18. 10. 2020 – L 15, 1-10
První čtení: Ez 18, 23-32
Základ kázání: L 15, 1-10
Když se zas musíme zabývat epidemií a opatřeními proti jejímu šíření, mohou se nám též v myšlenkách častěji objevovat jednotliví lidé, o které máme starost, a rovněž jednotliví lidé, od nichž zůstáváme odděleni. Někdo z nás přeje uzdravení blízkému člověku ležícímu s těžším průběhem koronaviru. Někdo z nás přemýšlí, jestli má v tomhle období navštívit zdravotně oslabené příbuzné. Vzpomeneme si také na různé lidi ze sboru. Někteří z nich se k nám bez větších problémů připojí na této videokonferenci – a Bohu díky za to. Jiní, včetně těch, které jsme vídali v modlitebně normálně, nemají dobrý přístup k internetu. Jak je teď nenechat stranou? Kdo jim jak prokáže blízkost? Jak pokud možno nikoho z nich nevynechat? Sami teď zůstáváme odděleni. Nepohlcuje nás atmosféra splynutí s širším společenstvím. Alespoň v této oddělenosti snad i každá z tváří těch druhých jednotlivců vystoupí více do popředí pozornosti.
Ale což teprve lidé, kteří nemají nikoho na blízku, do žádné církve nepatří a nikdo si na ně pořádně nevzpomene? Nemluvě o lidech, kteří zůstali úplně za hranicemi bezpečného světa? I dnes má smysl si vzpomenout třeba na lidi internované v řeckých uprchlických táborech, jejichž podmínky se podle dostupných zpráv poslední dobou ještě zhoršily a kolísají na hranici snesitelnosti… Je smutné skončit úplně stranou zájmu. Je skvělé mít někoho, kdo vám zůstane nablízku a kdo si na vás vzpomene, i když vám hrozí naprostá izolace.
Ježíš dává najevo krajní zájem o jednotlivého člověka. Zájem o jednoho člověka, kterého nevyměníš ani za devadesát devět miliard jiných. (Sám Ježíš raději nakonec za jednoho každého takového zemřel, než aby ho chtěl vyměnit.)
A záleží nejenom na lidech ohrožených cizí vinou či nešťastnou náhodou. Ježíš dal najevo, jak moc záleží i na lidech, kteří jsou vyčleněni vlastní vinou. Anebo přinejmenším vlastním přičiněním zabředli o to hlouběji do problémů. Záleží i na těch, o nichž si řekneš: Může si za to sám. Může si za to sama.
Na tobě, tak jako na mně Ježíšovi záleží. V dobrém i ve zlém nás hledá.
Avšak některým zbožným, kteří se od ostatních oddělují dobrovolně, zůstává Ježíšův zájem o zjevné hříšníky podezřelý. Farizeové usilují o ryzí náboženský život. O rituální čistotu i o vytříbenou morálku. Pro jistotu se drží v karanténě vůči očividným hříšníkům, aby se ani stopou špatnosti nenakazili. Zakládají si na postoji, že mají právoplatně navrch. Dokázali si udržet uspořádaný život pod kontrolou. Mohou svým příkladem prokazovat, co to znamená být nositeli požehnání. Na rozdíl od těch druhých. Na rozdíl o těch, kteří si za svůj úpadek mohou sami.
Ti druzí farizeům splývají za zdí odstupu. Připadají jim jako jednolitá šeď zkaženého světa. Farizeové v té šedi nerozpoznají jednotlivé tváře a nezaměnitelné příběhy, které by stály za povšimnutí. Natožpak aby zajímaly samotného Boha, říkají si…
Vždyť Bůh se stará o spravedlivý soud… Tím podle farizeů končí Boží starost o hříšníky. Dokud nezačnou sekat latinu, tak se k nim Bůh ani nepřiblíží.
Farizeové zapomínají na biblické verše o tom, že Bůh se neraduje z konce svévolníka. Nechápou, proč Ježíš tráví čas v blízkosti takových lidí, jako jsou celníci, zkorumpovaní podvodníci, zaprodanci atd. Nechápou, proč se Ježíš každému z nich věnuje jednotlivě. Proč s nimi Ježíš ztrácí tolik času, který by s farizeji mohl věnovat diskuzi o detailech Božího zákona, o vytříbených principech slušného, spořádaného, harmonického života?
A tak se vyznavači života precizně spořádaného dle litery Božích zákonů dívají na zjevné hříšníky skrz prsty. Dívají se skrz prsty i na Ježíše, který se zjevným hříšníkům věnuje. Nakonec i sami sobě zůstávají cizí. Nakonec i sami na sebe by se dívali skrz prsty, kdyby se spatřili v zrcadle úplně. Kdyby už před sebou neuhráli vlastní hru na dokonalost. Postupem času ze sebe udělali odosobněný projekt. Zůstávají z nich hromady starostí o udržení úrovně. Jak neomylně prokázat světu, že já jsem ten správný, že já jsem ten požehnaný, že já jsem ten, kdo na to má? Hlavně si nepřipustit svou slabost… Anebo si přece připustit, jak i já závisím na bezpodmínečném milosrdenství tam, kde už opravdu nemůžu, tam kde už na to sám nestačím, tam, kde už bych byl sám v koncích? Anebo si přece připustit tak riskantní důvěru v nepředvídatelného Boha, kterého zajímá celý můj život, a nejen moje starost o udržení úrovně? Připustit si, jak Boha zajímá celý můj život ve všech jeho výšinách i propadech? Život na travnatých nivách v nepřerušeném spojení se zbytkem společenství, ale i v údolích stínu smrti, v pustinách a stržích?
Ježíš chce také farizeje milosrdně odblokovat… A tak jim vypráví o ztracené ovci a o ztracené minci. Mluví o nezvyklé nasazení pastýře, který se vydává cestou necestou pro jedinou ovci. (A dokonce kvůli ní odvážně ponechá zbytek stáda stranou…) Když ovci najde, vezme ji jak malé dítě na svoje ramena. A navíc kvůli ní uspořádá slavnost. A dál Ježíš mluví o strádající ženě, která s poblikávající olejovou lampičkou prohledá každý temný kout. Obrátí dům vzhůru nohama, aby našla zakutálený stříbrňák. A kvůli šťastnému nálezu s dětskou radostí uspořádá slavnost. Bůh je jako ten pastýř, který nás chce vzít na svá ramena. Bůh je jako ta žena, která kvůli nám obrátí temný dům vzhůru nohama. Bůh chce kvůli nám s dětskou radostí uspořádat slavnost.
Ježíš chce také farizeje milosrdně odblokovat k setkání s pravým Bohem, a tak říká provokativně: „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ Po druhém podobenství Ježíš už ani žádné spravedlivé nezmiňuje, a mluví už jenom o radosti nad obracejícím se hříšníkem.
Ta vaše spravedlnost není v nebi žádné terno, šokuje milosrdně Ježíš. Ledaže by vám došlo, jak i vy sami jste závislí na Božím milosrdenství. (Nikoliv na vlastních úspěších, které jsou v tom pozitivním případě jen ovocem Božího působení. Nikoliv na vzájemném srovnávání se s druhými!) Jen díky Božímu milosrdenství jste dodnes tím, čím jste. A díky Božímu milosrdenství můžete být ještě víc než jste! Nehledě na to, že před Boží tváří sami o sobě nic nejste. V Bohu však můžete být neomezeně mnoho. A můžete se v něm připojit k Boží slavnosti otevřené pro všechny. Jen ať vám nezabrání v přístupu pouhá nechuť sedět u jednoho stolu s lidmi, se kterými jste nechtěli mít nic společného.
Jistě, i Ježíš mluví o nebeské radosti nad hříšníkem, jenž činí pokání. A lze k tomu dodat, že i sami farizeové přínos pokání chápou. Ale podle nich je spíš podmínkou, aby nejprve člověk sám začal sekat latinu – s nadějí, že až po prokazatelném zlepšení si ho Bůh milostivě povšimne. Ježíš však dává najevo, že Bůh je ten první, kdo se k člověku obrátil! Ježíš je první, kdo přichází a ptá se: Je u tebe volné místo? Ježíš je ten, kdo hledá ztracené. A obrátit se znamená obrátit se právě k Ježíšovi. A to je velmi osvobodivé! Raději na Ježíše se soustředit než na svou vlastní ztracenost. Opravdu uvolnit Ježíšovi místo. Chtít spolu být. Chtít spolu žít. A společenství s Ježíšem se snad dřív nebo později v životě hříšníka projeví! Někdy stačí jen trochu víc trpělivosti.
Tak věřme tomu, že Ježíšův zájem o hříšníky dává smysl.
A věřme tomu, že Ježíš každého z nás hledá. I v izolaci. I v temných koutech I když nemáme nejlepší připojení k němu či k jeho společenství. Hledá nás i za hranicemi přijetí od druhých lidí. A vynaloží maximální úsilí o záchranu hříšníka, než aby si pomyslel: Tenhle ať zůstane stranou, tenhle je nad povolený počet, tohle je odepsaný případ. Ježíš nás i ty druhé s nasazením vlastního života hledá.
Slovo poslání: 1Tm 1, 12-17