První čtení:

Iz 62, 6-12
Ž 96
Iz 52, 7-10
Ž 98
Iz 9, 1-7
Mi 5, 1-4a
J 9, 11-14

Základ kázání: Mt 1, 18-25

„Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ Slyšeli jsem citát z Janova evangelia. Zazněl trochu jak studená sprcha po všech těch slavnostních zaslíbeních. I Ježíšovi nejbližší měli problémy jej přijmout. Přišel jak čára přes rozpočet. Bůh nás nejednou zaskočí neobvyklými plány. Nečekanými možnostmi. U něho není nic nemožné. Zaskočí, udiví, znepokojí. Potřebujeme více lásky a naděje, abychom se s jeho plány sžili. Častěji potřebujeme slyšet to, co se v Bibli každou chvíli opakuje: „Neboj se.“ A nejednou konkrétněji: „Neboj se přijmout.“ V Josefově případě: „neboj se přijmout Marii“.

Josef totiž chtěl Marii potají propustit. Byli to snoubenci. V těch dobách snoubenecký poměr znamenal, že Marie ještě zůstávala v rodičovském domě, ale z prváního hlediska tento vztah posuzovali již jako sňatek. Jestliže Josef předpokládal Mariinu nevěru, měl jistě právo okolo toho nadělat velký rozruch, a přivést Marii do značných problémů. Josef se ovšem místo toho rozhodl uhrát situaci do ušlechtilého autu. Jestliže Marii propustí potají – bez udání důvodu, ona se vrátí do rodného domu. A Josef ponechá dostatek prostoru pro spekulace, že dítě je jeho. Stín podezření tak padne na něj. Podle Matoušova evangelia se takto Josef rozhodl, protože byl mužem spravedlivým. A nešlo již zdaleka jen o spravedlnost ve smyslu zákonické karikatury, která se vyžívá v kamenování podezřelých žen. Josef se snaží zachovat vůči Marii nefalšovaně vznešeně a velkoryse.

A přesto – Bůh nás zaskočí mnohem velkorysejším přístupem. A jinými plány než našimi nejlépe míněnými. Josef při nejlepším vědomí a svědomí jako by spal. Probudí jej až anděl ve snu. „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.“ Neboj se přijmout. Anděl tím mimoděk odhalil, že Josefa doposud nemotivovala láska, ale strach. Bál se přijmout. Nevíme, jestli se také třeba vztekal nebo truchlil, zda propadal sebelítosti a zahořklosti. Ale přinejmenším z kontextu vyplývá, že se bál. A najednou se všechno obrací. Za nejzazší hranicí Josefova dosavadního světa čeká teprve začátek nové země. Kéž je Tvou základní motivací láska, Josefe. Kéž je Tvou motivací Ježíš.

Propadal jsi už obavě, že přišel konec Tvé životní lásky? Ale to malé je teprve počaté. Až po měsících se narodí, spoustu let poroste… Vždyť vůbec ani netušíš, jak dlouho ještě bude prozařovat Tvou domácnost. A nastane jeho záři konec? Neboj se přijmout budoucnost Boží. Nezapomenout krásnější sen, navzdory šedé a nepochopitelné realitě, navzdory Tvé vlastní podezřívavosti, asi i navzdory tomu, co si pomyslí ostatní… Neboj se přijmout větší lásku, než si dovedeš představit. Proč by vše, čeho se děsíš, muselo být nutně prokleté? Neukrývá se mezi tím svaté? Máš důkaz, že tomu tak není? Nebo máš jenom strach?

Andělovo „neboj se přijmout“ proznívá myslím v různých variacích až do našich dní. Vánoce jsou jistě krásné svátky. Nebojíme se přijímat obvyklé dárky pod stromečkem. Kdybychom ovšem podlehli dojmu, že se tím poselství Vánoc vyčerpává, škrtli bychom tak podstatné části Bible. (Včetně všech základních vánočních textů…) Bůh zůstává i s těmi, kdo si už typickou vánoční idylu nemohou dovolit. A dovede obdarovat mnohdy i skrze to, co na první pohled vypadá jako pěkné nadělení.

Co nám třeba dnes rezonuje s těmito slovy konkrétně? Jednotlivě a osobně? Například neboj se znovu navázat vztah s těmi, s nimiž jsi už dlouho ani nepromluvil? Neboj se přistavit další židli ke sváteční večeři? Neboj se otevřít dveře pro nečekané návštěvy? Neboj se sám zvláštní pozvání přijmout? A všechny teprve se rodící výzvy k dalšímu směrování v nastávajícím roce…

Nenechat se ochromit strachem. Uchopit skryté možnosti požehnání. Jde samozřejmě také o celospolečenská a mezinárodní témata… Zúzkostňuje nás třeba, když musíme obden sledovat zprávy o teroristech – je to už úmorné. Nebát se však přijmout vidění, které není černobílé. Nemáme žádný důkaz, že se v kterékoliv arabské rodině nenarodí místo teroristy – Kristus chce věřím v každém dítěti přicházet ke slovu. A vůbec – nebát se přijímat třeba problémové děti, ať už cizozemské nebo zdejší… Vždyť do největších průšvihů směřují právě ty, jimž scházívá láska. Člověka ne vždy láká zastřelit spolužáky a následně spáchat sebevraždu, či vydělávat si jako dětská prostitutka na drogy… I děti, jež třeba delší čas spějí k terorismu, asi v nejednom případě vnitřně trpí. V Lukášově evangeliu je psáno, že Kristus vzal dítě, postavil je vedle sebe a řekl svým učedníkům: „Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mě poslal.“ Též pěkný vánoční obraz – s rámem dokořán otevřeným.

Josef sám sebe považoval za natolik spravedlivého, aby mohl libovolně odmítat či přijímat Krista. Nicméně nakonec Bůh v Kristu přijal Josefa a nepohrdl jeho rodinou. Přijal též nás všechny nás hříšné, kdo neseme podíl na bídě světa. A neustále nám prošlapává cesty k sobě navzájem, až na sám kraj světa.

A neměl bych zapomenout dodat: Neboj se přijmout sám sebe – v plném světle. i Josef měl odhalit doposud zasuté možnosti vlastní lásky. Neboj se přijmout Krista do každého temného zákoutí existence. Celou Kristovu cestu – od jesliček až po kříž. I když se někdy udiveně ptáš, kde se Ti Kristus zrovna v životě bere, a kam tím míří.

Dále má Josef tu novorozenou naději identifikovat, pojmenovat: „a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí lid z jeho hříchů.“ Od hříchů, od toho zlého uprostřed nás, co nás ohrožuje dennodenně; Od toho, čeho bychom se měli bát v první řadě. A ptáme se, jak nás zachraňuje. Evangelista Matouš dodává: „To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.“ Podivíme se: Tak jak že to dítě vlastně měli pojmenovat? Ježíš, nebo Imanuel? Evangelista nám tuto hádanku položil záměrně. Klade prastarý prorocký text vedle aktuální zvěsti, aby se hlouběji objasňovaly navzájem. Jak Bůh vysvobozuje? Jak zachraňuje? Mocí a silou?

Je s námi. I když se mnohdy neprojevuje hřmotně. Což přece neznamená, že jeho láska nepůsobí ještě všudypřítomněji! Zdá se nejednou, že Bůh mlčí děsivě? Co když však častěji mlčí pokorně, laskavě, přejícně…? Někdy třeba jen láskyplně uvolňuje prostor. Sleduje naše životy dychtivýma dětskýma očima z jeslí – či dokonce z lůna. Těší se, jak se s ním sblížíme. Těší se, jak jej uvítáme. Už od kolébky přijímá nás. Nabízí nám křehkou ručku.

A to je pro nás jedna z rozhodujících skutečností: Dětská podaná ruka. Přijmeme ji? Rozhodneme se ji ignorovat? Někdo snad rozpoutá vraždění neviňátek? Tak táhnou další otevřené otázky.

A dětský pohled nás něžně a zvědavě sleduje. Těší se na naše sváteční dny. Na naše sváteční rozhodnutí.

Slovo poslání: L 9, 46-50