První čtení: Mk 8, 1-9

Základ kázání: 1Tm 4, 4-5

 

(Díkčinění)

 

„Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré“, i tyto zavařeniny z cibule, cuket, paprik a rajčat i tyto hrušky i tyto chilli papričky. A zdaleka nejen tyto plody. Dobré je celé Boží stvoření. Dobrá je příroda v celém svém nepřeberném bohatství, od nejhlubších podmořských příkopů přes úrodné nížiny ke štítům velehor. Ano, najdeme v ní i nebezpečné oblasti… Není vše na světě jen pro nás. Ale to neznamená, že by stvořitelský úmysl nebyl dobrý. Bezpočet druhů jídla a pití je dobrých. Dobrý je materiál, s nímž pracujeme. Dobré jsou věci, které nám dávají smysl. Velmi dobré jsou věci, jimiž si děláme radost navzájem. A naše vzájemná setkání jsou velmi dobrá. Vždyť my jsme také součástí dobrého Božího stvoření; jsme stvořeni jeden pro druhého.

„Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním.“ Byla by přece věčná škoda zavrhovat tyto cibule, cukety, papriky, rajčata, hrušky i tyto chilli papričky a bezpočet dalších druhů zeleniny, ovoce a jiných druhů rostlin, zvířat, natožpak lidí. (Nemluvě o neživé přírodě…) Byla by věčná škoda odmítat, na čem si Bůh dal tak nekonečně záležet. Byla by věčná škoda zamítat, s čím se Bůh tvořil v tak nepřeberných variantách. S tak vášnivou touhou to s námi sdílet. Byla by věčná škoda odmítat to vše s pomyšlením, že bychom se měli zabývat výhradně duchovnějšími a vyššími věcmi, než je tato zelenina a toto ovoce.

Proč vůbec někoho napadne zavrhovat dobré Boží stvoření? Autor dopisu Timoteovi píše, že takhle smýšlejí falešní učitelé, kteří „zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a kdo poznali pravdu.“ To znamená, že sklon zavrhovat dobré Boží dary může být projevem mylného pojetí víry, špatného chápání křesťanství. Podle takového pojetí je celý hmotný svět ve své podstatě zlý. Kristus nás podle této víry spasí tak, že nás vysvobodí ze zajetí hmoty a pozdvihne nás do vyššího duchovního světa. Aby jen naše duše vystoupaly do nebe a nechaly všechno pozemské nevratně za sebou. Autor dopisu Timoteovi varuje před šiřiteli tohoto druhu víry, kteří se zakazují ženit a jíst různé pokrmy. Souvislost této polemiky je o to zajímavější, že dopis Timoteovi se odkazuje k autoritě apoštola Pavla. Apoštol Pavel se pro službu Kristu nejspíš sám neoženil a uměl se také uskromnit či hladovět. Neměl však v úmyslu zavrhovat dobré Boží dary a zakazovat je druhým. Chtěl mít jen ruce úplně volné pro Kristovu věc. A raději snášet i utrpení a nedostatek v Kristových službách, nežli žít pohodlný a zajištěný život bez Krista… Člověk si může i svobodně odepřít něco dobrého, aby dosáhl něčeho ještě lepšího. Ale nemusí přitom popírat, že ta původní věc byla dobrá. Ano, mohl bych také dodat, že víra nás osvobozuje od nezdravého lpění na materiálních věcech… Nemusím na ničem záviset, jako kdyby to byla jediná dobrá věc na světě. Ale mylné by bylo zavrhovat všechny hmotné věci s tvrzením, že dobré nejsou, protože nejsou dost duchovní. Takové pohrdání Božími dary by v posledku znamenalo i pohrdání dárcem samotným.

A „nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním.“ Záleží tedy na tom, jak přijímáme věci potřebné k životu. Jestli je přijímáme s důvěrou, s vděčností, s písničkou chval… Anebo jestli je pořád tak trochu zatracujeme s tím, že nám nejsou dost dobré;

„Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním. Vždyť je to posvěceno Božím slovem a modlitbou.“ Co vlastně znamená „posvěceno Božím slovem i modlitbou“? Co nám tím autor dopisu chce říct? Posvětit znamená uvést do stavu svatosti. A být svatý znamená být Bohu k dispozici. Neexistovat naprázdno. Nevegetovat bez hlubšího smyslu. Takže když věci přijímáme s vírou a s vděčností, přiznáváme jim jejich původní, svatý smysl. Tak naše věci dostanou své správné místo ve vztahu k Bohu. Dostávají se na místo Stvořitelem zamýšlené… Nebo se dá říct, že my sami se vracíme k pravému, svatému smyslu těch věcí skrze Boží slovo či modlitbu. Posvátný rozměr stvořeného světa nám otevírá zvěstování Božího slova nebo i písnička před jídlem. Či jiná modlitba. Obnovený vztah se Stvořitelem. Jako když Ježíš vzal těch pár chlebů a několik rybiček a vzdal za ně díky, a tak byly posvěceny tím pravým slovem a modlitbou díkůvzdání. Dostaly přitom ten nejlepší možný smysl. Možnost posloužit k nasycení nečekaného zástupu lidí. A k slavnostnímu završení setkání, bohoslužby.

K takovým završením vede i naše přijetí Božích darů s díkůvzdáním. Přijetí v důvěře, že dostáváme vše, co potřebujeme, v pravý čas. Přijetí osvobozené od strachu, že by nám nemuselo zbýt na potom. Od strachu, že bychom si měli své věci jen úzkostlivě střežit. Od strachu, že toho celkově nemáme dost. Je fakt, že ani Ježíšovi učedníci nejdřív neměli dostatečnou víru. Měli sklon zavrhovat Kristovy možnosti. Zvrhnout svých pár chlebů s pocitem, že nejsou dostatečné pro Boží království. Nejdřív jen vyjádřili pochybnost: „Odkud by kdo mohl tady na poušti vzít chléb, aby všecky nasytil?“ A pak si pomysleli: Jenom pár bochníků, několik mřenek – co to je, pro tolik lidí? Ale zůstali s Ježíšem. Zůstali přítomni u Kristova díla. Zůstali Kristu k ruce. A tak se nakonec přesvědčili a opět radostně sdíleli Kristovu víru, díkůvzdání i štědrost. Aby se mohla i pod jejich rukama proměnit a posvětit skutečnost setkání s lačnícími zástupy.

Také my bychom si třeba mohli pomyslet, že toho na stole Páně nemáme zas tolik. Vidíme tady pár zavařeniny, tři hrušky, chilli papričky, a k tomu fakt už jen několik nakrájených chlebíčků a dvě deci běžného vína. Co vlastně znamená takové množství pro celou naši sešlost? A přesto si nejspíš odsud odneseme přebytky, už jenom květina ze stolu Páně bude svou krásou obohacovat několik dalších dní, o zavařeniny se třeba ještě někteří z nás doma rozdělí, chleba od Večeře Páně zbyde, energie díky bohoslužbám nabyté budeme mít i na rozdávání.

Věřím, že tento stůl Páně zároveň symbolizuje i množství našich celkových možností… A možností našeho sboru. Protože i v našem sborovém životě můžeme opakovaně podléhat dojmu, že nemáme dostatek… Natožpak na rozdávání… Že nemáme dost prostředků, času, sil, kapacit. Že nemáme dost dobré, laskavé, nadějeplné nálady, která by mohla druhé oslovit. A přesto stojí za to, nechat Krista při díle s tím, co máme. Alespoň to přijmout s díkůvzdáním a v Duchu posvěcení pro zaslíbenou budoucnost.

 

Slovo poslání: 2K 9, 11-15