První čtení: Iz 25, 1-8

Základ kázání: L 24, 13-36

Jak vlastně Kristus proměňuje náš svět?

Taková otázka člověka určitě může napadnout. Změnilo se za posledních dva tisíce let něco zásadního?

Setkáváme se opět s učedníky na cestě do Emaus. Minulou neděli jsme je opustili v půli cesty.

Oni říkali s obzvláštní naléhavostí: „A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den,“ dodávají. Třetí den od jeho popravy.

Sice už slyšeli o prázdném hrobu. Ženy dokonce spatřily anděly, kteří říkali, že je Kristus živ… Ale jak se to projevuje? Když vjížděl na oslátku do Jeruzaléma, zástupy ho vítaly… Co zbývá pár dní potom?

„Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“

Nyní dva učedníci truchlí kvůli svým zhrouceným nadějím. Mysleli, že Ježíš promění poměry v zemi – podle jejich představ. A jak to dopadlo?

Kristus sám se k nim připojil. Také tak mění situaci. Provází lidi i cestami, na nichž se sami ztrácejí. Přišel i tam, kde se od něho vzdálili. Zatím ho nepoznali. Oči jim zahalil smutek a skepse. Stísněný člověk vnímá vše černě. Nevidí už ani druhé, kteří ho miluj. A ti dva učedníci v tu chvíli nevnímali už ani Boží tvář mezi sebou. Proměňující Boží přítomnost.

Avšak Kristus přichází. Hledá své milé. A nalézá je v rozhovoru.

Těch učedníků se zeptal: „O čem to spolu rozmlouváte?“ Také svou otevřeností proměňuje situaci. Svým zájmem o druhé. O jejich příběhy.

Oni zůstali stát plni zármutku. Kleofáš odpoví: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těch dnech stalo.“ Člověk si někdy chce stěžovat: „Bože, dotýká se tě neštěstí tohoto světa vůbec? Víš o nás, jsi Duchem přítomen?“

Kristus však – vnímal své ukřižování. Ví dobře, co se stalo.

Avšak nepovyšuje se, že ví víc. Také svou pokorou proměňuje události. Svým nasloucháním. Tím, že otevírá prostor pro naše vyjádření. Chce s učedníky dál mluvit, nechat je vypovídat. Pomoct jim rekonstruovat minulost. I tak ji uzdravit a proměnit. Zeptá se, co se stalo.

Vyprávějí mu o ukřižování, jak ho vnímají oni. I o prázdném hrobu. Ano, dostali se až k prázdnému hrobu. K dalšímu místu zásadní proměny. I atmosféra jejich vyprávění se začíná měnit. Ženy dokonce mluvily o vidění andělů, kteří zas říkali, že Kristus je živ. Leč učedníci doposud nechápou. Prázdný hrob – uprostřed země zeje otvor – ale kam? Říkali, že je Kristus živ, ale nám pořád nesešlo z mysli, že byl ukřižován. A co se změnilo?

Kristus je vyslechl až do konce. Dál hledá cesty, odkud proměnit jejich pohled na svět. Dál hledá způsob, jak proměnit jejich svět. (Hledá, jak také skrze ně proměnit svět?) O-svět-luje jim události z jiného úhlu pohledu: „‚Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy? ‘“

Což nechápete, že Ukřižovaný a Vzkříšený zůstává tentýž? Kdo chce, vezme vážně právě takového Mesiáše. Kdo neváhá, zastaví se při pohledu do tváře Ukřižovaného. Zatouží po smíření a po nových začátcích.

Kristus pak „začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.“

Také tak proměňuje skutečnost. Osvětluje nám Písmo. Skutečnost, která by člověku připadala nesmyslná, pomocí Bible nově vysvětlí. Pomocí Bible, která by člověku mohla připadat sama o sobě neživotná, najednou nově ozřejmí minulost, budoucnost, a taky současnost! Vždyť učedníci nezbytně potřebovali takový doprovod…

„Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál.“ Také svou nevnucující se svobodou mění svět?

„Oni však ho začali přemlouvat: ‚Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.‘“

A tak jejich pozvání přijal. Nenechal je samotné. Zpíváme: „Zůstaň s námi, Pane, když se stmívá.“ I tak proměňuje svět. Projasňuje se, že mělo smysl pozvat neznámého hosta.

„Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho;“ Ve chvíli, kdy došlo na lámání chleba. Kristus se dělí s druhými o život. Dělí se o svoje možnosti až na konec světa. Až do krajnosti. Navíc vzdal díky. Vděčně přijímá skutečnost, i takto ji proměňuje. Přijímá, předává, daruje.

A tehdy se „jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.“

Což je další zajímavá věc. Dokud byl s nimi, nepoznávali ho. Když už ho konečně poznali, najednou zmizel jejich zrakům. Krista nemáme v hrsti. Zůstává svobodný. Nezávislý. Neuchopitelný. Tak jiný než naše představy o něm. Původce našich proměn.

Učedníci si dávají dohromady, co se stalo: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“

Tím ohněm v srdci nás proměňuje. Plamenem, v němž by celý svět mohl snadno lehnout popelem. V Kristově Duchu se v nás mění v tichý plamen lásky.

„A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: ‚Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.‘ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.“

A proto má smysl scházet se ve společenství církve. Vyprávíme si navzájem, kde všude se v našich životech projevil Bůh. Vyměňujeme si zkušenosti s ním. Sbližuje nás. Otevírá nás pro sebe navzájem. O-Boha-cujeme se. Tam, kde se scházíme, byť z protichůdných krajů a vzdálených prostředí. Najednou dává smysl celá ta pospolitost. Spojujeme se – všichni, kdo tvoříme Kristovo tělo. Kristus, který se mezi nás rozdělil-rozlámal – se také v průběhu našeho setkání opět dává dohromady.

A jak to dopadlo tenkrát s jeho učedníky?

„Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich.”

A jak to dopadne s námi dnes?

Slovo poslání: Žd 10, 19-25