První čtení: Gn 3, 1-19

Základ kázání: Mt 3, 13-23

 

(Kazatel: Zdeněk Turek)

 

Milí přátelé v Kristu, biblické příběhy se s námi vůbec nemazlí. Chvíli poté, co jsme si připomněli radostnou zprávu pro všechen lid, tedy zprávu o narození spasitele, nám předkládají dramatický, velice drastický příběh o vraždění dětí a putování svaté rodiny, aby narozený Kristus unikl stejnému osudu. Zřejmě nám to má hned na začátku celého evangelijního vyprávění připomenout, že spása lidstva není úplně zadarmo, a že si už ve své historii vyžádala mnoho obětí a že oběti si žádá i dnes.

Bohužel, je to tak. Dějiny spasení ještě nekončí. Stále vyhlížíme na den Ježíšova příchodu druhého, a doufáme, že pak bude naše vykoupení dovršeno. Jak to bude vypadat a kdy ten den přijde však nevíme.

Stále žijeme ve světě, kdy mezi sebou jako by stále bojovali dobro a zlo, a někdy můžeme mít pocit, že zlo ustavičně roste. Stále se někde válčí, stále panuje vykořisťování a nespravedlnost, stále nás tíží nemoci, bolest a stres a neumíme se s tím nijak vypořádat. Jenže ono mezi sebou nebojují dobro a zlo, jako nějaké personifikované bytosti. To lidé tohoto světa si sami přidělávají těžkosti, protože stále nechápou podstatu a smysl života.

Od prvního hříchu, kdy první člověk okusil ovoce ze zakázaného stromu poznání dobrého i zlého, jsme si my lidé vytvořili svět, kde jsou převrácené hodnoty. Lásku, přátelství, soucit, rovnost a spravedlnost doslova převálcovalo lidské ego, závist, touha po majetku a moci. Duchovní hodnoty věčné lidstvo vyměnilo za hodnoty materiální a pomíjivé. Pomíjivostí se nakonec stala i touha po nesmrtelnosti, o kterou jsme kvůli lidskému hříchu přišli. Smrtelného člověka zachvacuje pochopitelně i strach, který se mu stal další motivací k páchání zla. A tak se my – lidstvo stále točíme v začarovaném kruhu, ze kterého není v naší moci se vymanit.

To, že první člověk okusil plody ze stromu poznání dobrého i zlého, se nám lidem stalo osudným. To není příběh pouze Adama a Evy. To na první pohled lákavé ovoce, které v sobě míchá všechny chutě příjemné i nepříjemné, každým dnem v tomto světě ochutnáváme i my. Poznávání dobrého i zlého je proces, který stále trvá. Bylo tomu tak za Mojžíše v dobách egyptských faraónů, v době, kdy vládl Herodes, a je tomu tak i dnes.

Žijeme ve světě, kde jsou převrácené hodnoty a kde se lidstvo dostalo do začarovaného kruhu, ze kterého není v lidské moci se vymanit.

Naštěstí žijeme také ve světě, kde stále ještě působí Bůh – Stvořitel, milující Otec, který touží svému stvoření – lidstvu pomoci. A to je naše jediná naděje a možnost, jak se z toho začarovaného kruhu dostat ven.

Bůh, který je Láskou, Životem a veškerým Dobrem se rozhodl udělat něco, co je pro lidský rozum ovlivněným pýchou a zlem, nepochopitelným. Což není jednoduché ani pro Boha, ani pro nás lidstvo. Sám Bůh se snížil k tomu, že se stal člověkem. Smrtelným člověkem.

Životodárné Dobro s životodárnou Láskou sestoupilo doprostřed světa lidské pýchy, zla, strachu a bezmoci. To je něco, co se slovy nedá vyjádřit. To je něco, co muselo zákonitě vyvolat neuvěřitelnou a obrovskou explozi reakcí a následně převrat v dějinách veškerého jsoucna, napříč minulostí, přítomností i budoucností. Je to něco, jako když přijdete k lékaři, který zjistí, že máte nádor, který vás sice ještě tolik nebolí, ale musíte podstoupit těžkou operaci, a mnoho dalších dlouhých bolestných procesů, které vám dávají naději, že budete opět zdraví…

Bůh Syn už jen tím, že se narodil abnormálně provokuje pýchu, zlo a strach tohoto světa, kterou zosobňuje Herodes. Bůh, přinášející člověku Život je nenáviděn tím, který přináší smrt. Jen díky Boží obezřetnosti, Bůh Syn přinášející člověku Život, přežívá.

Umírají však jiní. Kolik malých nevinných dětí muselo zemřít, aby jedno dítě přinášející život mohlo žít? Můžeme slyšet zoufalý pláč nešťastných rodičů a spolu s nimi si klást otázku „PROČ?!?“

Bůh Syn v tomto světě žil dál, vyrostl, učil a kázal o pravé podstatě života, učil, jak žít, učil lásce, soucitu, odpouštění. Sám tak žil a na znamení uzdravoval. Tím vším však provokoval pýchu a zlo tohoto světa kterou už ztělesňovali jiní Herodové, kteří ho konečně po 33 letech umlčeli ukřižováním. Bůh Syn zemřel.

Kdyby tento příběh skončil na tomto místě, neměla by smrt Božího Syna, ani smrt oněch dětí, o kterých jsme dnes četli, smysl.

Naštěstí příběh pokračuje. Bůh Syn byl vzkříšen, a tímto vzkříšením přináší naději vzkříšení všem, kteří pro život věčný zemřeli životu pomíjivému. To platí i pro ony nebohé děti v Betlémě a okolí, které museli zemřít, protože kdyby se neobětovalo také něco z toho našeho lidského člověčího světa, neměli bychom už nikdy možnost vidět to „Dobré“ přicházející ze světa Božího.

 

Jak všichni víme, ani po Ježíšově vzkříšení a po jeho návratu k Bohu Otci se ona „Dobrá zpráva – evangelium“ neobejde bez lidských obětí. Pokračuje to mučedníkem Štěpánem a nekončí to ani pronásledováním křesťanů. Ovšem i jejich smrt má v dějinách spasení smysl – pro ně samotné… a snad i pro nás. Zde už by ale mělo dojít k jistému posunu. Tedy myslím tím k posunu našeho chápání jejich smrti. Oni totiž neumřeli až mučednickou smrtí, ale už dávno před tím. Ve chvíli, kdy se rozhodli pro nový život s novými hodnotami, kdy uvěřili v Krista a začali ho ve všem, jak žili, jak mluvili a jednali, následovat. Už v té chvíli zemřeli těm převráceným a pomíjivým hodnotám, které nabízí tento svět, už v té chvíli zemřeli tomuto světu i sobě.

I to je důležité pro to naše chápání ve zmíněném procesu poznávání dobrého i zlého: Dobro, láska, pravda, soucit, porozumění a v neposlední řadě odpuštění se prostě NEobejdou bez obětí. Až toto pochopíme a rozhodneme se stejně jako všichni ti bibličtí následovníci Krista, proces poznávání dobrého i zlého může být ukončen, a možná díky tomu se i dějiny spásy dostanou rychleji do dalšího snad závěrečného dějství. Amen.