První čtení: Ez 2, 1 – 3, 9

Základ kázání: Zj 10, 8-11

Oba proroci mají sníst knížku, která chutná sladce jako med. Avšak nejde asi o snadno stravitelné texty. Kniha, kterou jí Ezechiel, je plná žalozpěvů, lkání a bědování – samé hoře… Knížka, kterou jí Jan, zhořkla v žaludku.

Člověk nebývá na podobné chuťové přechody vždy připraven. Také v Bibli je napsáno, že máme respektovat rozdíl mezi sladkým a hořkým; cituji z knihy Izajáš: „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké! Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a rozumní sami před sebou.“

Najednou Hospodin sám dává pokrm, jenž chvíli chutná sladce, a zhořkne vzápětí.

Bůh jako zkušený farmaceut, jenž naordinoval silný lék ve sladkém potahu.

Prorok Ezechiel sní svitek popsaný žalozpěvy, lkaním a bědováním ve sladké formě.

Prorok Jan polyká knížku, o níž se nedočítáme, co v ní je napsáno. Vstřebává otevřený svitek z ruky anděla. Otevřené Boží Slovo.

Proroci jsou lidé obzvlášť vnímaví na vyjádření Boží přítomnosti ve světě. A Boží přítomnost ve světě spojuje nádherné i tragické – sladké i hořké stránky. Kristus je nejšťastnější bytost na světě, ale nevyhnul se kříži, a sestoupil i do pekel. Už Starý zákon přibližuje rozmanitý Boží emocionální život. Bůh, který radostně prohlásí, že celé stvoření je velmi dobré… A zanedlouho jej rozhořčeně likviduje potopou, které vzápětí lituje. Bůh vyvádějící zamilovaný lid egyptskými ranami z otroctví… Aby jej poté každou chvíli nekompromisně soudil. Hledá znovu a znovu, jak vést zbloudilé vyvolené k pravé lásce. Hořekuje, občas i třeští nad nimi.

Hospodin dobře zná proměny sladkosti v hořkost. Hospodin také transformuje naše žalozpěvy, lkání a bědování v nečekaná slova nové naděje. Ezechiel to hluboce vnímá. Je možné, že tento prorok navenek častěji působí jako blázen. Jde však o samotné šílenství Boží – nesoucí rozpornost nezjednodušené existence.

Opravdová radost od Boha neznamená povrchní euforii. Svůj „pokoj vám dávám, ne jako svět dává“, říká Ježíš před ukřižováním.

Boží slovo je nevýslovně sladké, a zároveň odhaluje hořké aspekty našeho bytí: Hříšnost, smrtelnost, zoufalství. A zároveň dává sílu se s nimi vyrovnat.

Když na člověka doléhají tragické stránky existence, neznamená to, že Bůh se vzdálil. Možná spíš naopak – člověk v tu chvíli zakouší (v negativním odrazu) ještě víc z plnosti Božího života. Přestože si tak v tu chvíli nepřipadá. Ale pokoj převyšující každé pomyšlení musí proniknout i tam, kam se člověk zatím bojí domýšlet. Uzdravení je překonaná nemoc.

Někteří z nás prožívají intenzivnější deprese a podobné stavy. Ani po zotavení z duševního onemocnění už člověk nebude stejný jako předtím – bude proměněn.

Nebo když procházíme obdobím ztrát – k hezkým vzpomínkám se přidává hoře. Ale slova Kristovy naděje umožní také těžké ztráty spolknout a strávit.

Nedovedeme zapomenout na hořký stav současného světa. Nemá cenu se snažit postavit tak vysokou zeď, aby nás od neštěstí zbytku planety oddělila. Když člověk zapne zprávy nebo dokument o válce Sýrii, cítí se brzy jak Ezechiel polykající dokument samého bědování a lkání.

Trapistický mnich Thomas Merton doporučuje současným řeholníkům připojit ke klasické meditaci o utrpení Kristově také rozjímání o koncentračních táborech. Což by bylo samo o sobě zvrhlé doporučení, kdyby nemělo hlubší smysl.

V epištole Židům je psáno, že Kristova krev „nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova.“ Ani krev Ábelova po tisíciletích nezmlkla, i když sám Ábel byl křehký jako vánek.

Věřící v Kristově Duchu dostává odvahu nezapomínat, nevytěsňovat, neutíkat a neoslyšet hlas volající krve. V Kristově Duchu není člověk tou tíhou paralyzován, ale proměněn. Pozvednut ze židle. Pohnut. Ztotožňuje se s utrpením druhých. A navíc se mu dostává inspirace k vyslovování nepříjemných pravd. Popřípadě síla k naslouchání prorokům.

Ezechiel i Jan snědli knížky, a poté dostali za úkol vyřídit slova soudu; potažmo i nové naděje.

Ezechiel je nyní vyslán k izraelskému lidu. Strávil knížku, a tak nese v útrobách koncentrovanou hořkost souvěrců a soukmenovců. Proto zní jeho zvěstování věrohodně. Pravdivě zapůsobí jen prorok schopný strávit utrpení druhých i slovo Boží naráz.

Také Jan dostává další prorocké pověření: „Je třeba, abys znovu prorokoval proti mnoha národům, kmenům, jazykům a králům.“

I my se seznamujeme s Kristovou přítomností ve světě. Působí sladce, ale hořkost nepotlačuje – integruje ji.

I my jsme Kristovou přítomností ovlivněni, abychom se už nespokojili ani s jednoduše přeslazenými náladami, ale ani s jednostranně zahořklým konstatováním, že celý svět spěje do háje. Neuspokojí nás křesťanství v podobě univerzální jednobarevné omáčky. Nepřesvědčí nás uniformní společenské nálady. Neoslavíme příliš nadšeně volební vítězství jednostranných a černobílých politických programů. Ve všem podbízivě populárním rozeznáváme hořká úskalí, proti nimž je třeba prorokovat. Mimoto se však můžeme spolu s Ezechielem učit zpracovávat a trávit současné frustrace, obavy, děsy a běsy – všechno to lkání, bědování a žalozpěvy našich sousedů i naše vlastní. Břemena jedni druhých nesme, tak naplníme zákon Kristův. Nesme tedy i problémy současné společnosti.

Ale zároveň se učíme kriticky číst vyjádření frustrovaných lidí, když formulují svá vlastní prohlášení o současných problémech a jejich možných řešeních. Duch umožňuje rozeznávat falešná proroctví od pravých. Jan má prorokovat nejen proti mnoha národům, kmenům a králům, ale dokonce i proti jazykům. Prorokovat je třeba i proti zjednodušujícím lidským řečem.

Slovo Boží je víc než přeslazené i cynicky hořké babylonštiny. Ať žijí děti, jež odhalí císařovu nahotu. Ať žije prorok, jenž odhalí všechny líbivé, podbízivé, vyprázdněné pojmy. Kéž pojmenuje hluchou řeč propagand, odhalí snadné návody na život i jednostranná hledání viníků. Kéž pojmenuje totalitní politické programy. I vyprázdněnou náboženskou řeč.

„Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.“

Před Slovem Božím není úniku ani do povrchnějších řečí.

Slovo Boží je však také výrazem nejsladšího milosrdenství. Nekompromisně pojmenuje každou skutečnost, ale patří k němu i touha Ukřižovaného po odpuštění. Přestože vzkříšené slovo nevymaže ani písmenko z kříže. Zahrnuje i hoře celého světa, ale unese jej. A přináší do něj pokoj převyšující každé pomyšlení. Dodává víru, která má sílu přenášet hory hoře do moře.

Za chvíli společně přijmeme další Boží slovo při Večeři Páně.

Další pokrm jenž chutná sladce, ale v žaludku může zhořknout.

V Kristově Duchu se spolu stáváme součástí Kristova těla. Jeho krev se nám rozlévá v tepnách. Poneseme dál v sobě plnost Kristova života – včetně jeho utrpení. Přidáváme se k Boží proměně současného světa.

Slovo poslání: Kristus říká: J 16, 20-23