První čtení: 1S 3, 1-10

Hlavní čtení: L 2, 41-52

Kristus roste. Setkáváme se s ním v různých životních obdobích. V každém věku přichází svým zvláštním způsobem ke slovu. Posvěcuje zrození, dospělost, smrt. I tak dobrodružné životní kapitoly, jako je puberta a dospívání.

O člověka procházejícího těmito etapami se druzí mnohdy odůvodněně strachují. Neztratí se nám v labyrintu světa? Nalezne smysluplné životní směřování? Nepřidruží se ke špatné partě? Zůstane nadále přijímán? Proti čemu se vymezí? A z jakých důvodů vlastně? Vmete nám náhle do tváře všemožné naše nedonalosti? Usedlost, rozvláčné kompromisy, polovičatost našich zvlažnělých cest, kterou ten dospívající zvlášť ostře vnímá? Kriticky testuje hodnoty soudobé společnosti. Bytostně cítí, že se potřebuje dostat dál. Kéž se nedostane úplně mimo!

Některé osobnosti, o nichž nám Bible podává zprávu, nás udivují už v dětství či v raném mládí svou zralostí. Učíme se díky nim větší otevřenosti k Božímu působení mezi lidmi i citlivější vnímavosti vůči dětem, jež potkáváme. Kněz Elí nejprve nevnímal. Ležel doposud na svém starém místě. Boží kahan v jeho blízkosti ještě nezhasl, avšak Elího oči již postupně pohasínaly. Nerozlišovaly již pořádně světlo od tmy. Mládeneček Samuel jej musí potřikrát otravovat slovy o hlasu odjinud.

Pokud jde o Ježíšovy rodiče, nemáme důvod domnívat se, že žili duchovně vlažně. Kristus však dalekosáhle překročil i jejich cesty. Nespokojuje se s běžným pojetím svátků, dokud je neoslaví do nejzazších důsledků. Celým svým životem i celou svou smrtí. Již nyní, na prahu dospělosti, k tomu očividně směřuje. O svátku Pesach, připomínce Božího vyvedení z Egypta. Touto základní událostí začíná i Desatero: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“

Mimochodem – promítají se snad dvanáctiletému Ježíšovi o svátcích před očima příliš živě výjevy obětovaných beránků? Propojují se mu v mysli příliš názorně s obrazy neustávajícího utrpení jeho lidu? Zaměstnává jej úděl trpícího služebníka, nesoucího na svých bedrech prokletí mnohých? I když sám vypadá jako zavržený… Jaká je povaha Mesiáše a jaká je povaha Boha, jenž se rozhodl projevit v tomto trpícím služebníkovi? A jak s tím mám naložit já ve svém vlastním životě?

Ježíš se odvážil k vykročení do neznáma. Zůstal v chrámu. Vytratil se svým nejbližším z dohledu. „A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli.“ Jakápak zvláštní zaběhanost přiměla Marii a Josefa pokračovat v osvědčené cestě, aniž si všimli, že s nimi Ježíš nejde?!

Domnívali se, „že je někde s ostatními příbuznými, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými.“ Hledali jej ve starých známých souvislostech, podle pravděpodobných předpokladů a výpočtů, avšak stále vzdáleni od toho jedinečného.

„Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě.“ Dobře, opravdu tedy nezbývá, než vydat se zpátky do centra dění. I kdyby si Marie s Josefem předtím pomysleli, že si od Vánoc, Velikonoc i od všech představitelných změn odpočinou… Že se svátečně posíleni navrátí do všedních dní k obvyklým činnostem, dokud nenastane další svátek a další příležitost k pravidelné rodinné pouti… Pod tlakem okolností nyní zjišťují, že nezbývá, než pohybovat se na cestách víry bytostněji, zaujatěji, hledat usilovněji. Zdá se, že se jim rozpadá vlastní rodina. A kdo ví, kam se dvanáctiletý chlapec poděl. Mělo by skutečně smysl hledat jej v chrámu?

Dovedeme si představit naše děti nebo děti známých, kdyby se zasekly kdesi – v nonkonformitě plné průšvihů – v jakémsi tragickém bezcestí mezi rodným krbem a chrámem. Někdy nezbývá, než odvážit se ke zneklidňujícím otázkám, chceme-li pochopit, čím doopravdy žijí, když se nám evidentně odcizili. A co to o nich vypovídá? Co jim doposud scházelo, když se vydali tak neschůdnými cestami?

Možná i Marie s Josefem se nemohli vyhnout neklidným otázkám, když chtěli pochopit, čím Ježíš žije. Avšak jeho Duch vede na zajímavější místa než každá konvenční poslušnost i stereotypní rebelie. „Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky.“ Bohudíky tento příběh nekončí tragicky. Ježíš se ponořil do diskuze založené na střídání otázek a odpovědí, typické pro tehdejší rabínské školy. První křesťané tímto příběhem chtěli mimo jiné doložit, že náš Pán nebyl nedovzdělaný. I my si stále uvědomujeme, že vzdělání nestojí vůči víře v žádném nutném protikladu. A navíc, což je pro naší existenci zřejmě podstatnější: Kristus soustředěně naslouchá a pozorně se ptá. A každá jeho otázka, ať už je položena komukoliv, vyvěrá z nejniternějšího přání: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“

A všichni, „kteří to slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí.“ Odpovědí, založených tedy na pozorném naslouchání a na odvážném doptávání. Nikoliv na egocentrické touze blýsknout se vlastními znalostmi. Koneckonců, někdy už sama otázka funguje jako podivuhodná odpověď. Dobře zacílené otázky podkopávají základy domů vystavěných na písku. Co je bez chvění, není pevné. A děti, dospívající, ale i ostatní lidé, kteří nepřišli o sluch dokořán otevřený, bývají schopni nekompromisního ptaní. Nezaslouží si, aby je přitom kdo umlčoval.

Mimochodem, ptal se snad tehdy Ježíš i rabínů na úděl trpícího služebníka? A jak s tím má naložit ve vlastním životě? Anebo jak s tím naloží oni?

Pro rodiče Mesiášovo dospívání každopádně představovalo bolestný moment. Když jej spatřili, „užasli a jeho matka mu řekla: ‚Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.‘“ Vzápětí se navíc dočkali odezvy: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?‘“ Josef ani Marie tomu neporozuměli.

A přitom, jestliže v chlapcově mysli již tehdy zrálo tušení kristovského údělu, lze si představit, jak by uvítal někoho, kdo by jej podpořil v jeho dalším růstu. Tak jako Elí přece jen nakonec nasměroval Samuele. Pro rodiče to však vždy znamená zkoušku, umožnit dítěti postupné osamostatňování, včetně všech myslitelných rizik. Oč těžší ta zkouška musí být, pokud se objeví náznaky, že cesta toho dítěte povede na kříž? Anebo prostě kamkoliv, kde potomek sice vykoná mnoho smysluplného, ale pravděpodobně nepůjde o procházku růžovým sadem.

Ježíš se musí již ve dvanácti letech vyrovnávat s tím, co jej bude provázet po zbytek života. Zatím jej vylekaně okřikla starostlivá matka. Za dvacet let bude pravidelně čelit vysilujícím konfliktům se všemožnými obhájci téměř-správně pochopených řádů. I jeho nejbližší si o něm opět a opět pomyslí, že se pomátl nebo spletl. Všichni budou víceméně trvat na tom, že tenhle člověk je vlastně horší než pořádky, kterým je nutno dostát… Pro každého je tak obtížné pochopit, že Kristus sám ztělesňuje první příčinu i poslední význam všech řádů.

Již v dětském věku to dotvrzuje: „Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je.“ Pohotově vyskakuje z jakékoliv škatulky, do které bychom jej chtěli vtěsnat. Neprojevuje se ani jako typický puberťák z filmů pro puberťáky. Chápe své rodiče lépe než oni jeho.

Ani kněz Elí ani Marie však neustrnuli na počátečních iluzích. „Jeho matka to uchovala ve svém srdci.“ I když pro Marii muselo přemýšlení o Ježíšovi představovat onen meč v srdci, jak jí prorokoval stařec Simeon. Energie, kterou Kristus do světa vnesl, od počátku rozpoutává změny všude, kam proniká – vlastní rodinou počínaje. Pro dvanáctiletého chlapce mohlo být skutečně těžké vytrvat v tomto směřování. Ale vytrval v něm. A v období následujícím „prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.“

Slovo poslání: Ř 12, 1-2