3. 5. 2020 – J 10, 1-18
První čtení: Sk 2, 42-47
Základ kázání: J 10, 1-18
Pastýř a ovce. Na první poslech může znít takové slovní spojení idylicky. Osobně si hned představím bílé, chundelaté, spíš ovečky, nerušeně se slunící za ohradníkem; výjev typický pro zdejší zeměpisné souřadnice. Ježíš ovšem hned od první věty hovoří o prostředí velmi nejednoduchém. Hned od začátku se před námi rýsují siluety zlodějů, kteří přelézají ohradu, kradou, zabíjejí a loupí. Záhy se objeví na scéně vlk, který rozhání a trhá. Svou roli sehrává také problematická postava pseudopastýře najatého za mzdu, který před vlkem od stáda utíká. Ten pravý pastýř naopak i vlastní život položí. Nakonec se nám tedy před očima odehrává akční drama. Navíc i ovce musejí být v Ježíšově kraji ostřílenější než naše ty běžné, středoevropské. Když se v biblickém jazyce řekne „ovce“, zní to rozhodně hrději než jako výraz bezmyšlenkovité stádovitosti.
Podívejme se na chvíli ještě blíže do tehdejšího pastýřského prostředí: Ovčinec sestává z kamenité ohrady zavřené pevnými dveřmi. Uvnitř stádo přenocuje. Úplně časně zrána vyvádí pastýř ovce ven. V polopoušti je jeho povolání uměním, vyžadujícím nasazení celého člověka. Každý den hledáte místa s trsy trávy, pak stín, musíte vědět o pramenech. Celý den setrváváte v pohybu, protože nemůžete nechat stádo vyžrat do kořínků to málo, co ze země vyroste, anebo zničit všechny keře. Kromě hledání pastvy hlídáte okolí – monitorujete výskyt zdivočelých psů, vlků, dravců na obloze, hadů a štírů na zemi, případně cizích pastýřů, co by si chtěli nějakou tu ovci přivlastnit. Na „svého“ pastýře se ovce musí spoléhat, protože jde o otázku života a smrti. Je důležité znát jeho hlas. Slyšet, když píská a volá. Následovat ho tam, kam jde. Věřit mu, protože on ví, kam jde. Spolehnout se na jeho znalost terénu, pramenů, potravy, klidných míst. Bez pastýře je ovce ztracená. Následování je otázkou důvěry – nikoliv slepé a bezmyšlenkovité, ale důvěry podpořené zkušeností. Taková důvěra dodává odvahu k nekončícím cestám. V takové důvěře se otevírá spousta nových obzorů. Taková důvěra může vést k záchraně života.
Pastýř i ovce neustále podstupují určitou míru rizika. Riziko k životu patří. Směřujete-li k neznámým, doposud nepoznaným pastvinám, musíte procházet nevyšlapanými cestami. Vydáte-li se k pastvinám známým, leč nazítří nebo i po mnohem delší době, musíte procházet změnami a mohou vás čekat překvapení dopředu netušená. Vstupovat do nejistoty – je nevyhnutelné. Určitě je přitom důležité citlivě rozlišovat bezpečnější místa od míst vyloženě nebezpečných. Rozlišit míru rizika ještě únosnou od hazardování se životem. (Dobrý pastýř se ovšem v pravý čas vrhne i do největšího nebezpečí, když život za ovce položí.) Nelze jen do smrti nehnutě vegetovat v ovčinci jak ve skleníku. Bylo by prohrou vzdávat se dobrodružství rozhodování i dobrodružství cest předem – jakoby pro jistotu, totiž ze strachu. Riziko menší a někdy i větší je nutné přijmout, chceme-li, aby život stál za to. Aby se vpravdě dal životem nazývat.
Tím zřetelněji se ukazuje, jak důležitý je dobrý pastýř. V prostředí, ve kterém nebezpečí trvá. Rozlišit pastýře poctivého a dobrého od těch, kdo sice rádi dávají na odiv pěknou vizáž a podbízivá slova, ale při bližší konfrontaci najednou vidíte, jak se jim jazyky hadovitě kroutí… Takové postavy se tváří sice hezky, na první pohled třeba i mnohem atraktivněji než dobrý pastýř, ale nakonec jim jde jen o sebe. Slovy proroka Ezechiele, „pasou sami sebe“. Pastýři nefalšovaně dobrému jde o druhé. On vytváří opravdové vztahy. Rozvíjí kontakty s každou ovcí osobně. I o ty neduživé, pochroumané či zaběhnuté mu jde přednostně. Kdyby jen jedinou z nich ztratil, trhalo by mu to srdce.
Kristus ztělesňuje praxi dobrého pastýře. A jeho ovce prohlubují svou důvěru v jeho vedení, rozpoznávají čím dál zřetelněji jeho hlas, zatímco on „volá své ovce jménem“. Při přípravě těchto bohoslužeb se mi tentokrát podtrhla před očima zvláště ta slova: „volá své ovce jménem“. Vybavily se mi totiž hned různé adresáře a seznamy jmen, které jsem v uplynulých dnech opakovaně využíval. Seznamy dobrým pastýřem Ježíšem svěřené do péče. Adresáře pro SMS zprávy, adresáře pro posílání e-mailů, adresáře pro posílání dopisů, otázky, komu je nejlepší zavolat, postranní lišta se jmény návštěvníků internetových bohoslužeb, starost o připojení jednoho každého z nich. V posledním uplynulém týdnu konečně už i jmenné seznamy účastníků bohoslužeb, na kterých jsme se teď osobně sešli. Seznam těch, kdo přijdou v 10:00. Seznam těch, kdo přijdou v 18:00. Kdyby se náhodou vyčerpala kapacita obou, pak bychom v zase jinak zkombinovaném houfu vyrazili na dosud nevypasené nivy hodiny čtvrté. Plus vedle toho samostatný svět bohoslužeb v Klášterci a další řádka jmen lidí, kteří se pravděpodobně zúčastní bohoslužeb tam.
Při sepisování seznamů jmen účastníků bohoslužeb do patnácti lidí se ještě zřetelněji ukazuje vzácnost jednoho každého z nich. Na každém jménu prokoukne punc. A ruku v ruce s tím se ukáže vzácnost jmen lidí, kteří se naopak z různých důvodů nezúčastní; ať už protože považují za moudřejší chránit se před šířením nákazy, anebo z jakýchkoliv jiných důvodů. Některá jména bylo nutné ze seznamů zase vyřadit kvůli měnícím se okolnostem. Některé jméno dobrodružně přecházelo z jednoho seznamu do druhého. To už naznačuje pestrost a spletitost příběhů za jednotlivými jmény skrytých… Oč napínavější literatura musí být celá Boží kniha života?!
Také teď osobně vidíme, jak se naše jednotlivé postavy vynořují z anonymního davu. Je nás tu poměrně málo, udržujeme dvoumetrové rozestupy a vymizely kulisy prázdných židlí. Z výrazů tváří zbývá především to základní – oči. Po bohoslužbách se nekoná posezení u kávy a čaje. Řekneme-li si tedy před rozloučením něco osobního, dostane to tím větší váhu. Stěží se rozroste neproklestěná džungle komunikace; nemnohá slova se mohou ukázat jako hvězdy na pročištěném nebi.
Zjevnější je teď jak hodnota individualit, tak vzájemných vztahů.
Tím bolestněji se tato hodnota zvýrazňuje, když se do jednotlivých časů rozdělili lidé, kteří se za jiných okolností vždy rádi osobně potkávají najednou. Tím jasnější význam se ukazuje v tom, že dobrý pastýř Kristus ví nepřetržitě o nás o všech. Udržuje vztah s každým zvlášť. Osobní, ale zároveň vedoucí ke sjednocení. Svolává jednu každou ovci neopakovatelným způsobem, jazykem nejpřístupnějším a nejsrozumitelnějším právě pro ni. A zároveň ji tímto způsobem spojuje s ostatními. Kristovy ovce slyší jeho hlas. Rozpoznávají jej zblízka – ty uvyklé, i zdáli – náhle se nově (či znovu) přibližující. Četli jsme ve Skutcích apoštolských, že Pán denně ke společenství křesťanů přidával nové. Těšíme se nejen na to, až k nám postupně navrátí klasické členy sboru, kteří jsou od nás doposud odděleni v důsledku šíření pandemie a nouzového stavu. Těšíme se i na to, až zase další, prozatím neznámé přidruží, a potom i celá stáda za vzdálenějšími obzory až bude slučovat – „a bude jedno stádo, jeden pastýř“.
Nejenom pastýř, ale i dveře pro ovce. Kdybychom slyšeli pouze „pastýř“, mohli bychom si představit někoho sice důvěryhodného, kdo ovšem stádo pohání pořád jen zvenku. Nasadí pro něj sice i život, ale netvoří středobod cesty ovcí. Kristus je nejenom pastýř, ale (vedle všech dalších skutečností vyjádřených jako třeba cesta, pravda, život, Beránek, ten ukřižovaný) je i dveře. Pro ovce naprostá otevřenost. A také bezpečnostní rám, kterým nepronikne nic špatného. Sám sebou, svým vlastním nitrem nás nechává procházet. A dochází přitom k podivuhodné proměně: Vcházíme jako hlouček nesourodých jednotlivců – a vycházíme jako církev. Jedna z těch nejzázračnějších proměn, přestože z vnějšího pohledu se nic neděje. (Podobně jako se promění chleba a víno ve společenství Večeře Páně, přestože z vnějšího pohledu se nic neděje. Aniž by kdokoliv přišel o osobní jméno. Aniž by chléb přišel o složení z místních surovin, aniž by víno přišlo o ročník a příchuť.) Ale i když se z vnějšího pohledu nic neděje, to, co se ve skutečnosti děje, je krajně důležité. Ukazuje se, že ony dobré pastviny, na něž nás Pastýř vede, neexistují především někde mimo nás, v nějakém vzdáleném divu, v závratné fantazii, v nedozírné budoucnosti. Rozprostírají se mezi námi a v Kristově Duchu i skrze nás, v naší vzájemnosti! Jak jsme četli v tom klasickém textu ze Skutků apoštolských: Kde vzniká církev, ukazuje se, jak jsou lidé spolu, spolu se modlí, spolu se sdílejí, spolu se podílejí na mocných činech, spolu se dělí o to, co potřebují. Přestože z pouhých vlastních ambic samozřejmě nevyrobíme ráj na zemi (jak historie již opakovaně prokázala), Duch svatý v nás impulsy těchto proměn působí – a zavlažuje a zúrodňuje i celé úhory našich setkávání.
Dobré pastviny z Božího pohledu už i zde začínají. Dveře k nim vedou. Naše jména tu reálně znějí. Dobrý pastýř JE!
Slovo poslání: 1Pt 2, 19-25