První čtení: Iz 42, 13-24

Základ kázání: J 9, 1-41

V centru pozornosti se objevila zákeřná nemoc. Tedy pozornost náleží hlavně člověku tou nemocí stiženému. A hlavní pozornost si zaslouží Ježíšův vztah k němu. Ježíš už o tom člověku ví: „Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý.“ Uviděl nevidomého. Ježíš vnímá toho druhého, který zůstal za bariérou problému uzavřen. Nehledě na to, že trpící sám se teď po Ježíšovi neptá. Možná, že o Ježíšovi ani neví. Natož aby ho napadlo, jak blízko k němu Mesiáš již přišel. Člověk ponořený do světa nemoci zůstává od okolního dění odříznut. Izolován. Ježíš má naopak perfektní přehled – i o tomhle muži. A není mu to jedno. A nemyslí si nic špatného. Naopak vnáší do situace jasno. Vnáší své světlo.

Učedníkům to taky není jedno. Ale uvažují teď jinak. Ptají se: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Učedníci se v první řadě chtějí v situaci vyznat. Rádi by odhalili příčinu. Spekulují: Proč? A nejen příčinu hledají. Ptají se rovnou, kdo za to může. Obvyklý lidský sklon takhle hodnotit. A pátrat po typickém viníkovi. Mám dojem, že i v průběhu současné koronavirové krize atmosféra ještě víc houstne – zmnožením obviňujících myšlenek a slov. Kvůli komu se nemoc rozšířila? Kdo se zachoval hůř, kdo víc pokazil, kdo víc kazí? Jací lidé či jaké skupiny lidí? Ano, koronavirová krize je o to ožehavější, že se potýkáme s nemocí dost nakažlivou, takže máme být opatrní, opravdu odpovědní, aktivně dbát na opatření, abychom infekci nešířili. Člověk reálně může něco zkazit. Ale řekl bych, že s tou obviňující až lynčující náladou se úplně nešetří. A myslím, že tahle nálada se rodí nejenom z potřeby prohloubit preventivní opatření, ale i z oné obecnější lidské chuti ukázat na někoho jiného, označit někoho konkrétního, kdo s tím průšvihem souvisí víc než já, víc než my. A ruku v ruce s myšlenkami o vině se vynořují také otázky spojené s Bohem: „Je nemoc v první řadě trest za něčí konkrétní hřích?“ Učedníci se takhle ptají: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“

Ježíš teď nevymýšlí kvůli komu. Ani teď neztrácí čas spekulacemi proč. Je fakt, že i on v téhle situaci vnímá příležitost k obrácení. K přesměrování od špatného k dobrému. Od tmy ke světlu. Ale žádného přímého viníka spjatého s nemocí neukazuje. Ukáže, nač se raději soustředit. Kam se přesměrovat. K čemu teď především obrátit pohled: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ Nemocní tu nejsou od toho, aby kolem nich visely očerňující nálepky. A současná situace nemá být kolbištěm, v němž se budeme navzájem honit jak děti toužící těm druhým nepozorovaně přilepit hanobící cedulky na záda. Tudy nevede cesta. „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ Jak se ve šlamastyce, která již nastala, projeví možnosti Boží, dosud skryté? Tak zní otázka pozoruhodnější. Umožnit dosud neviděným Božím příležitostem vyjít na světlo. Spíš než se zaseknout ve špatných pocitech, v depresi, v neplodném koloběhu myšlenek, anebo v naštvanosti a v obviňování… Jak se dá situace proměnit? Jak se dá Kristovým přístupem zlidštit? Kudy vnést hřejivé světlo do izolace, samoty, do vztahu ke konkrétnímu člověku v ní odříznutému, do reality poznamenané konkrétně touhle záludnou nemocí? Ano, nikdo za ni nijak jednoznačně nemůže. A nikdo jsme se tím problémem nechtěli sami od sebe zabývat. Na první pohled žádná extra vyhlídka… Ale právě tady jsme teď od Boha, když už jsme právě tady, nikoliv vysněně jinde. Kde tady uvolnit místo pro Boží skutky tak, aby právě sem sedly jasně a přesně? Kristus přesahuje i velmi vysoké bariéry onemocněním navršené. A přináší za ně do života druhého léčivé světlo Boží přítomnosti. I tato lidská krize může být koneckonců dobrá k tomu, aby se v ní projevila Boží sláva. V podobném duchu napsal apoštol Pavel: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ A o pár řádků dál Pavel píše: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“.

Býváme jako slepí, když nevnímáme Boží příležitosti. Přestože dost možná zůstávají na dosah. A popravdě, imunita silně vypěstovaná vůči Božímu působení, představuje horší diagnózu než tělesné nemoci. Jak Ježíš klade na srdce svým oponentům: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ V konfrontacích s vnějšími problémy vyplouvají na povrch též skryté nemoci společnosti. Ale to naštěstí není nejdůležitější. Oč důležitější je, že zároveň vyplouvají na povrch ony skryté Boží příležitosti.

Ježíš říká: „Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Ježíšův pozemský čas je totiž omezen. Tísnivě omezen. Přiblížila se noc zla, soumrak smrti. Temnota, pod jejíž rouškou Ježíše ukřižují. Ale dokud se příšeří zatím jen přibližuje, Ježíš celou svou pozemskou existenci vnímá jako náročný pracovní den. Docela rychle ubíhající. Pracovní den, co stojí za naplnění. Co možná nejvíc té Boží sluneční záře propustit do krátícího se, podmračeného dne. „Pokud jsem na světě, jsem světlo světa“, slyšíme dodnes Ježíšova slova.

I každý z nás může někdy naléhavěji prožívat krátící se čas. Také náš pozemský den je omezen. Doléhá na nás temnota zlého, soumrak smrti… Čím utíkající čas naplnit v jeho omezených možnostech? Pro jaké Boží skutky se uvolňuje místo právě v tom dnešním zúženém prostoru? Jaký Boží vklad zapadne do těchto hranic naopak tím přesněji – jako správný díl do skládanky? Hledáme, jak příležitosti naplnit. Ježíš řekl i učedníkům: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ K pravidlům karantény nepatří zatemnit si okna a zhasnout. Na našich místech se dál může šířit světlo. A projasňovat i okolní znepokojení, strach, zlobu.

Kristus pak účinně pomohl nemocnému. …„plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl: ‚Jdi, umyj se v rybníce Siloe.‘ (To jméno znamená ‚Poslaný‘.)“ Slyšíme, že jde o náznak nového stvoření, když Ježíš tvoří z hlíny kus nového člověka. Slyšíme slova o obmytí, očištění, o dezinfekci od starého, nemocného světa. V rybníku, který svým názvem připomíná i Kristovo poslání. Slyšíme také, že Ježíš neskončil jenom u krásných slov. Ale osobně se umazal, aby druhému účinně posloužil. A navíc to udělal v sobotu, kdy podle striktního výkladu židovského zákona bylo otázkou, zda to udělat směl. Kdo chtěl dodržet sobotu nejdokonaleji, čelil silnému pokušení nedělat už nic. Teď v karanténě se asi lépe než jindy dokážeme vžít do ortodoxního židovského vztahu k sobotním nařízením a tabu.

Ježíš o sobotě řekl: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ Snad bude v následujících dnech dobré, abychom úplně nezapomněli, že také karanténa je učiněna pro člověka, a ne člověk pro karanténu. Je jistě velmi důležité pečlivě dbát na přísná opatření proti šíření nakažlivé nemoci. Ale je také důležité držet na paměti, že na světě dosud existují ještě významnější skutečnosti. A nezapomenout třeba i na někoho konkrétního, na koho může i přes bezpečně dodržované vzdálenosti zapůsobit Boží i lidská blízkost. Na kom se třeba právě v těchto dnech mají s mimořádnou účinností projevit Boží skutky.

I v těchto zvláštních podmínkách se v našich životech mohou tím originálněji ukázat podivuhodné Boží skutky. A Kristovo léčivé světlo.

Slovo poslání: Ř 8, 18-39