První čtení: Iz 29, 13-23

Základ kázání: Mt 15, 21-28

  

(Kazatel: Zdeněk Turek)

  

Milé sestry, milí bratři, evangelijnímu příběhu, který jsme právě slyšeli, předchází velice bouřlivý rozhovor mezi Ježíšem a jeruzalémskými farizeji a zákoníky nad tématem, co je čisté a nečisté. Ježíš jim dosti razantně vytknul, že jejich tradice a zákony přehlušují slovo Boží, ba dokonce, že ho ruší. Snažil se jim vysvětlit, že: „Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje.“ Nakonec těmto izraelským učencům Ježíš jasně do očí vpálí, co si o nich myslí a použije k tomu výrok Izajášův: „Lid tento ctí mé rty, ale srdce jejich je daleko ode mne, marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.“

Izraelský národ je národem Bohem Hospodinem vyvoleným. A i přes to, že farizeje a zákoníky označil za „slepé, co vedou slepé“, v Božím plánu má izraelský lid své výsostné místo a postavení. I Ježíš je Izraelita – Žid.

To, že židovský národ je národem Bohem vyvoleným, možná bereme se samozřejmostí.

My ovšem nejsme židé, nepocházíme z Izraele. Pocházíme z pohanů. Vyvoleným národem nejsme. A tady si nejsem jist, zda se stejnou samozřejmostí bereme i tento fakt…

Ježíš vyvolený národ na čas opouští. Možná proto, aby si odpočinul, možná tím chce něco naznačit. Určitě to nebylo proto, aby farizeje a zákoníky tolik neprovokoval? Odešel až do okolí Týru a Sidónu. Už tato skutečnost je dosti provokativní, vždyť chvíli poté, co rozvířil hádku na téma, co je čisté a nečisté, se nachází v zemi, která je v očích Izraelců pohanská, tedy nečistá. Týrus a Sidón jsou ve starém zákoně prototypem modlářského pohanství a pýchy, která si zakládá na svém hospodářském a kulturním potenciálu. Ježíš se tedy dobrovolně ocitá uprostřed toho největšího duchovního bahna.

V Matoušově evangeliu, dalo by se říct, Ježíš až doposud za hranicemi Izraele nepůsobil. A možná, že právě ta dnešní perikopa je jakousi první viditelnou předzvěstí toho, že Boží záměr a Ježíšovo dílo ve své „plnosti“ tyto hranice překračuje…

Díky dnešnímu textu jsme tedy svědky možná úplného začátku Ježíšovy mise právě za hranicemi Izraelského národa, mise mezi lidmi a národy nevyvolenými.

Do středu naší pozornosti přichází jedna kananejská žena z tohoto pohanského, tedy nečistého lidu. Kananejka, jako zástupce už v knihách Starého zákona proklatého národa označeného za otroky. Navíc žena, i to může mít svůj význam s hořkou pachutí. Tato žena vyšla a na Ježíše volala (některé překlady zmiňují dokonce že „křičela“): „Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“… Nebyl to od ní tak trochu drzý počin, troufalost, opovážlivost? Farizeové, zákoníci, izraelští teologové by to jako troufalost jistě vnímali. Rozhodně by se s žádným pohanem nebavili – a s pohanskou ženou? To už vůbec ne. Ani když zoufale prosí o pomoc. Ignorovali by jí, nenáviděli, nebavili by se s ní, ani by nepomohli, aby se náhodou sami neznečistili, neznesvětili…

Kananejská žena vykřikla ne jednou, ale několikrát bez ustání. Volá, zoufale a hlasitě svou prosbu směrem k Ježíši…, a i zde místo jakékoliv reakce, místo očekávané odpovědi je ticho. I Ježíš mlčí: „Neodpověděl jí ani slovo.“ … Nebyla to od ní opravdu troufalost?

Ježíšovým učedníkům je tento křik také nepříjemný. Užili si podobného rámusu v Izraeli už dost. Možná si od podobných výkřiků a podobného hluku chtějí také odpočinout. Možná i oni výkřik Kananejky vnímají jako troufalý…

Každopádně prvním, kdo přeruší ono Ježíšovo mlčení, jsou právě učedníci. Začnou na Ježíše naléhat, aby se jí zbavil: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“

Těžko říct, jak to ti učedníci skutečně mysleli. Kraličtí ve svém překladu používají výraz: „Odbuď jí…“ Odbýt někoho a zbavit se ho, to si rozhodně neodporuje, ovšem ekumenický překlad k této výzvě má dovětek pod čarou, který jako náhradu nabízí: „Vyhov jí…“, což už dává trochu jiný nádech. Je možné, že učedníci chtěli, aby jí Ježíš vyhověl, ne z lásky k bližnímu, ale jen proto, aby byl od ní klid. Aby oni sami měli klid. Aby nekřičela. Je možné, že se jí i učedníci chtěli jakkoliv zbavit, a možná i za tu cenu, že by jí Ježíš vyhověl… Ovšem je také možné tuto reakci učedníků právě s tím dovětkem pod čarou vidět jako něco pozitivního, jako přímluvu, jako přímluvnou modlitbu. I my se přimlouváme za mnohé lidi a naše motivace jsou přitom různé. A možná i nám může po chvíli ticha zaznít odpověď, jako tenkrát:

Ježíš, když konečně začne mluvit, svým výrokem odpovídá nejen kananejské ženě, ale i učedníkům: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“

Učedníci už nic neříkají. Vědí, že Ježíš má pravdu. Ježíš potvrzuje, že Izraelský lid má v Božím plánu skutečně ono výsostné postavení.

Zkusme se na zoufalý výkřik kananejské ženy podívat ještě jinak.

Jsme na počátku Ježíšova působení za hranicemi izraelského lidu. Ve výkřiku: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ můžeme v symbolice a biblickém kontextu vidět i to, že žena neprosí jen za sebe a svou dceru, ale že prosí za celé pokolení pohanské. Za svou generaci i generaci potomků, možná za všechny generace všech pohanských národů. Možná i za nás: „Pane, pomoz mi!“

Tato žena, když oslovuje Ježíše titulem: „Pane, Synu Davidův“, dobře ví, s kým má tu čest. Tímto oslovením dává jasně najevo, že Ježíši věří nejen jako někomu, kdo umí léčit, ale především jako někomu, kdo byl poslán od živého Boha, jako někomu, kdo je skutečným Mesiášem – zachráncem. Vyznává tím svou víru! Četli jsme, že se mu dokonce i klaněla – což sebou nese také svůj význam, a to takový, že byť patří k lidu pohanskému, vzdává se všech pohanských bohů, touží být s tím Bohem, který je živý, který se o lidí skutečně zajímá a pomáhá jim. Tato žena dává jasně najevo, že věří v Boha, že věří v Ježíše – jako v Krista. Proto k němu bez ustání volá, křičí a prosí: „Pane pomoz mi!“

Ježíš ovšem i nadále ukazuje na vyvolenost Izraele, a jistou podřadnost všech ostatních národů: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ – Židy staví do pozice Božích dětí, zatímco ty ostatní za psy. Děti, které si užívají Boží přízně na jedné straně, a na druhé straně psi. Psi, jež patří do kategorie nečistých, nehodných zvířat. Opovrhované a nejubožejší stvoření… To je drsná odpověď, ponižující. To není pro ženu příjemné. Kdo z nás by takovou odpověď unesl? …. ie má moc jí nejenave víře, že Ježíš je Kristus, od Boha poslaný a že jí může vyslechnout a pomoci.kategorie nehodných.ciálu.

Kananejka si je však naprosto vědoma svého nízkého, ba nejnižšího postavení vůči izraelskému lidu. Ježíšova slova jí nijak neuráží, je tak zvyklá, naučená, s touto pozicí smířená. Pokorně své místo na straně nečistých psů přijímá. Nicméně ani takto nízké, podřadné postavení jí nebrání ve víře, že Ježíš je Kristus, od Boha poslaný, a že má moc jí nejen vyslechnout, slitovat se nad ní i pomoci; „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ Kananejská žena upřímně a s pokorou uznává, že Ježíš je poslán ke ztraceným ovcím izraelským – chléb patří jen dětem, a spokojuje se i s pouhými drobty a věří, že i takováto „zbytková“ Boží moc a milost stačí k záchraně. V tom se projevila její veliká víra, kterou jí Ježíš nakonec přiznal, a díky čemuž i ženu vyslyšel a splnil její prosbu.

Snad díky nevíře vyvoleného lidu a díky velké víře takových, jako je kananejská žena, Bůh skrze Krista obrací svou milosrdnou tvář i k nám pohanům. „Všichni jsme zhřešili a jsme daleko od Boží slávy“, říká apoštol Pavel. Díky Kristově oběti na kříži, jsme si před Bohem všichni rovni. Nemůžeme vůči němu uplatňovat žádné právo. Všichni jsme stejně odkázáni na svobodnou, námi nezaslouženou Boží milost. Kéž k ní dokážeme přistupovat se stejnou pokorou, stejným odhodláním a odevzdaností jako kananejská žena.

Amen!