cce-chomutov

První čtení: Mt 6, 22-34

Základ kázání: 2K 9, 8-15

„Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo“ – člověku by velmi pomohlo v nímat dosah této dobré zprávy ve chvílích, kdy se zrovna stresuje úvahami na téma, co všechno mu chybí. Nemluvě o strachu, že i když něco shodou okolností má, nezbývá mu nic pro žádné dobré dílo. Kristus nám říká, že máme vždy mnohem víc než nic, které nemáme. „Což není tělo víc než pokrm tělo víc než oděv?“ Od určitého stupně nouze to nezní jako laciná útěcha. Přesto však i v těch nejbídnějších podmínkách člověk může zůstávat součástí bezpočetného Božího bohatství. Škoda, že ne každý jej docení.

Božím světlem náš vesmír překypuje. Můžeme se jím nechat zaplavovat neustále, můžeme v něm vnímat druhé lidi, přírodu, vše, co nás obklopuje. A přestože je Boží záře svět přeplněn, ona sama není ani trochu lacinou komoditou. Všechno v ní nedozírně zevzácní. A kdybychom získali celý svět, pokud by zůstal ponořen do tmy, nezbylo by nám nic dobrého. „Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“ Dejme si tedy pozor na to, jak se okolo sebe díváme. Z jakého úhlu pohledu lidi a věci přijímáme.

Kéž nás netrápí například představy nekonečné prosperity. Kéž se nám nezdá, že zadlužený zkrachovalec má menší hodnotu. Kéž ani hmotně naprosto nezajištěný člověk nepodléhá představě, že nemá nic, oč by se nemohl podělit. Kéž bychom stále přicházeli na to, jakými dary můžeme sloužit v Duchu svatém. Někdy očividně – jindy skrytě, tiše a nenápadně. Boží království je klidnější a zároveň zajištěnější a krásnější než společnost jednostranně zaměřená na výkon:

„Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou –a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich.“ „Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?“ A jinde v evangeliu je psáno: „Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě.Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnohovrabců.“ V království Božím každému náleží aristokratická důstojnost. Každý je cenný a obdarovaný v první řadě existencí. Už každý vrabec zde zaujímá nenahraditelné místo jako individualita: „ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce.“ Přírodní ekosystémy jsou také vzácné dary. Zasluhují si celkový respekt. A za obživu vděčnost. Je dobré myslet na nesamozřejmost přírodního bohatství, které těžíme. Zohlednit podmínky velkochovů a podobně. Vnímat křehkost všeho, co využíváme.

Vděčnost je možnost zastavit se a s údivem, s úžasem se rozhlédnout. Nevděčnost vede k plenění, k představě neomezené prosperity, jež se však stane bezohlednou k bližním a k celému stvoření, pokud se člověk žene výhradně za touto chimérou. Vděčnost je citem pro nenahraditelnost každého vrabce a každé lilie. Tím spíše pro nesmírnou vzácnost našich vztahů, darů a příležitostí. Citem pro vzácnost každého dne – včetně jeho neopakovatelných starostí. Pro vzácnost úkolů, jež mi jsou dány – a nikdo na světě by je nevyřešil tak jako já! Dokonce pro vzácnost mého údělu – mého vlastního kříže, na němž jednoho dne definitivně spočinu – kéž bude v tu chvíli pasovat na kříž Kristův. Vděčnost je příležitost vše přijmout v přehršli Božího světla, i když jej mnohdy nevidíme; možná i proto, že nás příliš oslňuje.

Vděčnost je možnost zastavit se. A přitom pochopit také Pavlova slova: „Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu.“ „Kdo dává, dostává, mnohem víc přijme“, zpíváme někdy. Správné setkání se pozná podle toho, že všichni zúčastnění z něj vyjdou obohaceni.

Nakonec dostal vše právě Ten, kdo vše ztratil. Nedlouho předtím vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Slyšíme, že vzdal díky. Tehdy, kdy bylo již nabíledni, jak křehký a ohrožený je jeho život. Jako ten chléb, který tak snadno zlomíš. O to přesvědčeněji vzdal díky. Za celý ten krásný život, který opravdu stál za za to. Není promarněn. Je z čeho rozdávat. Vezměte si ten život, jezte. (Nebo si trhejte, rvěte, jak uznáte za vhodné.) Kéž byste s ním svedli naložit vděčné. Kéž vás jen přesvědčí o závratném významu vašich životů.

Ten, kdo dal za nás celý život, může nás přesvědčit do hloubky srdce. I každým skromnějším obdarováním působíme v menší míře podobný efekt. Každý náš dárek jak drobek Večeře Páne. Jako zrníčko pšeničné či hořčičné.
Apoštol Pavel měl na mysli konkrétní sbírku pro chudý křesťanský sbor v Jeruzalémě, když psal: „Neboť služba této oběti nejen doplňuje, v čem mají bratří nedostatek, nýbrž také rozhojňuje díkůvzdání Bohu: Přesvědčeni touto vaší službou budou slavit Boha za to, jak jste se podřídili Kristovu evangeliu a jak štědře se projevuje vaše společenství s nimi i se všemi. Budou se za vás modlit a po vás toužit pro nesmírnou milost, kterou vám Bůh dal. Bohu budiž vzdán dík za jeho nevystižitelný dar!“

A něco podobného platí i o jiných sbírkách.

Kéž třeba nějakou zoufalou matku v Mostě po otevření konzervy z této potravinové sbírky přece jen napadne: Kdo na mě myslel – a není to úplně samozřejmé. Kéž za tou konzervou vytuší vzdáleného spojence, a snad i sourozence – uprostřed světa mnohdy ohrožujícího, dravého, plného lží nebo naopak neúprosných zákonů, ale nedílně také zákonů džungle, a policistů a exekutorů.

Křesťanství někdy funguje jako radostná antiexekuce.

Modlíme se koneckonců: Odpusť nám naše dluhy, jakož i my odpouštíme našim dlužníkům.

Jeden současný křesťanský básník, který zná velice dobře dlouhotrvající finanční problémy, napsal trýznivou báseň, z níž většinu cituji:

I tento básník kdesi vzpomíná, jak jej s celou rodinou jednou potěšil potravinový balíček od Armády spásy. Vypovídá, že dosud jim vydržel med.

Kristus je světlo, jež všechny dary prozařuje. Světlo překypující všude – i před očima exekutorů a loupežných vrahů, ale i křesťanů, ale i všech nevěřících se stále rozlévá. Štědrá nabídka odpuštění těm, kdo nevědí, co činí. Kristus je chléb a víno – ale oslnivě prozařuje také třeba plyšáčky u polštáře, které neradno brát! Kristus je opak touhy vymačkat co nejvíce. „Bohu budiž vzdán dík za jeho nevystižitelný dar.“

Víra je chůze ve světle, věčně se otevírající možnost, hostina. Vášnivé přání navázat lidský rozhovor, třeba i s exekutory. Potají někomu plyšáčka k polštáři přivát. Odeslat konzervu s nadějí, že bude přijata jako výmluvné slovo Boží. Zasít a sklízet. Přijmout svůj kříž. Břemena druhých nést. Víra je opak touhy vymačkat co nejvíce.

Víra je nerozlučně spjata s čím dál nevýslovnějším a výmluvnějším díkčiněním Bohu za jeho nevystižitelný dar.

Slovo poslání: Ž 147, 7-15