První čtení: Iz 55, 1-5

Základ kázání: L 14, 15-24

Na hostině s Ježíšem se šíří neodolatelná atmosféra. I když i tady mnozí o Ježíšovi pochybují. Ale na někoho už po chvíli mocně zapůsobila Ježíšova řeč. Slova o pokoře. Slova o nezištném přijetí. Úžasná otevřenost pro lidi chudé, ztracené, nemocné, hříšné. A schopnost motivovat i druhé lidi, aby se s tou samou otevřeností čím dál hlouběji přijímali navzájem. A aby i ty nejodstrčenější mezi sebou přijímali přednostně. A navíc Kristova úchvatná naděje do budoucna. Slova o vzkříšení z mrtvých. Vize veliké hostiny, která se chystá na konci věků. Vyhlídky Boží budoucnosti, v níž láska a pravda skutečně zvítězí nad lží a nenávistí a prokazatelně to nebudou fráze a utopické představy a nebude to kýč. Vyhlídka setkání na konci věků. Setkání vykoupených. Setkání vyvolených. Na konci veškerých slzavých údolí tohoto světa.

Host, na kterého Ježíš tak očividně zapůsobil, se už nemůže udržet, a plný nadšení zvolá: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v královstvím Božím!“ Šťastný je takový člověk! Přešťastní všichni vyvolení, co budou shledání hodni! Jak rád bych mezi ně patřil. Jak rád bych získal jistotu, že Bůh takovou vyhlídku nabízí i mě. Všem, jejichž jména si poznamenal ve svých tajemných seznamech, jářku – závidím!

Ježíš to slyší a… Neřekne, že se to týká jen seznamu tolika a tolika VIP hostů, pozvaných od založení světa. To není Ježíšův styl. On odpovídá jinak. Podobenstvím. Příběhem, který je pro nás pro všechny jeho posluchače otevřený. Příběhem, v němž se též můžeme najít. Příběhem, jehož součástí se stáváme. A který se stává součástí našich životů.

Ježíš vypráví: Cosi v tom smyslu, že Boží hostina je už v podstatě přichystaná. Už dávno se počítá se spoustou hostů. Nikdy se nemělo jednat jen o úzký VIP okruh… Jako všichni ti pradávno pozvaní si mohli připadat židé v Ježíšově době. Znamením jejich zvláštní příslušnosti k Božímu lidu byla obřízka… Počítala s nimi prastará zaslíbení… Jako patřící mezi ty pradávno pozvané si mohou dnes také připadat všichni pokřtění, natožpak konfirmovaní nebo biřmovaní křesťané. K těm všem, jakož i do našeho sboru, se přece již doneslo zaslíbení: Že Bůh to s námi od začátku myslí dobře… Že svět je zamýšlen dobře… Že naše životy se mohou stát oslavou Božího díla. I přese všechno trápení. Slavnost je na spadnutí. Ano, už pomalu začíná. A stojí za to, přijmout své místo na světě už jako jedno z míst rezervovaných na přichystané Boží slavností. A stojí za to, přijmout své místo ve společenství věřících jako jedno z těch slavnostních rezervovaných míst. Proč bychom jinak dostali své místo v životě? Proč by nám jinak měly vrtat hlavou otázky, co hledáme v církvi? Od toho, aby se člověk jen stresoval – od toho tu přece není. Jen tomu slavnostnímu pozvání ještě trochu víc uvěřit! Jen ještě otevřeněji ho přijmout… A stále znovu přijímat opakovanou připomínku toho nevšedního pozvání.

Pozvání, které nás nejednou překvapuje uprostřed ruchu všedních dní. Pozvání, které nás někdy přímo pronásleduje, ale i tak to má být. Pro nikoho se nemělo stát nevítaným překvapením. Vždyť přece blaze tomu, kdo tento vzkaz uslyší. Šťastný je takový člověk!

Ale… Jak mnoho odporu se postupně mezi pozvanými vynořilo. Jeden se omlouvá, že koupil pole. Druhý se omlouvá, že koupil voly. Třetí se už ani neomlouvá – spíš nezdvořile odsekne: Oženil jsem se, a proto nemohu přijít. (Vždyť přece každý normální člověk musí dnes pochopit, kolik starostí přidělá rodina… A tahle nebeská dostaveníčka? – Fajn, ale možná příště…) Okolo nemovitostí máme přece milion starostí. Okolo práce starosti. Okolo rodiny starosti. Starosti, starosti, starosti… A pak si užít alespoň trošku radosti z rodiny, z majetku, z výdělku když už se člověk okolo nich tolik natrápil… A Bůh, jestli má pro nás něco neodkladného? Je věčný, tak snad ještě chvíli počká… Říkají si ti, s nimiž se odedávna počítalo.

Podobenství zní skutečně varovně do podobných rozpoložení. Ale ano, chápu ty lidi zahlcené povinnostmi, podobně jako i vy je chápete. Rozumím i jejich pocitům uspěchanosti – podobně jako i vy jim rozumíte. A navíc je fakt, že podle Mojžíšova zákona platily podobné důvody dokonce i jako omluvenka z válečného tažení: Alespoň když se muž čerstvě oženil, když zrovna koupil nový dům nebo když vysadil vinici, z níž ještě ani nesklízel… Dokonce i jako omluvenka z válečného tažení v židovské společnosti tyto důvody platily…

A přesto nám Ježíš tím naléhavěji klade na srdce: Slyšíte oslovení – ještě důležitější než nejnaléhavější výzvy k válečnému tažení. Slyšíte přizvání – k záležitostem, které jsou, nic naplat, ještě přednější, než vaše rodiny, majetky, zaměstnání. Odedávna se prodírá ve vašich životech ke slovu to, co je především – před tím vším ostatním. A pokud mohou vaše konkrétní rodiny, majetky a práce dostávat opravdový smysl, tak stejně jenom v tom nejširším, posvátném prostoru Boží působnosti. A ruku na srdce: Ceníte si snad pěti párů volů více než Pána Boha a jeho vůle? Ceníte si snad pár metrů vinice více než neomezeného místa ve společenství Božích vyvolených?

Avšak Hospodin nikoho vyloženě nenutí. Ale ti pozvaní… Když sami nepřijdou…? Podle Ježíšova vyprávění mají smůlu…

Ještě smutněji působí situace hostitele u stolů přeplněných jídlem, ale s prázdnými židlemi. A náš dobrý hostitel se navíc – upřímně řečeno naštval, že tolik lidí tak pohrdá jeho přízní a jeho touhou se s nimi setkat. Ostatně jde o velmi vznešeného hostitele; A jeho přízeň se nerozumí sama sebou! A u jeho stolů je opravdu mnoho míst.

Obratem přikazuje služebníkovi: „Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a choré.“ Nyní už oslovení doléhá zřetelně i k těm, kdo jsou odstaveni na druhé koleji. I k těm jakoby zakletým ve svých problémech. Vždyť některým z těch postižených byl v Ježíšově době upírán i přístup do chrámu. A zbožná společnost na ně pohlížela podezíravě. Chápali jejich nemoci jako zvlášť nápadný důsledek hříchu. Ale říkali jsme už minule, že podle Ježíše má správný hostitel pozvat právě tyto vyčleněné lidi na oběd. Ba má je pozvat místo svých bohatých příbuzných a známých. Z dnešního podobenství vyplývá, že takový hostitel má napodobovat Hospodina samého.

A pořád tolik místa zbývá! Pozvání se už nekladou žádné meze. Pán řekl služebníku: „Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám“. Vyjdi i „mezi ploty“, jak překládají kraličtí. Tehdy se těmi slovy myslelo zřejmě: Vyjdi i za všechny hranice původně židovského prostředí. Vyjdi i mezi úplné pohany a neznabohy. Vyjdi i mezi vykořeněné jakéhokoliv původu… Mezi něž by tě před chvíli ještě samotného nenapadlo vyjít; „a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“ Přiměj je – ne snad násilím – ale opravdu je přesvědč, jakou má tohle pozvání váhu! I když se budou delší dobu zdráhat… I kdyby nejprve netušili, která bije a oč se jedná… I kdyby si nejdřív pomysleli, že si z nich někdo vystřelil…

Kéž nejsme jako ti odpradávna pozvaní, kteří kvůli svým podružnějším záležitostem nakonec pozváním pohrdli.

Kéž jsme buď jako ti poslové, kteří iniciativně shánějí hosty ze všech stran – i ze všech okrajů a konců světa, a naléhavě je lákají.

Anebo (což platí beztak v každém případě) kéž jsme jako ti potřební, kteří neochvějně vnímají potřebu brát Boží pozvání životně vážně.

Slovo poslání: 1J 3, 13-18