První čtení: Mt 7, 13-20

Základ kázání: Jr 23, 16-29

 

Kdo by nechtěl žít v míru? Kdo by si nepřál pokoj?

Po míru panuje celospolečenská poptávka. V obdobích nepokojů nebo i válečného ohrožení tato poptávka pochopitelně ještě sílí. Po klidném životě toužíme všichni. V narůstajícím napětí se ovšem také najde dost lidí, kteří dávají najevo, že není problém mír zajistit. A že když budeme naslouchat jejich hlasům, nemusíme se znepokojovat. Že se prý nemusí dít nic tak hrozného. Že všechno zůstane jako dřív. A že se to dá celkem snadno zařídit. Takoví lidé však nemluví o tom, že je nutné projít zásadnějšími proměnami smýšlení a směřování.

Podobná nálada panovala v Judsku Jeremjášovy doby. Malé a křehké království ohrožovala Babylonská říše. Světová velmoc, která si podmaňovala jednu zemi za druhou. A čím víc situace eskalovala, tím víc lidé toužili po uklidňujících slovech. Na tuhle potřebu reagovali proroci, kteří říkali, co chtěla většina lidí slyšet: Zůstaňte v klidu. Patříme k Božímu lidu. Stojíme na té správné straně dějin. Ať nikdo nemaluje čerty zeď. Koneckonců i hlavní město Jeruzalém se nazývá Město pokoje, tak co jiného zde očekávat než pokoj?

Ale náš prorok Jeremjáš přichází s Hospodinovou kritikou toho hlavního prorockého proudu: „Stále říkají těm, kteří mě znevažují: ‚Hospodin promluvil: Budete mít pokoj‘, a každému, kdo chodí se zarputilým srdcem, slibují: ‚Nedolehne na vás nic zlého.‘“ Problém těch nepravých proroků spočíval v jednostranném ujišťování, že Hospodin se svého lidu zastane za každých okolností. A přitom opomíjeli dodat, že být lidem Hospodinovým znamená nedílně závazek věrnosti Hospodinu a poslušnosti jeho slovům. S tím, že v obdobích nepokojů se mohou tato slova připomenout tím naléhavěji.

Jeremjáš se ptá: „Kdo však byl v důvěrném obecenství s Hospodinem? Kdo viděl a slyšel jeho slovo? Kdo věnoval pozornost jeho slovu a naslouchal?“ Jeremjášovy otázky zůstávají vyzývavě otevřené. Vyzývavě jak hozená rukavice. Otevřené jak nezhojená rána. Neponechají nás nikdy tak úplně v klidu.

Sám Jeremjáš v důvěrném obecenství s Hospodinem byl, jak zpětně chápeme líp než jeho současníci. Přestože toho měl někdy už dost i on sám. Přestože ho kvůli tomu věznili a chtěli ho i zabít. Ale nemohl jinak, než dál Hospodinovo slovo zvěstovat. Konstatoval: „avšak je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech“.

Fakt je, že Jeremjášova zvěst zněla dost nepopulárně. Dokonce brala Izraelcům i odhodlání vzdorovat nepříteli. Jeremjáš prorokoval, že už ani nemá smysl proti Babylonské říši bojovat. Bylo to extrémní zvěstování do extrémní doby, protože v předešlých staletích Izraelci opakovaně čelili i násobným přesilám a jejich proroci je k tomu v pravý čas povzbuzovali. Jeremjáš však působil jako prorok nejsmutnější éry ztroskotání. Ne že by bylo jedno, co se s Božím lidem děje. To určitě ne. Jeremjáš však v babylonské okupaci dohlížel zároveň důsledek špatného směřování Izraele.

Jeho zvěstování zní chvílemi až poraženecky. Ale co si z něj odnést jako oslovení víry? Třeba, že Božímu lidu má jít určitě o víc než jenom o vlastní národní sebevědomí nebo než o vítězství nad nepřáteli hrubou silou. Jde o upřímné pokání. O změnu smýšlení, která se pojí s uvědoměním: Jak moc jsme se začali podobat mocnostem, které nás mnohou pohltit? Nakolik nevyužíváme svobodu, která nám byla darovaná? Nakolik spoléháme jen na sebezajištění vnější mocí? Nakolik zapomínáme rozvíjet opravdovou lidskost k Božímu obrazu nám danou? Nakolik přehlížíme ty, kteří čelí ještě větším přesilám – přesilám nespravedlnosti, přesilám temnoty, přesilám nezvladatelného – a tváří v tvář těmto přesilám nás potřebují? A tak podobně se proroci včetně Jeremjáše ptají… A kladou na srdce, že někdy až v nejstísněnějších časech dochází k protříbení, k obrození, ke znovuzrození společenství. Nástrojem takové proměny se nakonec stalo i trauma babylonské okupace, jak Jeremjáš předjímal.

Na první poslech zněla ta Jeremjášova proroctví dost negativně a poraženecky. Na druhý poslech mířila překvapivě hluboko. Dohlédla světlo přímo uprostřed temnot.

Už jenom Jeremjášovy základní otázky má smysl stále znovu si připouštět k srdci: „Kdo však byl v důvěrném obecenství s Hospodinem? Kdo viděl a slyšel jeho slovo? Kdo věnoval pozornost jeho slovu a naslouchal?“ Jeremjáš není jen extrémním prorokem vypjatých časů. Zároveň nám pořád připomíná i úplně prosté pravdy víry. Například že nade všechno ostatní je nám zapotřebí být v důvěrném obecenství s Hospodinem. A věnovat soustředěnou pozornost jeho slovu. Otevřeně mu naslouchat. To je důležitější než třeba zůstávat zajedno s většinou. Nebo než hledat snadno přístupné útěchy. Nebo než myslet vždycky jen pozitivně. Nebo než zakládat si na pocitech převahy, výjimečnosti, vyvolenosti, nenahraditelnosti. Je také zapotřebí víc než jen citovat útěšné biblické výroky o požehnání, o pokoji a o spáse – v časech, kdy visí ve vzduchu nutnost obrácení a následování Krista úzkou cestou kříže.

Tomu, kdo v důvěrném obecenství s Hospodinem není, může Boží Duch vtrhnout do života překvapivě jak průtrž mračen: „Hle, vichr Hospodinův! Vzplálo rozhořčení. Vichr víří, stáčí se na hlavu svévolníků.“ Jako kdyby se vanutí inspirace Božího Ducha nevyzpytatelně měnilo ve vichřici, která odnáší domnělé jistoty…

Jeremjáš to Boží působení vyjadřuje někdy dost strašidelnými slovy. Ale zároveň ani v těch krajních zkušenostech nepřestává dohlížet dobrý smysl a cíl: „Hospodinův hněv se neodvrátí, dokud nevykoná a nesplní záměry jeho srdce. V posledních dnech to určitě pochopíte.“ Na první poslech ta slova znějí hrozně, ale zároveň z nich vyplývá, že ani ten zmíněný vichr Hospodinův neznamená pouhou živelnou katastrofu, která by po sobě zanechala nesmyslné trosky bez ladu a skladu. Ten chirurgicky mířený vichr vykoná a splní záměry, které se zpětně viděno projasní.

Někdy nezbývá než projít důsledky neblahého stavu až do konce… Jako když Judejci prošli i zkušeností ztráty chrámu, bez něhož si předtím nedovedli život víry představit. Potom jim napřímo došlo, že nezáleží jen na chrámových budovách, nezáleží jen na formálních obřadech, nezáleží jen na vnější zajištěnosti, na majetcích ani na náboženském nebo národním sebevědomí. Pochopili, že Hospodin s nimi zůstal i uprostřed prázdnoty a vyhnanství. Někdy nezbývá než projít důsledky neblahého stavu až do konce… Jako když Kristus došel až na kříž, aby se ukázalo, kudy vede cesta Mesiáše v tomto světě. „V posledních dnech to určitě pochopíte.“

Jeremjášova proroctví nebývá lehké zpracovat a zkousnout. A přesto i ona zůstávají proroctvími naděje, proroctvími útěchy… Která se prokáže tím přesvědčivěji, že zamířila bez příkras do nejtěžších časů.

V čem tedy spočívá klíčový rozdíl mezi autentickými proroky Jeremjášova typu a mezi falešnými proroky? Stručně to shrnuje pokračování Jeremjášem zprostředkovaného Hospodinova výroku: „Kdyby byli v důvěrném obecenství se mnou a hlásali má slova mému lidu, odvrátili by je od jejich zlé cesty a od jejich zlých skutků.“ Takže ti ryzí proroci říkají i nepříjemné věci, které sice nebývá snadné poslouchat, ale skutečně představují impuls k obrácení a k proměně… Kdežto falešní proroci se poslouchají dobře, ale k ničemu to nevede… Nakonec zjistíme, že nás paradoxně ničí, když si hýčkáme jenom to pohodové a líbivé.

„Jsem Bůh, jenom když jsem blízko? je výrok Hospodinův; jsem-li daleko, Bůh už nejsem?“ Hospodin zdaleka není jen kdosi domácky ochočitelný. I o Ježíšovi si jeho blízcí opakovaně říkali, se jim už úplně vzdálil. Dokonce mysleli, že se zbláznil. Chvílemi ho ani nepoznávali, zatímco on do nich viděl perfektně. „Může se někdo skrýt ve skrýších a já ho neuvidím? je výrok Hospodinův. Nenaplňuji snad nebe i zemi? je výrok Hospodinův.“ Bůh vládne svrchovaně nade vším. I nad tak nepříznivými okolnostmi jako babylonská okupace. A také do všeho vidí. Objasňuje i nejhlubší pohnutky těch, kdo se vzdálili jeho cestám.

„Slyšel jsem, co říkají proroci, kteří v mém jménu prorokují klam. Říkají: ‚Měl jsem sen, měl jsem sen.‘ Jak dlouho ještě? Je něco v srdci proroků, kteří prorokují klam, a proroků, kteří prorokují lest svých srdcí?“ Někdy se sice mohou lidem otevřít i sny, které vypovídají o Bohu. Ale pozor na záměnu skutečného Hospodinova působení za vlastní představy, za vlastní zdání, v němž se člověk ztratí.

Jeremjášovo proroctví zdůrazňuje, že tyhle iluze odlišíme od ryzího Božího slova podle účinku, podle toho, jak plodné nebo neplodné jsou: „Co je slámě do obilí?“ – Sláma je prázdná, obilí úrodné… Zní to podobně jako Ježíšovo kritérium: „Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky?“ Z plodného slova sklidíme ovoce pokání, kýžených proměn.

„Není mé slovo jako oheň, je výrok Hospodinův, jako kladivo tříštící skálu?“ – Hospodinovo slovo má reálný dopad, reálný dosah. Skutečné proroctví se snoubí s reálnou mocí… Ale nejenom že se Boží slovo dokáže projevit jako nějaké hřmotné kladivo tříštící skálu… Nad to vše se stalo tělem v Ježíši Kristu. A právě touhle cestou nám přišlo i do těch nejnepokojnějších chvil s cílem provést nás přímo jimi až k pokoji, který převyšuje každé pomyšlení.

 

Slovo poslání: 2Pt 1, 20-2, 6