale na toho, který jediný jim může skutečně pomoci. Je to víra plná nejistot a strachů, možná je to víra plná dlouhého přešlapování na jednom místě, kolísavá víra plná závratí, je to víra plná touhy po naději, po objetí, po odpuštění, po lásce, … ale také víra upřímná, pokorná a plně se odevzdávající… Víra, která je živá a účinná…

 

„Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ … „Chci, buď čist.“

 

„Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.“ … „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“

(AMEN)

 

Modlitba:

Náš nebeský Otče, Stvořiteli, Ochránče, Rádče a Příteli, prosíme uč i nás, abychom stále dosahovali víry, která je živá a účinná. Dej ať naše nasměrování ve víře zůstává pouze na Tebe, ať se nenecháme zaslepit pouhými pomůckami. Uč nás, abychom ve víře zůstávali upřímní, pokorní a plně odevzdaní pouze Tobě. Buď nám ty sám, prosíme, pravou a pevnou oporou, když se na našich točitých schodištích i ve víře dostaneme do situací plných závratí, strachů a nejistot.

Vyznáváme, že ty jsi jediný Bůh, ve kterém máme naději. Tobě se odevzdáváme. Vyznáváme, že jen tobě patří veškerá moc i sláva na věky! Amen.