První čtení: Zj 19,6-9

Základ kázání: Mt 25,1-13

 

(Kazatel: Zdeněk Turek)

  

Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu, tento evangelijní text jsem pro dnešek nevybral náhodou. Vracím se k němu docela často a stále dokola se zaobírám otázkami, které ve mně vyvolává… Ty otázky souvisí s tím, co prožíváme jako celek tvořící církev, s tím, co mnohdy prožíváme jako sbor, ale i s tím, co prožívám já sám jako jednotlivec v církvi i ve světě kolem mě. Neznám jasné odpovědi, proto nemám v plánu taková moudra rozdávat. To, co mohu, je ty otázky předestřít i před vás a pobídnout vás k rozjímání nad tím vším spolu se mnou. Bude to možná pro formu toho, čemu říkáme kázání, a možná i svým obsahem netradiční, ale třeba se v tom také najdete…

Ježíš vypráví podobenství o deseti družičkách, z nichž pět bylo rozumných a pět pošetilých. Kdo je rozumný a kdo pošetilý? Rozumní jsou ti v církvi a pošetilí ti mimo církev??? To už jsem také párkrát slyšel. Ne, takové rozdělování je hloupé a povrchní. Z takové odpovědi čiší duchovní pýcha… Vždyť rozumné i pošetilé družičky můžeme potkat i v samotné církvi… A když si dopřejeme dostatek upřímnosti k sobě samému, možná zjistíme, že i my samotní, každý z nás je rozumný i pošetilý zároveň. I já sám si v sobě nesu družičku rozumnou i družičku pošetilou. Kterou víc??? To je otázka na tělo. … Možná – jak kdy…

Ty družičky v podobenství přijali své poslání – vytrvale svítit až do příchodu ženicha, kterému vyšly naproti. Světlo v lampách je třeba udržet až do samotného obřadu, dokonce i při obřadu, aby bylo jasně vidět, koho si ženich bere…

Posláním družiček je svítit, což na první pohled může vypadat docela jednoduše – někde stát, držet lampu a svítit… Jenže s tímto posláním je spojena i zodpovědnost za lampy, za jejich stav – a hlavně zodpovědnost za veškeré úkony, činy, aktivity, jednání, spojené se stále dostatečnou zásobu oleje…

Co je to ten olej??? Olej je něco, co hoří. Něco, co když hoří, tak i hřeje, a hlavně dává požadované světlo… Olej jako palivo, olej jako zásoba energie, jako jakási baterie, zkrátka něco, díky čemuž lampa může svítit. Bez oleje lampa nesvítí, a co víc, bez oleje družička ztrácí smysl svého poslání, smysl sebe a následně ztrácí i jakoukoliv naději…

Olej je nutnou podmínkou pro to, aby i ty naše lampy mohly svítit… Abychom i my mohli plnit ono naše poslání… abychom i my mohli naplnit smysl svého bytí, a abychom si zachovali naději do poslední chvíle…

To světlo z lamp nesvítí jen na jednu stranu, nesvítí ani na dvě strany. To světlo svítí do všech stran. To světlo má i mnoho rovin: …

… Za prvé je to Boží světlo v lidských rukách pro lidi – Boží světlo člověka pro člověka. Sem patří otevřenost k druhým, láska k druhým, vnímavost, lítost, slitování, odpuštění… zkrátka jakákoliv pomoc bližním, pomoc všem lidem kolem, církevním i necírkevním. Známe přece největší Boží přikázání: „Miluj Boha svého a miluj bližního svého jako sebe samého“ … a Boha lze milovat pouze přes lidi, neboť je také psáno: „Cokoliv jsi učinil tomu nejmenšímu, mně si učinil“…

… Za druhé je to světlo člověka pro Boha – světlo, kterým člověk Bohu ukazuje, komu je třeba pomoci ve věcech, na které už člověk sám nestačí. Světlo jako modlitba, přímluvná modlitba za druhé. …

… A za další, je to světlo ve společenství věřících – když se sejdeme, podobně jako dnes. Světlo mezi námi pro nás. Naše společné vnitřní světlo ve společenství, které tvoříme, i když o tom všem máme někdy pochybnosti. Světlo, které z našeho společenství vyzařuje, i když jas občas nejistě kolísá… Je to světlo moje pro tebe i světlo tvoje pro mě. …

… A v té nejhlubší osobní rovině, je to také světlo vnitřní v člověku jako jednotlivci – vnitřní světlo ve mně pro mě, v tobě pro tebe…

… A v neposlední řadě světlo jako Boží naděje pro naše společenství i pro každého z nás osobně, světlo Boží naděje pro mě i pro tebe. Světlo jako smysl pro lidské bytí…

Proto je důležité mít stále v patrnosti důležitost tohoto světla…

Ovšem, kde brát ten olej, aby naše lampa mohla svítit? Kde brát ten olej? U Boha? Olej, jako něco, co lze přijímat jen vírou? Nebo olejem je naše víra, o kterou je třeba také pečovat? … Někdy je ta víra velká, někdy malá – podle toho, jak prostor kolem nás a prostor v nás zarůstá rozličným plevelem pochybností, netrpělivostí, pohodlností, někdy sobeckostí či pouhou únavou…

Rozumné družičky si olej vzaly, zatímco ty pošetilé byly poslány, aby si ho koupily u kupců. Pošetilé také měli možnost si olej vzít, ale nevzaly. Teď, když přichází očekávaný čas, je pozdě si brát. Už to nejde… Jsou nuceny si ho koupit u kupců… … Zvláštní paradox…

Ty pošetilé si musí olej koupit, musí za něj něco dát, musí za něj zaplatit, musí něco obětovat… a přesto je to marné, je jim to k ničemu… …

Zatím co ty moudré, které nemuseli platit nic, vstupují s ženichem do obřadní síně. Rozumné nic nekupovali, nic obětovat nemusely, jen si vzaly, když byl pro to čas, čímž zodpovědně plnily své poslání… Jejich lampy byly plné oleje, a tudíž vydávaly světlo…

Světlo? … Podobenství vlastně o světle vůbec nemluví. Je tu jen jedno slovo, které se světlem souvisí: „dohasínají“ – nebezpečí, které hrozí i nám. Dohasínají lampy církví? Dohasíná lampa má osobní??? … … …

Únava z dlouhého čekání je patrná. Už první křesťané věřili, že se dočkají druhého příchodu Krista. Uplynulo více jak dva tisíce let, a pořád nic! … Jsme unaveni stereotypem, neměnnou tradicí, upadajícím zájmem, atd… A tak někdy přichází pochybnosti i touha vzdát to, … nebo se věnovat něčemu úplně jinému… … Má to vůbec ještě cenu, brát si olej?!?

Už je to dlouhé… nekonečné… monotónní… Už nás to moc nebaví… jsme z toho unaveni… usínáme? … spíme? … rozhodně toužíme po odpočinku…

Ono, pokud jsme připraveni, můžeme odpočívat. Pokud jsme stále připravení, může nám být odpočinek prospěšný… Ovšem nebezpečné je odpočívat, když připraveni nejsme… Jsem připravený??? Jste připravení??? …

Dlouhý čas čekání na ženicha (léto Boží milosti), čas pro naplňování našich nádob olejem, bohužel nevnímáme jako dar, ale jako něco, co nás ničí, trápí, deptá, degraduje naši víru, a tak někdy upadáme do pocitů: Bůh na nás zapomněl… Upadáme do těchto pocitů jako církev? Upadám do těchto pocitů jen já? …

Budu-li mluvit za sebe, snažím se neupadat. Vím, že Bůh nezapomíná… Snažím se mít stále dostatek oleje a svítit, ale někdy je to vysilující, neboť mám pocit, že mezi lidmi jsem často sám – je nás málo… A také nevím, jak moc ten olej, který beru, je kvalitní. Kolísá jeho svítivost… Něco beru od Boha, něco od lidí – od Boha přes lidi… Budu-li brát jen od Boha, nemusím být lidmi pochopen.

Strach z nepochopení způsobuje zmatek… Bojím se říkat pravdu, abych nepohoršoval, abych neublížil… Beru příliš ohledy na druhé??? Mohu si dovolit být důraznější??? Nezatemňuji příliš světlo své lampy??? Není můj problém v tom, že se se svým olejem příliš rozděluji a už mi nezbývá pro sebe??? … …

Jsem rozumný i pošetilý zároveň… … Nebo jsem víc pošetilý?…

 

Modlitba – vyznání vin:

Náš nebeský Bože Otče, vyznávám ti své pochybnosti, své nejistoty. Vyznávám, že mnohdy dělám chyby vědomě i nevědomě. Vyznávám svou častou bezradnost. Vyznávám že i já jsem občas podobný těm družičkám pošetilým, někdy z únavy, někdy z lenosti, někdy z pohodlnosti a někdy i z pouhé sobeckosti.

/Pokud chcete i vy každý za sebe se takto před Bohem vyznat, připojte se slovy: „I já takto vyznávám“/

 

Zatím je ještě čas mou lampu naplnit olejem, aby tvé světlo ve mě nevyhaslo. Děkuji, že i mě ten čas dopřáváš. A tak před tebe předstupuji s nadějí na odpuštění pro milost tvého Syna Ježíše Krista, který i za mě zemřel a pro mě je živ. Věřím v moc jeho smrti i v moc jeho vzkříšení.

/Pokud chcete i vy každý sám za sebe takto vyznat svou víru před Bohem, připojte se slovy: „I já takto věřím“/

 

Děkuji ti Bože, že máš se mnou takovou trpělivost, že jsi mi stále na blízku a jsi vždy připraven moji lampu svým olejem naplnit. Děkuji ti, že mi stále odpouštíš. A tak i já chci opustit hněv i výčitky vůči druhým a všem pro tvoji lásku v Kristu odpustit.

/Pokud chcete i vy každý sám za sebe všem odpustit, připojte se vyznáním: „Odpouštím“/

 

„Nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní.“ A tak vám zde tlumočím odpuštění všeho, co vás doposud trápilo a sužovalo, a oddělovalo vás od bližních i od Boha. „Hospodin ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním. Jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. Jako se nad syny slitovává Otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.“ (Ž 103)

 

Na znamení odpuštění, smíření a jednoty Kristova lidu podejme si navzájem ruce se slovy:

P O K O J  T O B Ě.