První čtení: Iz 35, 3-10

Základ kázání: L 7, 18-23

Podle Matoušova evangelia poslal Jan svoje učedníky za Ježíšem přímo z vězení. Kolik nadějí v příchod Mesiáše vkládal? Nakolik pohnuté nálady přitom prožíval? Jak jen Mesiáš osvobodí vězně svědomí? Jak odstraní nespravedlnosti ve společnosti? Jak čerstvým větrem zpřevrací zatuchlé pořádky v zaslíbené zemi – potažmo na celé planetě? Možná, že Jan již jasněji než ostatní jeho souvěrci tuší v Ježíšovi Mesiáše se vším všudy. Po večerech mu asi táhnou různá slova proroků. Některá, jako by k Ježíšovi ukazovala zcela přímočaře… Je ovšem Ježíš sám už třeba oním jakoby Synem člověka, jenž podle proroka Daniele převezmu vladařskou moc, slávu a království – aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků? Jehož království nebude nikdy zničeno? V okolních obcích Ježíš nepopiratelně nabývá popularity. Lidem je v jeho blízkosti dobře. Proslýchá se, že dokonce nějaký celník se zázračně změnil – kdo to kdy viděl? Cosi o Kristově uzdravující moci taktéž. Oživil syna naimské vdovy. Ale pořád ta Boží vláda jako by na zapřenou, jako by mezi řečí. Nezní tu pouze jakýsi introit k něčemu ještě mnohem překvapivějšímu? K něčemu, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo? Nicméně Jan si teď nejspíš opravdu nedokáže představit důvěryhodnějšího reprezentanta Boží vlády široko daleko. Musí se s Ježíšem spojit. Chtěl by té mesiášské záhadě mermomocí přijít na kloub. Dokud je čas. Každá vteřina je tak drahocenná, vždyť jde o život. Jan Křtitel rozhodně nesází na koně druhé kategorie. Kvůli nějakým přechodným spasitelským módám a náladám doby by se do pouště nepouštěl. Kvůli nim kobylky nejedl, za to mu vězení nestojí. Má k dispozici jen jediný život – a náležitě si jej váží. Nezasvětí jej jen tak někomu – například Herodes Antipas má nejspíš v Janových očích váhu cirkusového klauna. Přestože právě on nechal Jana uvěznit – ale to bylo právě maximum, co Herodes zmohl. Jan žádá vše, nebo nic. Dokud je čas, Jan hledá a tluče.

I každý adventní den nám nastává jako jediný možný den. Neexistoval takový nikdy předtím. Nenastane již takový druhý. Originálně k nám přichází Kristus, přichází, blíží se, přichází. Hledat a tlouci, dokud je čas. Pouze dnes trvá atypický dnešní čas. Zítra už nemusí zbývat čas. Když skrze někoho v okolí skutečně vane Kristův Duch, potom takový člověk rozhodně stojí za povšimnutí. Přidržet se ho. Učit se od něj, dokud možno. Načerpat z jeho inspirace. Z jeho pramene života. Platí to třeba i o autorech knížek, jimiž nás Kristus oslovuje. Kterou si ještě letos přednostně přečíst? Království Boží kdesi stále na dosah. Odkud právě teď vítr vane?

Jan nyní takto uvažuje: Ať už je Ježíš kýmkoliv, nepopiratelně od něj vítr vane. Jistě se ukáže, zda od něj vane plnost větru. Kéž by to Jan zjistil včas! A proto posílá za Ježíšem učedníky.

A Ježíš odpoví srozumitelně. Nic nezahaluje, nevytváří exkluzivní tajné nauky. Záleží mu na tom, abychom mu rozuměli. Kdo hledá, najde.

A vidíme, že dál Ježíš demonstruje totéž, co se Jan dozvěděl od svých učedníků už předtím. Ryzí příznaky mesiášského věku – v jakém světle je spatříš, milý Jane? Nechť Tvoji učedníci nově prohlédnou, zaslechnou, dají se do pohybu: „Jděte a zvěstujte Janovi, co jste viděli a slyšeli“; Nebuďte jako ochrnulí – jděte. Nebuďte nevidomí vůči Boží záři – zvěstujte, co jste viděli. Nebuďte hluší vůči Božímu slovu – zvěstujte, co jste slyšeli. „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ Nebo ještě přímočařeji řečeno: Kde Kristus působí, zjevně se rozmáhá dobro. A pokud církev pro Krista uvolňuje prostor, i ona sama o sobě stojí za návštěvu.

Nemusí ovšem jít zdaleka jenom o nějaké uzdravování, při němž by lidé vstávali z invalidních vozíků. Ve všech těch výpovědích jde v první řadě o duchovní smysl toho, co se děje – a čeho i fyzické uzdravení zůstává určitým znamením. A člověk Ježíšovy doby tak dané výpovědi zajisté slyšel. Jde o to, že lidé prozřou v první řadě duchovně – uvidí širý svět v Božím světle – co oko nevidělo, k tomu již prohlížejí. Lidé uslyší v první řadě duchovně – uslyší Boží slovo, co ucho neslyšelo… Chromí vezmou své lože – uchopí tedy znovu svůj život do vlastních rukou, převezmou svobodu a odpovědnost za něj, dají se znovu samostatně do pohybu. Malomocní jsou nábožensky očištěni, a mohou se vrátit do komunity, z níž byli předtím vyčleněni. A každého z nás, kdo jsme umřeli zaživa v hříchu, Kristus vytahuje z bryndy. Nicméně ani fyzická smrt už člověka nedokáže vyrvat z Kristovy lásky – Milující přece nezapomíná. A na samém konci Kristova výčtu: „chudým se zvěstuje evangelium.“ A chudí jsou o-bohaceni radostným slovem samého Boha, který k nám přichází. Pastýři, kteří se nikterak netěší ve společnosti své doby vřelému přijetí – jsou náhle zázračně pozváni k jeslím, v nichž se narodil Mesiáš sám. Prostitutky jsou zázračně pozvány na nejlepší mejdan v životě. A Samařan nebo jiný Palestinec se zázračně postará o polomrtvého Žida u cesty. To všechno patří k projevům Božího království naprosto neodmyslitelně – v koho světle ty události však nazřeš?

Kristu jde o život. Jde mu o život sám – jde mu přímo o ty lidi, pro které půjde až na smrt. Jde mu přímo o ty slepé, hluché a malomocné, jde mu o chudé a mrtvé. Víme, že i v dnešní době jsou mezi námi chudí a frustrovaní, kteří se rádi chytnou jakékoliv lákavé propagandy; potřebují vlastně slyšet nějakou radostnou zvěst. Kristus je ovšem nezneužívá jako prostředek k sebepopularizačnímu ambicióznímu programu. Tím se liší od falešných mesiášů. Napříč historií se kolem nás plíží různí diktátoři, jež chtějí využít mas chudých a frustrovaných k ukojení svých mocenských ambic. Vlci v rouše beránčím. V mimocírkevní politice, ale bohužel nevzácně i v církvi. Kristus jde však až na kříž za druhého. Až do pekel snáší Boží život pro Tebe samého – jak jej přijmeš? Ježíšovi nejde o egoistické sebeprosazení, ani Janovi nevzkazuje, jak je jeho – Ježíšova osoba skvělá – v první řadě poukazuje na to, že „slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium“…

„A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Doplňuje. Co by na Ježíšovi mohlo být vlastně urážlivého? Čím by koho mohl pobouřit? Velmi zajímavá, otevřená otázka.

Jistě: Tím, že to není Mesiáš podle nějakých našich představ. Leč podle jakých všech? Urazí například někoho tím, že nastaví druhou tvář? Tím, že nedělá rozdíly mezi lidmi? Tím, že odpouští někdy tak samozřejmě – tam, kde my bychom my chtěli druhému ještě náležitě opepřit život? Tím, že zároveň zůstává tak náročný – zvěstuje soud a neslevuje z nároků tajemného a svrchovaného Hospodina? Se stejnou naléhavostí jako svrchované a nepodmíněné odpuštění vyhlašuje: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Nebo uráží něčím jiným, co jsem v rychlosti namátkou nevyjmenoval?

A ke každé z takových otázek zároveň můžeme vymyslet protiotázku: Zachránil by nás snad nějaký Mesiáš, který slevoval z Božích nároků – ale zároveň by tak bezvýhradně neodpouštěl? Mesiáš, který by dělal rozdíly mezi lidmi? Mesiáš, který by vyhověl každé naší okamžité představě a potřebě; měnil by třeba kameny v chleby, slétl by třeba z chrámu… Mesiáš, jenž by nám nevnášel pořád nějaké nečekané lidi a příležitosti do života – raději by nás ukolébal jak odvar z makovic? Mesiáš, který by v tomto věku nastolil vládu pevné ruky nad všemi národy a zeměmi, ale nenechal by se ukřižovat?

Kde, Pane jsi? Kde všude jsi? Kde v blízké době můžeme zažít Tvůj příchod? Kde Ti už rozhodně můžeme vyjít naproti?

Slovo poslání: 2P 1, 2-11