První čtení: Ez 34, 17-31

Základ kázání: Mt 25, 31-46

Boží soud – zní to znepokojivě. Ale má to znít ještě spíš nadějně: Pravda o nás se ukáže! Kostlivci ze skříní vypadnou. Také vše zametené pod koberec bude konečně odhrnuto. A nejlepší lidské záměry a skutky se zjeví před očima všech. Nic nezůstane opomenuto. A bohudíky, že nejvyšší soud patří skutečně našemu Pánu Ježíši Kristu. Nikomu menšímu. Nikomu úplatnějšímu. Nikomu, kdo by to s námi nemyslel dobře.

Před Syna člověka budou shromážděny všechny národy. A když se řekne „národy“, tak to zní staroslavně, významně a slovutně. Možná se vynoří dojem, že se tu rozsoudí hlavně tisícileté mezinárodní spory. Který národ byl duchovnější či kulturnější. Který měl více pravdy. Který byl vyvolenější.

V příští chvíli se však tyhle mezinárodní otázky téměř rozplynou. Ne že by na nich vůbec nezáleželo. Ale najednou významně ustupují do pozadí. V rozhodujících momentech totiž vystupují do popředí zdánlivé maličkosti oproti „světodějným“ událostem. Vystupují do popředí jednotlivé lidské příběhy. Nevzácně příběhy těch, koho vládcové národů mají sklon považovat za bezvýznamné pěšáky na poli dějin.

Před tváří Pána vesmíru se však najednou rozhošťuje atmosféra jak na venkovské salaši. Mocní i na pohled bezvýznamní, diplomaté i uklízečky, muži i ženy všech národů tu stojí v jediné řadě. A rozděluje se podle dvou jednoduchých kritérií. Na ovce a kozly. Na ty, kdo zachovali vztah k dobrému pastýři. A na ty, kdo propadli zlému jak kozel pro Azazela, kterého Izraelci obřadně vyháněli mezi démony do pouště na znamení likvidace hříchu.

A začnou se číst seznamy. A schválně připomenu do omrzení, co řekne Ježíš těm, kdo s ním ve vztahu zůstali: „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.“ A představíme si klidně varianty toho, co Kristus říká. Varianty, jež nabývají na významu dle měnících se okolností: Osiřel jsem a adoptovali jste mě, byl jsem bez domova a poskytli jste mi zázemí, byl jsem v uprchlickém táboře a projevili jste zájem o můj případ, byl jsem umlčován a vrátili jste mi hlas, připadal jsem si méněcenně a dodali jste mi sebevědomí, byl jsem šikanovaný a zastali jste se mne, byl jsem duševně nemocný a přijímali jste mě v klidu, byl jsem závislý na drogách a dali jste mi šanci, byl jsem na sebevraždu a dodali jste mi naději… A tak dál. Navíc teď v karanténě si lze představit originální karanténní podoby Ježíšovy přítomnosti: Byl jsem v karanténě a donesli jste mi nákup, byl jsem v karanténě a podpořili jste mě na dálku, nevěděl jsem si rady a pomohli jste mi s distanční výukou… A tak dál.

Kristus Pán a Bůh s námi. Mesiáš, který na vlastní kůži sdílí radosti i strasti druhých. Mesiáš, který se s lidmi ztotožňuje až do krajnosti. Mesiáš, který si naše problémy bere opravdu za své. Vztah k Bohu je se vztahy k lidem propojený jak spojené nádoby. Nikoli nadarmo se říká, že ten, kdo zachrání jeden lidský život, jakoby zachránil celý svět… (Alespoň pro jednou jako kdyby svět zachránil…)

Ale možná vás napadne: Jaká je dostatečná míra pomoci takovému anonymnímu Kristu? Dá se mu prokázat sounáležitost i drobnými skutky, anebo rozhodnou až velké sebeoběti? Postačí někdy povzbuzující pohled? (Nebo např. e-mail, telefonát, dopis?) Fakt, že alespoň na chvíli vezmu odepsaného člověka vážně? Anebo bych měl poshánět miliony na dobročinné aktivity, které pomohou stovkám lidí přežít? Když v sobě dlouhodobě sytíš ovci namísto kozla, třeba tě samotného překvapí, jak obřích rozměrů ta ovce posléze doroste. Ale i přitom má přece velký smysl nepodceňovat malé krůčky: Alespoň jednou dát najíst tomu, kdo následně nezemře hlady… Jindy však mívá smysl nezastavovat se na půli cesty a věnovat se druhému dlouhodobě či intenzivněji. Nevíme, jaké všechny příležitosti má Kristus na mysli. Ani ty ovce to do poslední chvíle nevěděly. Ani ti kozlové to nevěděli.

A co všechno může znamenat, že o tom nevěděli? Může to znamenat za prvé prostě, že o tom opravdu nevěděli. Neměli o tom ponětí. Dokonce třeba ani o Kristu v životě neslyšeli, a přesto mu takhle posloužili. Možná tak prostě o tom někteří nevěděli…

Na druhé straně ten, kdo už Kristovo podobenství o posledním soudu slyšel, začíná vědomě počítat s možností setkání s Kristem v bližních. Ale byla škoda s tím kalkulovat vypočítavě. Bylo by smutné brát Kristova slova jen jako takovou hru. Že je to jenom jako: Zájem o trpícího člověka, protože o něho ve skutečnosti ani nejde – protože on je jen jako převlečený Kristus a čeká mě nebeská odměna, pokud s ním ztratím chvíli… Byla by věčná škoda hrát si jen takovou hru. Protože život je doopravdy. Nevědět tedy znamená také žít podle Kristových slov už úplně oproštěně od jakéhokoliv kalkulu. Žít podle Kristových slov nezištně, tak říkajíc nevědomky; A proto nevědět. Na sebe zapomínat; A proto nevědět. Být přímo pro druhého; Ne proto, abych se vyžíval ve svých dobrých skutcích. Ale z té čisté víry, že takhle má smysl žít. V tom Duchu žijící lidé nakonec řeknou: Vždyť takhle jsme o svých životech opravdu neuvažovali. Kdy jsme Tě takhle potkali?

Ale oproti tomu i kozlové řeknou: To by nás teda fakt nenapadlo… Že jsme Tě míjeli v lidech, na něž jsme nebyli zvědaví… Někteří si navíc pomyslí: Vždyť jsme se k Tobě modlili. Kvůli Tobě jsme chodili do kostela. Předpokládali jsme, že Tě milujeme. Ale přijmout Tě v odtažité sousedce, anebo v člověku, co u nás před domem prohraboval kontejnery? Upřímně by nás nenapadlo, že jsi to byl Ty.

Když došlo na lámání chleba, tak ani nevěděli… Ty ovce. Ani ti kozlové.

My jsme dnes dostali alespoň tu vzácnou příležitost Kristovo podobenství zaslechnout. Abychom věděli přinejmenším teoreticky, že vyjmenované situace jsou extrémně důležité, ba rozhodující… Slyšíme z Kristova vyprávění do omrzení seznamy „dali jíst, dali pít, nedali jíst, nedali pít“ z úst jeho, z úst ovcí, z úst jeho, pak ještě jednou z úst kozlů alespoň ve chvatu rekapitulované… Dokola omílané jak z ohrané desky. Abychom si je zapamatovali. Aby se nám vryly pod kůži. Hluboko do nevědomí. Abychom nakonec snad i my mohli žít už úplně nevědomky podle nich. Abychom také už ani nevěděli.

Ale možná vás ještě napadne: Vždyť to podobenství zní až nepřirozeně černobíle. Snad v každém z nás se už nesčetněkrát projevil kus kozla… Ale někdy snad i kus ovce…? A navíc narážíme na vnější limity; Nemůžeme se postarat o každého, koho na světě potkáme… Na jednu stranu to podobenství zní až strašidelně černobíle. Ale na druhou stranu snad i v té černobílosti spočívá vážnost a působivost toho, co Ježíš klade na srdce. V určitě hloubi se definitivně rozhoduje: Buď, anebo. A Boží soud míří to této hloubi neúplatně a nekompromisně. Nelze se předem spoléhat, že si seženu dost alibi a polehčujících okolností. Nemohu kalkulovat s představou, že se před odpovědností schovám v nekonečných stupních šedi. Pravda o našich životech se ukáže v ostrém světle. A dost možná, že se budeme divit. Kristova neomezená přítomnost nabývá podivuhodných rozměrů.

Ale zní přece jen hrozně, že kozlové mají jít do věčného ohně… Podle biblických významů tady však nemá jít o nekonečnou sadistickou zábavu nebešťanů! Věčný oheň má garantovat prostě věčné zničení zlého. Aby už nic zlého mezi námi nestrašilo. Aby už nikdo ve spojení se zlým nestrašil. Aby už ani dodatečně žádné zlo nemohlo povstat z popela jak fénix. Od toho nás má navěky ochraňovat spolehlivá Boží spalovna. Odtud má plynout též útěcha, nejenom varování do našeho egocentrismu.

Ale především ani v posledku nejde přece o to, aby nám Kristova slova naháněla strach! To není gró Ježíšovy řeči! V první řadě jde o tu podivuhodnou naději: O naději, že anonymního Krista potkáme v bezpočtu podob. Nejenom v lidech blízkých, ale i v lidech vzdálených. Se zvláštní předností v těch, kdo mají problémy. V bílých i v barevných, v sousedech, ale též v imigrantech, v bohatých, a přesto zoufalých lidech, ale i v bezdomovcích našeho města.

Slovo poslání: 1J 4, 19-21