První čtení: L 16, 16n

Základ kázání: Dt 22, 1-4

 

(Kazatel: Tomáš Pavelka)

 

Když lidé najdou na ulici či v parku klíče nebo brýle, často je alespoň pověsí na plot nebo jiné lépe viditelné místo, aby je člověk mohl najít. To se dělá. Vícekrát v životě my neznámý člověk přímo vrátil ztracenou věc. A myslím, že jsem neměl jen štěstí, podobnou zkušenost měli i lidé kolem mě, jiní zase byli nálezci. Mám skoro dojem, že mnoho lidí má přímo chuť ztracenou věc vrátit majiteli. Že to pro ně ani není otravná povinnost, ale spíše jakési dobrodružství.

Poslední verš dnešního čtení pak uvádí: „Nebudeš netečně přihlížet, jak na cestě klesl osel tvého bratra nebo jeho býk. Pozdvihneš jej spolu s ním.“ Je to stejné, jako když dnes někdo uvázne auto. A viděl jsem mnohorkát, jak se zcela neznámí lidé skoro třásli na to, aby vyprostili na sněhu či náledí uvízlé auto – to je obdoba osla nebo býka. Opět, lidé jako by měli chuť se osvědčit.

Můžeme na tom vidět, že Bůh nevydal Zákon jen proto, aby byl neustále porušován a nikdy dodržován. Je pravda, co kázali apoštolové, především Petr a Pavel: Zákon je na prvním místě jako zrcadlo, ve kterém vidíme své chyby a viny. Slouží na prvním místě k tomu, aby člověk sám sebe, svůj život srovnal s tím, co Bůh žádá. A aby poznal, že tomu nedostačuje. A že tak potřebuje Spasitele, toho, kdo by za něj zaplatil. Že nikdo nepřijde k Otci než skrze Syna, Krista. To je pravda.

Stejně tak je ale psáno: „Ty jsi vydal svá ustanovení, aby se přesně dodržovala.“ A pokračuje se: „Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých nařízení. Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání.“ Přikázání jsou dobrá pro každého, kdo by se ptal: Co dobrého mám konat? Konečně, když to nenajde v Písmu, když mu to církev neřekne – někdo jiný se vždycky nakonec najde, kdo by mu řekl, co musí dělat. Obvykle stát nebo někdo státem placený. A řekne mu ať třídí plasty podle těch značek, co jsou tam vyražené, nebo jinou hloupost. To čiň a budeš živ. To čiň a zachrániš svět. Zákon není jen k odsouzení, ale i k tomu, aby Kristem osvobozený člověk věděl, co má vlastně dobrého dělat.

V mnoha lidech – a u nás možná i ve většině, možná proto s naším národem ještě Bůh neskoncoval – je to, co je psáno v žalmu: „Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání.“ Mnoho lidí, i když nevěří v Krista, se přece za sebe nechce stydět. A proto, když mají jednou, dvakrát za život možnost vrátit peněženku nebo vyprostit auto, tak jsou přímo rádi, že to mohou udělat. Vezměme totiž v potaz – kolikrát v životě najdete věc, kterou někdo ztratil? Nebo, pokud nejzedíte denně, kolikrát v životě budete někoho vyprošťovat? Toto přikázání je tak dobré pro společenství, pro obec, město, zemi. Je dobré pro to, aby se člověk cítil dobře na místě, kde žije, aby svou obec, město, zemi měl rád. Velmi se týká celého města a celé země. Ale jednotlivý člověk má možnost je naplnit jen několikrát za život. Jiná přikázání se člověka týkají každý den.

Řekl bych, u nás nebude málo lidí, kteří rádi udělají něco, co je tolik nestojí a co jim dá možnost se za sebe nestydět, když mají jednou poprvé, podruhé v životě šanci to udělat.

Vidíme na tom, v malém, že se naplňuje zaslíbení Krista, který řekl: „Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud.“ Ukáže světu – nikoliv jen věřícím. Duch Boží působí jistou proměnu i mimo církev. A tak, i když vidíme násilí, podlost, zvrácenosti, stejně tak také vidíme sice celkově zmatenou, ale v malých věcech jasnou touhu lidí vykonat něco správného. Boží přikázání nebyla vydána nadarmo. Některá už docela dodržována jsou. Neměli bychom přehlížet hřích. Ale stejně tak bychom neměli přehlížet, že lidé konají i něco spravedlivého. Nekterá přikázání již dodržována jsou. A myslím, že jich bude časem dodržováno víc. Naplní se naděje věřících, ale i těch něvěřících, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti.

A nespravedliví, sobečtí a krutí by se měli bát. Naplní se, co je spáno: „Přidržuj se bezúhonného, hleď na přímého; pokojný muž bude mít potomstvo. Zato vzpurní budou do jednoho vyhlazeni, potomstvo svévolníků bude vymýceno.“

Dnešní přikázání je z těch věcí, které člověk slyší od babičky a dědy, jak si sám matně pamatuji: Někdo tu ztratil klíče, tak je alespoň pověsíme na plot. Učit tohle děti jistě prarodičům nevnukl čert. To od Boha se jim dostalo částečného poznání, že kde lidé alespoň dovedou vykonat pro druhé, tam lidé žijí raději. Tam je nějaká budoucnost.

Učit tomuto přikázání znamená docela veliké poznání: Znamená to umět si představit sám sebe na místě druhého člověka. Ne v nějakých velkých věcech, ale v tom, jak lidé den za dnem žijí: Když ztratíte klíče nebo doklady nebo mobil nebo ty brýle, nejhorší je asi na tom, že vás to zdrží od dobrých a prospěšných věcí, které byste mohli vykonat. Protože teď se několik dnů musíte věnovat řešení té ztráty. Lépe se bude žít tam, kde lidé mohou konat něco užitečného, místo aby řešili ztracené klíče.

Vrátit ztracenou věc: Tím člověk přispívá k budování světa pod Boží vládou. Malé věci budují daleko složitější uspořádání, jako je lidské společenství v městě nebo v zemi. Duch spojuje tyto věci dohromady. Jak jsme již řekli, když církev nehlásá, co je třeba činit, když není slyšeno Písmo i v těchto nejmenších přikázáních, někdo jiný vždy hlásá velké cíle a naléhavé problémy. A všichni se tváří, jak také jim tyto věci velmi leží na srdci.

Ale ve skutečnosti je blíže srdci člověka třeba to, že právě něco ztratil. Vidíme v Písmu, že Izrael získal svého prvního krále skrze to, že Saul tehdy nemohl najít ztracené ovce. Najít ztracené ovce se jevilo jako nejdůležitější a Saul právě ve věci, která ho zrovna trápila nejvíc přirozeně čekal od muže Božího, Samuela. Podobně později prorok Elíša pomohl najít v řece ztracenou sekyru, která navíc ještě byla půjčená. Všichni známe ten pocit: Tady jsem tu věc držel v ruce naposledy, tady přece někde musí být. Když ji najdu, mohu pokračovat v cestě. Když ne, několik dnů musím řešit, co už jsem měl jednou vyřešeno. To jsou pocity ve skutečnosti bližší srdci, bližší skutečnému životu, než velké a vzdálené problémy.

Ano, Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona. Ne skrze velká slova státníků a celosvětové problémy roste Boží království. Ale skrze pochopení pro druhé lidi v jejich každodenní starosti. Skrze niterné poznání, že druzí lidé jsou přínosem, že je lépe, pokud nejsou od svého díla zdržováni nepříjemnostmi. Skrze poznání a proměnu, jež dává Duch Boží, jenž z Otce a Syna vychází, jejž byl vylit pro zásluhu Kristovu. Amen

 

Slovo poslání: Ř 8, 19-39