První čtení: Iz 63, 19b – 64, 11

Základ kázání: Mk 13, 24-37

Zatmění slunce, zatmění měsíce, padání hvězd a zachvění nebeských mocností. To jsou dost sugestivní obrazy otřesů veškerých jistot. Nám se v posledních měsících otřásají před očima některé jistoty. Epidemie pokračuje. S chaosem zápasí školy, leckterá zaměstnání i církev. Spoustu věcí je potřeba narychlo přeorganizovat. Nastává nutnost improvizovat. Cítíme zase o trochu víc nepředvídatelnost budoucnosti i její nevypočitatelnost. Cítíme, že je budoucnost skutečně neznámá. A navíc i mimoto v posledních letech pociťujeme silněji otřesy životního prostředí. Občas též křehkost a nestabilitu mezinárodních vztahů. A tak dál.

Sám Ježíš rovněž mluvil o různých velkých dějinných otřesech. Mluvil o nich už před těmi slovy, která jsme četli dnes. Kladl v té souvislosti na srdce mimo jiné, aby se lidé nenechávali přehnaně vystrašit a zmást. Aby v netrpělivé touze po vyřešení problémů nepodléhali falešným Mesiášům. Konec tohoto věku může přijít vcelku kdykoliv. Tak jako tak je dobré žít v připravenosti na Kristův definitivní příchod. (A beztak i na vlastní smrt ve vztahu k Bohu.) Ale na druhou stranu se nikdo nemusí nechat ani otřesnými událostmi úplně vykolejit; Vypočítávat horečnatě termíny konce světa. Natožpak podléhat pocitu, že už nic na zemi nedává smysl. Případně chytat se nejbližších sebevědomých adeptů na mesiáše jak stébel trávy. A koneckonců nejenom náboženští vůdcové se staví do mesiášských rolí. Leckdy i politici, kteří se tváří, že nás ve zmatených časech zachrání vládou silné ruky a nějakou jednoznačnou ideologií. (Někteří varují před možným nárůstem obliby populistických či extrémistických politiků v důsledku současné koronavirové krize.) V těchto směrech nám Ježíš dodává větší odvahu víry. Pevnější schopnosti obstát v nezajištěnosti. Víc trpělivosti. A vlastně i hlubší zbožnost, než kterou mají třeba ti, kdo se upínají k přesným datům a detailním představám konce světa. Zbožnost té pravé víry, která je schopna procházet tmou a nejistotou.

Ale i Ježíš zdůrazňuje, že dějiny současného vesmíru, potažmo naší planety mají svůj cíl. Nespějí odnikud nikam. Spějí od začátku ke konci. A Ježíš podtrhává už jen, že k dobrému konci! Přestože na první poslech některá jeho slova vyvolávají spíš hrůzu… Znějí příznačně apokalypticky. Teď myslím hlavně ta slova, že slunce i měsíc se zatmí, hvězdy budou padat z nebe a nebeské mocnosti se zachvějí… A právě že Ježíš ani jindy nepopírá, že hrozné věci se děly, dějí, dít budou. Ale zde mluví ještě spíš o závěrečné katarzi. O vyústění všech hrůz až k momentu, kdy přeteče nejenom pohár utrpení, ale i pohár Božího soucitu, který nakonec naplní celou zemi… Ježíš mluví o závěrečných demoličních pracích při rekonstrukci celého vesmíru. Při nich se velmi otřesou i mnohé jistoty, které vypadají nadčasově. Též vlivy ekonomické, mocnosti politické a spousta zaběhaných společenských pořádků. Nebudou už dál ohrožovat svými chybami, negativními důsledky, svými stíny. Nebudou už dál vzbuzovat pocit odvěké nespravedlnosti. Nebudou už dál hrozit, že nešťastnou shodou okolností jednotlivého člověka semelou. Nebudou už dál nezdravě fascinovat. Zůstane jenom to, co je neotřesitelné.

A co je neotřesitelné? Podle Ježíšových slov Boží království. Což rovněž znamená Ježíšova sféra vlivu a jeho osobní vztahy ke všem lidem. Přestože z vnějšího pohledu mohly být rozdrceny v soukolí dějin už dávno. Když Krista ukřižovali. Když popravovali křesťany. Když už se tolikrát zdálo, že ryzí víra, láska a naděje zůstávají nanicovaté oproti oproti aroganci a lhostejnosti, oproti diktátu moci a peněz, oproti davové zbabělosti, oproti sobectví, lžím i surovosti smrti… I když se Ježíš sám mnohokrát jevil jako ještě větší zoufalec než falešní mesiášové. I když se mnohokrát zdálo, že Kristův život je rozdrcen jak nepatrné zrníčko v soukolí dějin. Nakonec se přece ukáže, že i navzdory všem těm ničivým silám, jež člověka samy od sebe akorát tak semelou, zrníčko Kristova těla se stalo základem dobrého chleba: Života chutného, stravitelného, jedlého navěky. A jeho vláda přetrvá, i když všem ostatním dojde dech. A jeho vláda se ukáže v celé své nevídané kráse, i když už dojde energie všem hvězdám na pohled zastiňujícím a nejednou populárnějším. Když se vzduch konečně pročistí. A jako jediná nadčasová moc se ukáže právě vliv Ježíše Nazaretského. Toho, kdo prochází našimi prašnými cestami osobně. Toho, který se zajímá o každého z nás jednotlivě. Tváří v tvář osvobozuje. Obšťastňuje. Povznáší. Dodává druhému hodnotu. Stírá slzy. Obohacuje chudé. Pozvedá malomyslné. Utěšuje i v beznaději. Uzdravuje. A křísí. Odpouští hříchy. Navrací na cesty nového života. A navěky obnovuje společenství…

To všechno se nakonec ukáže v plném světle. Leč do té chvíle zůstává přítmí. Inverze, soumrak. Někde a někdy i opravdická tma. Zatemňují nám vyhlídky právě ty nejistoty a zmatky. Starosti. Také chuť mít vše pod kontrolou. I vlastní neuspořádané touhy, dychtění, vášně. Úsilí za každou cenu se pojistit – střežit si alespoň nějaké ty své jistoty až obrněně, a v posledku tak i lhostejně nebo bezohledně vůči druhým lidem… Zatemňuje nám vyhlídky přitažlivost majetku. Zatemňují nám vyhlídky nezdravé fascinace sebevědomými politiky či jinými hvězdami… Zatemňují nám vyhlídky předsudky a odsudky druhých. Bytostná neochota vidět ve druhých ty dobré Kristovy možnosti. Zatemňují nám vyhlídky nezdravé představy o sobě: Podceňování možností naší spolupráce na Kristově díle, ale i neochota přiznat své chyby. A tak dál…

Vyhlídky zatemňované bývají. Avšak paprsky Kristových slov přesto protrhávají oblaka. A víra udržuje při smyslech, při duchapřítomném vědomí. Naděje dodává sílu zůstat i ve tmě vzhůru, protože očekává Milovaného i uprostřed noci. A láska je silnější než noc.

V tomto směru nám Kristus klade na srdce naléhavě: „Mějte se na pozoru, bděte, neboť nevíte, kdy ten čas přijde. Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde. Co vám říkám, říkám všem: Bděte!“ Bděte, bděte, bděte! Slyšíme naléhavě dokola. A také podobenství o vrátném a o odpovědnosti všech služebníků, z nichž každý má odpovědnost za svou práci.

Každý má své zvláštní talenty i svou zvláštní odpovědnost ve společenství církve…

Ale i různé naše vlastnosti, obdarování, naše osobní vztahy a další charakteristiky našich osobností lze přirovnat ke služebníkům, jež mohou dobře sloužit, pokud se sjednotí s Božími záměry. A naše pozornost, naše soustředění víry je jako ten bdící vrátný, jenž našim vlastnostem, talentům, vztahům atd. přiděluje úkoly. Tento vrátný má zůstávat stále bdělý, aby se všechny naše všední činnosti a sklony sjednocovaly s Boží vůlí. Když vrátný dobře slouží, nechává stranou falešné nabídky a odmítá nekalé záměry příchozích. Když přijdou klamavé reklamy na klamná království, odhazuje je na vrátnici do koše. Ale hlavně až do nejpozdnějších hodin – i tehdy, když nic už není vidět – vyhlíží věrně Toho pravého a s ním to pravé…

Slovo poslání: 1K 1, 3-9