(Kazatel: Zdeněk Turek)

 

První čtení: Ef 5, 5-10

Text: L 16, 1-9

Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu, podobenství o nepoctivém správci Ježíš s velkou důležitostí vypráví svým učedníkům a dnes je se stejnou důležitostí vyprávěn i nám, neboť i my jako současná církev, a především i my jako jednotlivci a následovníci Krista – tedy synové světla, jsme také správcové majetku, který nám přenechal náš Pán Ježíš Kristus. To, co my synové světla máme spravovat, není majetek materiální ale zejména duchovní. Je to to, co náš Pán, kterému věříme, nám s důvěrou svěřil – evangelium včetně hodnot Božího království – víra, láska, naděje, pravda, milosrdenství a odpuštění, obětování se pro druhé… Jak moc jsme poctiví či nepoctivý správcové, nechť si posoudí každý sám. Ježíš však chce i pro dnešek naší pozornost upoutat jinam. Na vlastnost, která se mnohem víc projevuje u synů světa než u synů světla. Na vlastnost, která se mnohem více projevuje v tom materiálním světě než v tom našem duchovním. A myslím, že právě v této době rozvolňování koronavirových opatření ve spojení s předvánoční dobou, je to více než patrné… Jde o prozíravost. Prozíravost, která hledí především na trh a ekonomiku (což je jistě také důležité – nechci to úplně kritizovat), ale vůbec nevnímá, že podstata očekávaných vánočních svátků je někde úplně jinde, než mohou přinést hodnoty ekonomické.

Ježíš se snaží tímto podobenstvím nás probudit a vybudit k tomu abychom i my začali více přemýšlet o této vlastnosti a nechali se vyburcovat k aktivitě. Abychom okoukávali a učili se prozíravosti, a zároveň ji dokázali nasměrovat tím správným směrem. Záměrně, a také prozíravě, nás doslova provokuje příběhem s nečekaným vyústěním vrcholu děje. – V okamžiku, kdy my posluchači se s očekáváním těšíme na spravedlivou odplatu, kde nepoctivý správce bude předán soudu a patřičně potrestán.

Ježíš jakoby na truc našemu očekávání pokračuje úplně jinak. Nepoctivý správce je místo předání soudu a patřičného potrestání pochválen…

Kroutíme nad tím nevěřícně hlavou a říkáme si pro sebe „Co je to za blbost?!?… Tuto pochvalu vnímáme jako nespravedlivou, nepatřičnou, jako něco, co nám nesedí ani v tom, že by takovou nespravedlnost schvaloval Boží Syn, který příběh vypráví?!? „Nepoctivý správce udělal podvod a jeho pán, majitel, který je škodný, navíc zaměstnavatel, ho pochválí…?!?“… Jenže nepoctivý správce není pochválen za podvod. Nepoctivý správce je tu pochválen pouze a jen za prozíravé jednání – „Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě.“

Onen námi vnímaný rozpor a pocit nespravedlivé pochvaly se nás dotýká možná proto, že se tu naráží i na téma pomíjivosti materiálních hodnot, což je pro nás stále v materiálnu žijící těžké pochopit. A nemyslete si, i já s tím mám často problémy:-)

Ano, v příběhu jde bez pochyby o majetné (rozumějme materiální) škody. Jde o podvody s majetkem, jde tu o majetek, o vlastnictví a právo na vlastnictví atd., jedním slovem – jde tu o „mamon“. V jedné výkladové knize jsem se o termínu „mamon“ dočetl následující, cituji: „mamon“ pochází z hebrejštiny a má kořen ve slově amen – důvěřovat. Mamon je tedy něco, čemu důvěřujeme, co je domněle spolehlivé. Mamon jako majetek, peníze, personifikované jako moc, která slouží zlu a odvádí od Boha. Majetek je často spojen s nespravedlností, jak při získání, tak i při používání. Jestliže majetek je „nespravedlivý mamon“ tím spíše je třeba s ním moudře zacházet… (konec citace). A znovu doplním, nebo spíše zdůrazním, že mamon – peníze, materiální majetek atd. patří z Božího pohledu právě k těm věcem, které jsou pomíjivé. A evangelista Lukáš ve svém evangeliu se docela výrazně na tuto pomíjivost mamonu s oblibou zaměřuje a pomíjivost mamonu zdůrazňuje.

Jenže my, protože z tohoto světa hmoty, kde peníze jsou vždy na prvním místě, pocházíme, vnímáme majetek, peníze a vše s tím spojené za primárně důležité. Jako bychom nebyli schopni si plně tuto pomíjivost uvědomit. (Tu naopak přisuzujeme nám samotným. Kolikrát už jsem slyšel hlášku: „Peníze budou, my nebudem…“:-) Na hmotný majetek, peníze „mamon“ dáváme v našich životech velký důraz, protože nám dávají pocit bezpečí, pocit svobody, pocit důležitosti, moci atd. Pro nás obyčejné lidí platí hlavně pocit bezpečí a svobody… A možná právě proto, že jsme se naučili v tomto světě vnímat majetek jako něco primárního, vnímáme primárně i nespravedlnost v tom, že nepoctivý správce je místo spravedlivého soudu pochválen…

Jenže onen v našich očích poškozený majitel, správcův pán, jedná, jako by pro něj samotného majetek, peníze tedy „mamon“ nebyly vůbec důležité. Jako by vůbec nebyly. Uvědomuje si plně jejich pomíjivost! Přehlíží všechny materiální škody, které jsou na něm učiněny, ale všímá si, a možná dokonce obdivuje tu úžasnou vlastnost, kterou právě nepoctivý správce prokázal – prozíravost.

V jednom junáckém časopise český římskokatolický kněz, teolog, vysokoškolský pedagog a mimo jiné i dlouholetý politický vězeň Oto Mádr definoval prozíravost jako „vlastnost člověka, kdy jde o znalost skutečností, možností a jiných daností a schopnost rozhodovat o vlastním životě v jeho nejrůznějších aspektech. Znamená to dívat se dopředu a určovat pohyb vpřed…“ (konec citace)

Můžeme tedy říci, že pochvala tu zní za to, že správce dostatečně pochopil svou situaci, že zvážil své možnosti i schopnosti a rozhodl se ve svém životě, respektive pro svůj budoucí život něco udělat. Pochvala tu zní proto, že správce se začal dívat ve svém životě dopředu, za to, že si určil směr nového bytí a učinil pohyb vpřed. A to není zrovna málo.

Připomíná mi to situaci, kdy si dvě děti hrají na mokrém pískovišti či poskakují v zabahněných loužích, a jejich maminky při pohledu na ně uvažují každá jinak: Jedna z nich vidí to, že oblečení dítěte bude špinavé, kapsy plné písku, kolik s tím bude mít práce a starostí to vyčistit, a proto s křikem a nadáváním dítě rychle z pískoviště či z louže odvádí, / zatím co ta druhá maminka se upřímně raduje z toho, že dítě má pohyb, že je šťastné, že objevuje nový svět, že umí skákat a radovat se z cákající vody, nebo že se zvyšuje jeho zručnost a už umí stavět z písku nejen bábovičky, ale i hrad. Samozřejmě, že i ona bude mít spoustu práce a starostí oblečení vyčistit, ale není to pro ní v tuto chvíli vůbec, ale vůbec důležité, protože mnohem, mnohem důležitější je, že dítě ve svém poznávání roste.

„Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě.“

Onen nepoctivý správce (můžeme to tak chápat) možná jednal prozíravě, protože se dostal do stavu, kdy mu nic jiného, než prozíravě jednat, nezbývalo. Kdy se dostal do krizové situace, zaměstnavatel mu dával výpověď. Hrozila mu chudoba, společenský pád, potupa, nejistota a hlad. Je možné, že kdyby mu výpověď zaměstnavatele a krizová situace nehrozila, neměl by potřebu prozíravě jednat a mohl by nadále žít bez jakéhokoliv vzruchu a nutného zaujetí pro svou budoucnost.

Ovšem ze zkušeností víme, že synové světa umí často prozíravě jednat i v situacích, kdy jim nehrozí žádná krize. Stačí jim jen nespokojenost se současností, nespokojenost s tím, co mají. Stačí jim, když se dostanou do stavu, kdy jen chtějí dosáhnout víc. Kdy chtějí mít ještě větší majetek, ještě vyšší postavení větší moc atd.

„Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější, než synové světla.“

Milí přátelé, jsem přesvědčen, že prozíravosti, když jsme k ní jakkoliv vyburcováni, jsme schopní všichni. Když nám o něco skutečně jde, umíme i prozíravě jednat. Prozíravé jednání je vlastnost, kterou Ježíš vnímá u člověka všeobecně jako kladnou, a které je třeba využít. Mám pocit, že někdy my křesťané žijeme dvojím životem, někdy jako synové světa, někdy jako synové světla. Jako synové světa, být prozíraví umíme, ale zapomínáme, že jsme se z Boží milosti stali syny světla. Ježíš nás vybízí k tomu, abychom byli prozíraví tím správným směrem. Jako správcové evangelia a hodnot Božího království, jako synové světla.

Je rozdíl mezi prozíravostí synů světa a prozíravostí synů světla? Ano je! Rozdíl je v tom, čeho chce dotyčný prozíravostí dosáhnout.

Typické u synů světa je, že u nich jde často o prozíravým jednáním dosáhnout mamonu, tedy něčeho, co je v Božích očích pomíjivé, a za druhé, že jde o dosažení něčeho především jen pro sebe samotného.

U synů světla, tedy u nás křesťanů, aby to bylo v souladu s Kristovským smýšlením a hodnotami Božího království, by mělo prozíravé jednání směřovat jednak k tomu co je věčné, minimálně k tomu, co přesahuje až za hranici pozemského života a smrti, a za druhé by mělo směřovat ne jen k nám samotným, ale i ven, k druhým lidem – našim bližním. Ježíš nám s důvěrou svěřil správcovství nad evangeliem a hodnotami Božího království proto, abychom je hlásali dál.

Pokud naše prozíravé jednání směřuje pouze k mamonu, nebo pouze k nám samotným, pouze k našemu „já“, nejednáme prozíravě jako synové světla, ale prozíravě jako synové světa. To je celkem jednoduchá matematika.

Máme před sebou ještě dva a půl týdne adventního období, tedy období příprav na to, až nám z kazatelen do uší zazní ono „Gloria in excelsis Deo“ – „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“ (Lukáš 2,14.), neboť budeme slavit narození Krista. Ten dnešní vybraný evangelijní text sice moc adventně či předvánočně asi nezní, ale možná nám pomůže k prozíravějším přípravám duchovním, abychom si z následujících Vánoc, které budou jistě také ovlivněné koronavirovou krizí, mohli pro náš budoucí skutečný Život odnést to nejpodstatnější. Kéž nám všem v tom Bůh dopomáhá. Amen!

Slovo poslání: Ř 12, 1-2