(Kazatel: Zdeněk Turek)

 

První čtení: 1K 13, 9-12

Základ kázání: J 3, 1-15

Milí přátelé v Kristu, jak bylo na začátku řečeno, dnes máme neděli Trojiční – neděli, kdy oslavujeme Boha jako Trojici a tak dnešní kázání by mělo být o Trojici. Přiznám se, že na toto téma kážu dnes poprvé.

Asi bych si toto téma sám dobrovolně nevybral, a to z několika důvodů. Za prvé – z důvodu alibistického – nebudu přece kázat na tak v církvi profláknuté téma, nebudu jen opakovat to co všichni už dávno znají… Za druhé – z důvodu asi taky alibistického – z úcty ke Trojici, kdo jsem já, že bych mohl kázat o něčem tak velikém… Možná bych našel i další důvody, ale když budu k sobě a nyní i k vám upřímnej, budu muset přiznat, že hlavním důvodem je obava až strach. Není to strach z Trojice, ale strach z toho, že se při této příležitosti prokáže, že o Trojici, o Boží Trojici ani po třiceti letech „křesťanské kariéry“ toho moc nevím. Sám si nejsem jist, že by mé poznání bylo dostačující k tomu, abych mohl právě na toto téma kázat.

Dlouho jsem rozjímal nad Nikodémovou noční návštěvou Ježíše a nemohl se dobrat toho, proč právě tento příběh je podle perikop podkladem pro tuto každoročně slavenou bohoslužbu. A dobral jsem se toho, že možná právě to NEnalézání, je tím důvodem. On totiž ani Nikodém při svém setkání s Ježíšem vlastně nenašel to, co původně hledal. To, co mu bylo Ježíšem sděleno, ho mělo nasměrovat k novému hledání, úplně někde jinde, aby nalezl ne to, co hledá, ale to, co je třeba nalézt a nalézat.

Boha můžeme poznávat a jistě i poznáváme mnoha způsoby – skrze bibli, skrze církev a společenství, skrze vlastní zkušenost, i skrze přírodu, vesmír, skrze umění jakéhokoliv žánru, někdy i skrze vztahy nebo i skrze drobná prozření kdy jsme sami. Ačkoliv Boha můžeme poznávat mnoha způsoby, Bůh sám je nám plně NEodhalený. Naše poznání Boha (bez ohledu na věk i křesťanskou kariéru) je jen částečné a částečné by bylo i kdybychom tu prožili životů několik.

Jednou mi jeden kamarád (zarytý ateista) řekl, že mi víru v Boha závidí. On dosáhl všeho, čeho chtěl. Má barák, děti, vnoučata, auto, peníze, úspěchy a zavedenou firmu. Teď prý stojí někde na vrcholu své kariéry i života a nevidí už žádný další vrchol, který by mohl dobývat, zatím co já díky víře mám před sebou nekonečný obrovský kopec, který mi přináší uspokojení pro dobývání na celý život… Existenci Boha mohou tušit dokonce i ti co v Boha nevěří. I jejich poznání je jen částečné…

A to se zatím jen točím kolem jednoho jediného slova, nebo chcete-li pojmu, kterým je Bůh. A co teprve, když se řekne Bůh trojjediný, nebo Boží Trojice. To nám může ono nepoznané tajemství ještě více narůst. Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý.

Tak například s Boží osobou Otce jsem v minulosti hodně zápolil. Bylo to zvláštní zápolení, protože jsem vlastně o tom, že zápolím nevěděl. Pochopil jsem to až když se mi docela „zvláštním“ způsobem dostala do ruky kniha od Neale Walsche „Bůh, na kterého čekáme“. Kniha psaná formou dialogu, kdy spolu rozpráví autor knihy se samotným Bohem. Bůh si tam zoufal, podivoval se, až rozčiloval nad tím, proč k němu všichni stále přistupujeme jako k Otci… Trápilo ho, že spousta lidí má velice špatný vztah se svým pozemským otcem a ačkoliv si to neuvědomujeme, tento špatný vztah se pak promítá i k němu coby Bohu Otci… Uvědomil jsem si, že můj vztah (sice ne s vlastním otcem, ale s otčímem) mi naprosto narušil chápání pojmu Otec. Vzápětí jsem pochopil, že to tak má mnoho lidí. Otec jako ten, ze kterého jde strach, otec despota, otec zakazující, přikazující, trestající, otec nedostupný, vzdálený, virtuální atd… Bůh v knize nabádal k tomu, abychom si k němu našli lepší vztah, ne jako k otci ale jako k příteli. K příteli, kterému důvěřujeme, kterému se můžeme svěřit se vším i s tím, s čím bychom se žádnému otci nesvěřili… …Vnímáte najednou ten rozdíl? Rozdíl ve vztahu i rozdíl v chápání toho kým Bůh Otec je, či může být?

Problém není v tom, jaký je Bůh, ale v tom, jaké jsou nebo mohou být naše představy o Bohu. Zkreslené představy o Bohu může člověk nabýt i studiem mnoha chytrých knih, které jsou jen formulací představ jiných autorů. Dokonce i studium Bible, zvlášť když se nečte v celkovém kontextu, u některých jedinců vytváří v představách až boží zrůdy, kterým pak věří mnoho stoupenců… Stejně tak mohou naše představy zkreslovat naše poznání nejen v tom kým je Bůh Otec, ale i Bůh Syn i Bůh Duch. Někdy si je idealizujeme, někdy jimi manipulujeme, nebo strašíme, někdy různě přibarvujeme, často i omezujeme, nebo přizpůsobujeme tomu kým chceme, aby Bůh byl. Možná i proto v desateru přikázání stojí, že si nemáme zobrazovat Boha. Zobrazený Bůh, i když někdy v dobrém mínění, se jednoho dne promění jen v prázdný totem, či modlu která odpoutá naši pozornost od pravé podstaty.

Nezobrazovat nemusí znamenat jen obraz na malířském plátně, či plastický sochařský kousek. Může to znamenat i abychom si Boha nezobrazovali v neměnný totem, neměnnou modlu ani ve svých představách. Každý obraz Boha, byť v umění, je jen zlomkový střípek autorova poznání, často podporující zase jen představu dle fantazie člověka přijímajícího… Naše představy o Bohu mohou někdy zkreslovat až deformovat nejen naši víru, ale i víru těch na které působíme.

Myslím, že podobné nevědomé zápolení s vlastí představou a skutečností prožíval i Nikodém s Ježíšem v dnešním evangelijním příběhu. Nikodém je zřejmě vnitřně sžírán jakýmsi tušením a stejně tak i nejistotou – kým Ježíš je. Přichází k němu v noci. I to si můžeme vyložit mnoha způsoby. Jeden z nich, nejčastější, je, že Nikodém měl strach, aby ho nikdo neviděl. Ovšem také to mohlo být úplně jinak. Někde jsem četl, že rabíni považovali noc za zvláště vhodnou dobu pro studium Tóry. Možná Nikodémova noční návštěva měla být vzdělávací lekcí. Ale ani jedno nemusí být pravda. I to mohou být jen naše představy, domněnky.

Já se třeba přikláním k názoru, že ono „v noci“ má hlubší symbolický význam. V noci, kdy jde Nikodém navštívit Ježíše, není tma jen venku ale především v nitru Nikodéma. Je to zvláštní tma. Zvláštní v tom, že on sám tuto tmu nevnímá. Je to tma, kterou je Nikodémovo nitro prorostlé i za bílého dne, aniž by si toho někdy všiml. Tma, na kterou si dávno zvykl, tma, která je „normální“, protože jí v sobě nevědomě nosíme možná každý. Je to tma, kterou způsobují právě ony předsudky, falešné představy, neměnné jistoty a strachy, které zastiňují veškeré paprsky skutečného světla… Tuto Nikodémovu vnitřní bariéru tvořící tmu rozeznává pouze Ježíš, protože na ní hledí z úplně jiné než lidské pozemské perspektivy, ale z perspektivy Boží, z perspektivy světla.

Následuje velice zvláštní rozhovor, kde v dialogu se o sebe třou dva světy. Svět Nikodémova nevědomého temného nitra a Božího světla. Jako by každý mluvil o něčem jiném. Nikodém jako by říkal, „Mistře, děláš velké činy, ve kterých vidíme znamení, jistě jsi učitel od Boha, chtěl bych jen vědět, zda je to skutečně tak…“ Ježíš na to odpovídá: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu (shůry), nemůže spatřit království Boží.“ Tyto dva výroky, jako by spolu vůbec nesouviseli, jako by jeden mluvil o voze a druhý o koze.

Ježíš vidí temnotu Nikodémova nitra. Bariéru před světlem v Nikodémově nitru spoluvytváří ve skutečnosti i důvod proč Nikodém Ježíše navštívil. Nikodém se chce jen utvrdit, zda je jeho představa o tom, kým Ježíš je, správná. Odpovědět na tuto otázku by bylo ale zbytečné. Ježíš nepotřebuje potvrzovat naše představy ani tu Nikodémovu. Naopak. Ježíš chce naše představy bořit. Chce bořit naše neprodyšné bariéry proto, aby se do našeho nitra mohlo dostat skutečné životodárné světlo… Jako by Ježíš tou odpovědí přetočil směrovku do protisměru. Pokud chceš poznat pravdu o tom kým já jsem, nejprve poznej, kým jsi ty Nikodéme. Pokud chceš poznat kým jsem já, kým je skutečný Bůh, pokud chceš na vlastní oči vidět Boží království, musíš se znovu narodit.

Nikodém je pochopitelně touto odpovědí jako bleskem z čistého nebe nečekaně oslněn. Vůbec nic nechápe. Možná se snaží, ale jeho mysl jede neustále v módu temných bariér pozemských předsudků a představ. Vůbec nechápe, že zmíněné znovuzrození nesměřuje na jeho doposud jedinou zkušenost, jak se člověk obvykle rodí. Ano, i taková běžná věc jako je narození dítěte z lůna matky v Nikodémovi vytvořila jednu z mnoha vrstev té bariéry neměnných předsudků.

„Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“… Co to znamená, narodit se z vody a Ducha?…

Voda jistě naráží na téma křtu, ale co Duch?…

„Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.“

Musíte se narodit znovu – z hůry, z Božské podstaty. Nejprve poznej své představy a předsudky a osvoboď se od nich. Přestaň si lhát ve svých představách, kdo jsi ty sám… Přestaň věřit pouze tomu s čím máš fyzickou zkušenost v pozemském omezeném světě… Boží svět má nespočetněkrát větší možnosti, o kterých ještě nevíš, a i kdybych ti o nich jen vyprávěl stejně neuvěříš, nepochopíš, nebudeš schopen přijmout. Boží svět zná jen ten, kdo sem z Božího světa sestoupil. Přestaň věřit jen tomu co říkají o mě lidé, kteří mě nikdy nepoznali a nepochopili. Věř mě! – ne lidem! Já mám způsob, jak tě z temnot zachránit. Věř mě!… …Přestaň se strachovat z toho co lidé říkají o tobě, nebo by mohli říkat. Osvoboď se od všeho toho marasmu, který tě jen dusí, omezuje, zdržuje a drží v nehybnosti. Staň se znovu novorozenětem, dítětem, ne tělesně ale duchovně. Staň se znovu tím nepopsaným papírem… Nový život, kterým ho můžeš pak znovu popsat může být mnohem pestřejší, smysluplnější, reálnější, neomezený ani prostorem ani časem. Otevři se Božímu Duchu, přijímej ho, nech ho v sobě působit, dej mu volnost. On ti pomůže znovu se narodit. Duch je jako nevyzpytatelný vítr, který vane kam se mu zlíbí, díky tomu poznáš, svět, kde je možné i to co je ve světě těla nemožné. Otevři se Duchu, ničím ho neomezuj a pak díky němu budeš moci spatřit Boží království. Otevři se Duchu a on ti pak zjeví i pravdu o tom kým je Bůh – Otec, Syn i Duch…

Nevím, zda toto kázání je dostatečně Trojiční. Naše poznání jsou jen částečné (i to mé). Na to, až přijde plnost a my uzříme cele, si musíme asi ještě něco odžít. Ale nezoufejme. Jedno je jisté. Bůh je stále s námi. A také nám stále zůstává ještě ona trojice, kterou zmiňuje apoštol Pavel. Víra, naděje a láska. I s touto trojicí se v našem poznávání Trojice Boží můžeme dost posunout… Amen

Slovo poslání: 2K 13, 11