Kazatel: Marian Šusták

 

První čtení: Iz 29, 9-19.

Základ kázání: Mt 7,13-23

Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, stokrát opakovaná pravda se stává prázdnou slámou. – To nás může napadnout, když slyšíme Ježíšovo: „Vejděte těsnou branou. Široká cesta vede do záhuby, úzká cesta k životu.“ Známe to až příliš dobře. Rozumíme, souhlasíme. Ale vlastně nás ten výrok znervózňuje. Co je úzká cesta? A co široká?

Prostorná brána a široká cesta do ní – to jsou asi zástupy, davy lidí, kteří žijí prostý obyčejný život. Mají svoje radosti i starosti, své děti, na které jsou někdy pyšní, i svá trápení a bolesti – jako každý smrtelník… Ale když se zeptáte na víru, na Boha, řeknou: „Já si věřím po svém, nepotřebuju k tomu Pánbíčka, který řídí můj život.“ A na otázku po smrti zahlásí: „Smrti se nebojím. Žijeme, naplníme svůj čas a zemřeme. Co bude po smrti, to mě nezajímá. Protože po smrti není nic.“

Co máme říci na jejich adresu? Nejlepší asi bude neříkat nic. Žijí tak, jak jsme žili, před svým obrácením i my. Tak řečeno normálně. A budou tak žít jako v té pohádce – šťastně až do smrti. Anebo do zlomu, který působí Bůh, do momentu prozření, setkání se zvláštním nepopsatelným oslovením… Pak se začnou rozestupovat mlhy, a i oni (podobně jako kdysi my) vedle rušné moderní silnice uvidí tu starou úzkou cestu, po které téměř nikdo nejezdí. Proč by také jel? Je úzká, sotva tak na jeden povoz. Jede se krok za krokem, cíl je v nedohlednu, v nekonečnu… A až teď bude i pro ně platit obraz o prostorné bráně – a jako v protipólu o bráně těsné. Proč? Protože Ježíšovo slovo o dvou cestách míří do církve, platí předně Jeho učedníkům. Mají je slyšet jako informaci o jejich údělu. Vždy budou v menšině, vždy budou jen hrstkou uprostřed množství, vždy jen kořením, solí země. A když to nejednou budou zakoušet i na vlastní kůži, tak se nemají divit a propadat panice.

A i mezi těmi, kdo se hlásí k Ježíšovi, budou nebetyčné rozdíly. Jedni půjdou po té úzké cestě. – Druzí budou zaměřeni na sebe, budou se předvádět. Vždyť jak jinak se dá rozumět jejich řeči na posledním soudu? Hájí se svými kousky, svými schopnostmi, kterými udivovali lidi: prorokovali, uzdravovali, ve jménu Ježíše vyháněli démony… Posluchači a svědkové takových událostí je bezesporu mohli vidět jako Boží lidi. Jenomže, byli opravdu Božími služebníky? – To je klíčová otázka pro pochopení našeho oddílu.

Dělali tzv. mocné skutky. Přitom se odvolávali na Krista. A přesto slyšeli na Božím soudu: „Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravostí!“ – Zvolili lidský potlesk, strhávali pozornost na sebe. A i když vše dělali ve jménu Ježíše Krista, i tak byla jejich cesta široká a vedla do záhuby.

Dnešní text z Matouše se čte na závěr církevního roku. Všude po církvích zní jako poselství za jediným účelem. Má sloužit jako podnět k sebezpytování, k ohlédnutí, k bilanci. – Co se dělo ve světě i u nás? Co tvořilo náš život? Žili jsme Bohem podle vzoru Soli Deo gloria, anebo jsme se jen předváděli a hledali chválu od lidí? Zůstali jsme v zajetí sama sebe anebo jsme se nechali vést ke svobodě, do sféry Ducha?

Neměli bychom se navzájem strašit. Spíš naopak – posilovat jeden druhého v důvěře, že Bůh nás chce chránit a vést na cestu, která má jméno Ježíš. („Já jsem ta cesta, pravda i život“…) Jistě ani evangelista Matouš nám nehodlá nahánět hrůzu. Přesto tato slova zaznamenává jako varování. Jako upozornění, že i to se stává v Kristově církvi. Je možné se Kristem zaštiťovat, v Jeho jménu dělat ze sebe proroky, léčitele či odborníky na démony, a přesto stát vedle!

Slovo Boží nás ovšem zasahuje. Když čteme Bibli, tak se často nestačíme divit, co všechno ten Bůh o nás ví. – Je možné ošálit své bližní, umíme podobně jako ti farizeové na ulicích ukazovat svoji zbožnost před lidmi. Ale před Bohem jsme jako otevřená kniha. Bůh dobře ví, kdy i o nás platí prorokovo: „ústy mě ctí, avšak srdce jejich se ode mne vzdaluje.“

Dnešní text nám pro naše roční bilancování zdůrazňuje, že u věcí Božích jde o celé naše nasměrování. A řeči, ty že nejsou podstatné: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království Božího, ale jen ten, kdo činí vůli Otce mého v nebesích.“

Činit, plnit vůli Boží. – Jak se toho dosahuje? „Co máme dělat? Jaké skutky od nás žádá Bůh?“, ptali se jednou Ježíše jeho posluchači. Ježíš odpověděl: „Skutek, který od vás žádá Bůh je, abyste věřili v toho, koho On poslal.

Tady jsme u základu evangelia. Vlastně je to i samotné jádro celého biblického poselství. Už v Dt 6,4n čteme: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Milovat budeš svého Boha celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ A nyní, po zjevení Mesiáše, můžeme dodat: A milovat budeš toho, koho Bůh poslal… – „Kdo mne miluje,“ říká Ježíš, „i můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něj příbytek.“

Někdo namítne: Jen milovat? To je všechno? Žádné konkrétní pokyny?… Ano, to je všechno, protože o všechno také jde. Vždyť to dobře známe i z našeho běžného života. Snoubenec nosí ve svých myšlenkách jen tu svou jedinou vyvolenou. A samozřejmě chodí do práce, funguje jako učitel, lékař nebo manipulační dělník, to je jedno. – My, když už jsme zasnoubeni Kristu, to máme podobné. Chodíme do práce, máme různé úkoly, navštěvujeme staré či nemocné. A pak si jdeme zahrát šachy nebo kulečník. – A přitom všem máme ve svých myšlenkách jako důvod celé existence jenom Toho, kdo nás povolal. Neboť zavolal nás On, ne my sami sebe. – „Ne vy jste si vyvolili mne,“ říká Ježíš, „ale já vás, abyste šli a ovoce nesli“… A v tomto nastavení, v tomto vztahu, také nepotřebujeme žádné konkrétní příkazy. Víme, co máme dělat, protože to dobré a správné právě žijeme.

Když se ohlížíme za uplynulým rokem, přemýšlíme nad určenou perikopou. A díky Bohu s úlevou objevujeme, že text z Matouše nám nechce vyčítat, ale mnohem víc nás chce povzbudit. Posílit ty, kdo se vydávají za Ježíšem Kristem, dodat jim odvahu k tomu, aby opustili ochranu stáda! Stádo jedná pudově a jde širokou cestou – jak pakoně po planině Serengeti. – Těm ale, které Ježíš povolává na cestu úzkou, Pán říká: „Pojďte ke mně, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já dám odpočinutí duším vaším… Mé jho netlačí a břemeno netíží.“

Cesta úzká je cesta pomalá, vyžaduje trpělivost. Ale má dobrý cíl. Možná v nedohlednu, ale určitě v nekonečnu: u Boha, který nás k cíli vede. Svou rukou, mocí shůry. A chce vést nejen nás, ale i ty zástupy na planině země. Amen.