První čtení: Gn 28, 10-16

Základ kázání: L 24, 13-27

Snad každý z nás může nejednou v životě prohlásit: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl.“ Jákob ta slova vyřkl na útěku. Minulost v troskách. Budoucnost krajně nejistá. Jákob utíkal ze zaslíbené země, z rodného domu. Ti dva učedníci odešli pro změnu z Jeruzaléma, z hlavního svatého města, kam předtím sám Kristus přijel završit svoje dílo. Nemá teď smysl zdržovat se otázkou, nakolik Jákob si za své neštěstí mohl sám, na rozdíl třeba od oněch učedníků. Když ztratíte domov a bloudíte nazdařbůh, pak je vám vždycky špatně. Potřebujete pochopení a přijetí. A na druhou stranu podíl na Kristově ukřižování neseme taky koneckonců všichni. Podléhali jsme sklonu vyhánět Boha ze světa… Nebo jsme stáli stranou, a dopouštěli jsme jeho ukřižování pasivně. Pak na nás doléhá samota, když Kristus umřel.

Minulost ztroskotaná. Budoucnost – je-li jaká? Co všechno vedlo ty dva učedníky z Jeruzaléma? Čteme, že byli plni zármutku. Smutek je odváděl. Přidávaly se další pohnutky? Touha mít trauma za sebou? Pocity viny? Úzkost? Rezignace? A třeba také chuť potkat někoho, kdo by je pochopil? Kdo by jim setřel slzy z očí? Snad aspoň v Emauzích, když už ne na konci světa? Hovoří spolu, asi dost neklidně. Mělo snad nějaký smysl to, co se dělo?

A jak to „v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.“ V řečtině čteme: Jejich oči byly drženy. Co všechno jim tížilo víčka?

Koneckonců, znáte asi něco podobného, když umře někdo blízký. Člověk pak vidí svět černě. Těžko uvěřit, že bude líp. I v obyčejné depresi člověk prožívá stavy, kdy jako by svět dlel oddělen za tlustým sklem. Stav, který prožívá jako soumrak nebo neprostupnou noc, nikoliv jako svítání. I když se nakupí běžnější starosti, vidíme někdy dost potemněle. A nedochází nám, že Bůh přichází. A jde s námi. Pak přestáváme vnímat i lidi, kteří nás mají opravdu rádi. Jimž na nás opravdu záleží. Věčná škoda, nevnímat milované, kteří nás provázejí v tom vzácném darovaném čase. Jenže když na člověka padla opravdická tíže… A zvlášť když někdo nejmilejší umře.

Považte, kolik nadějí se zhroutilo Ježíšovým učedníkům po ukřižování…

Avšak on sám se k nim připojil a šel s nimi. Nepoznali ho. Ale on první je oslovil: „‚O čem to spolu cestou rozmlouváte?‘ – Zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: ‚Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!‘“

Znáte možná i chuť odpovědět neznámému, když náhle zavítá do vašich špatných nálad: Tys nám tu ještě tak chyběl. Jsi úplně mimo. Ty tak pochopíš, co se stalo…

„On se jich zeptal: ‚A co to bylo?‘“

Nejpokornější služebník, který ani v tu chvíli neřekne: „Já to vím asi líp než vy.“ Místo toho dá bezelstně najevo: Mě upřímně zajímá, co vás trápí. Opravdu se vám chci přiblížit. Povězte mi o tom, prosím, víc.

Kristus ví, že se potřebujeme vypovídat. Zajímá ho naše vidění věcí. Není mu lhostejné naše subjektivní prožívání. Smutky, krize. A taky zjišťuje naše diagnózy. Klasická otázka pro Adama: „Kde jsi?“ Zatímco člověku zaclání výhled potemnělé křoví. Kam jsi se dostal, kam směřuješ? Náš Pán se neptá kvůli sobě. Z lásky k nám obětuje čas na podobné rozhovory. Aby člověku skutečně došlo, jak na tom je. V jakém světle se orientuje. Kristus se zajímá a otevřeně naslouchá. Naslouchání patří k duchovnímu rozhovoru i k terapii a vůbec ke každému opravdovému rozhovoru. Prostor pro vyjádření čehokoliv, co táhne hlavou.

Občas se lidé ptají: Kde je Bůh? Jak vlastně jedná? Nebo kam zmizel? Prodlévá někde opodál jako ten jediný, který jako by nevěděl, co se tu děje?

A co když Bůh jedná také jako jedno velké ucho? Nejenom oko, které všechno vidí. Nejenom ruka, která by mohla vším manipulovat. Nejenom ústa, schopná vést nejmoudřejší řeč?

Nechává lidi se vyjádřit… Realizovat se svobodně. Oni se realizují. Taky se křižují navzájem. Křižují Boha. Nestačí na to. Rozesmutní se. A Bůh se vrací. Znovu se přiblížil. Vtělené, dokořán otevřené ucho plné soucitu. A ptá se: Proč pláčete? Co se vám stalo? Povězte příběh. Rekonstruujte minulost. Zajímá mě vaše vidění věcí. Ostatně, chystám se vám setřít každou slzu z očí. Ale napřed ty slzy dostaňte ze sebe, ze svého nitra.

Co když Bůh mlčí úplně jinak, než jak si představujeme? Co když si do jeho ticha promítáme vlastní prázdno? Hlavně v krizových obdobích vnímáme tunelově své vlastní problémy. Nedochází nám, oč rozsáhlejší je Boží náruč. Netušíme ještě, jak léčivě jeho ticho všechny hluky zahrne.

Ti dva už alespoň vyprávějí, co se stalo. A dostávají se až k prázdnému hrobu. Jak ženy mluvily dokonce i o vidění andělů – a přímo ti andělé říkali, že je Kristus živ. „Někteří z nás pak odešli ke hrobu, a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ Neviděli ho. Nicméně tito dva učedníci by už snad mohli prohlížet, že celý příběh je složitější a zahrnuje víc dimenzí.

On jim pak „řekl: ‚Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy? ‘“

Vskutku byl Bůh na tom místě, a vy jste to nevěděli.

Občas se nám zdá, že všechno končí špatně. Ale možná, že Boží pohled je už opačný. Co když právě tam, kde vidíme dílo zkázy, Bůh už obrátil dění z druhého konce – směrem k záchraně?

Ti dva učedníci Krista nejprve nepoznali. Nerozpoznali jej v tom, kdo už visel na kříži. Tak si ho doteď nepředstavovali.

„Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.“ Ježíš je s námi, což také znamená, že nám poskytne jiné výklady, než jsme čekali… Ani tu Bibli nám nepodá jako selanku. Leč o to je Písmo krásnější, plnější, věrohodnější – osvětlí znovu i ty nejtemnější, nejnepochopitelnější události.

Bůh vskutku působí ještě jinak, než jsme čekali.

A já se záměrně nedostanu tuhle neděli až k té chvíli, kdy ti dva učedníci Ježíše poznali. Pokračování příště. Za týden budeme slavit Večeři Páně. Předtím se bude hodit příběh dovyprávět.

Schválně si dnes aspoň můžeme uvědomit: Velký pátek v nás sice ještě doznívá… Ale už dávno nastala i neděle. A my na ni přesto často zapomínáme. A pak jdeme životem stále jako ti dva z Jeruzaléma do Emaus. Doposud plni zármutku. Někdy je určitě na místě projít obdobím truchlení. Jindy nám trápení zaclání výhled zbytečněji a zbytečněji.

Ještě nám zdaleka nedochází, že Kristus byl vzkříšen. Že ani naše naděje nekončí… Teď o Velikonocích jsme sice zvyklí si vzkříšení připomínat. Nicméně Kristus k nám hledá cesty pořád. Přestože o něm nevíme zdaleka vždy.

Slovo poslání: 1Pt 1, 3-12