První čtení: J 11, 20-44

Základ kázání: Ž 16

 

Vyprávěl se dřív vtip: „Otevřu noviny – Lenin. Pustím si rádio – Lenin. Zapnu televizi – Lenin. Bojím se otevřít ledničku!“ Prastarý vtip, ale i dneska se dají vyprávět podobné v zemích, kde neustále zůstává na očích tvář velkého bratra. A někteří lidé se dobrovolně obklopují tvářemi, které se pro ně stanou podobně všudypřítomnými. Nevím, jestli ještě žije pověstný obdivovatel Karla Gotta, o němž jsem kdysi viděl reportáž. Ukazoval v ní, jak má Gottem oblepené stěny… Ve vitrínách nemá nic než zlatá alba Karla Gotta… Samozřejmě se také obléká, češe a pohybuje jako Karel Gott… Nevzpomínám si, jestli i zpívá jako Karel Gott… Každopádně nežije už vlastním životem, ale žije životem Karla Gotta. Tedy pokud ještě žije…

Žalmista nám předává jinou vizi všudypřítomného protějšku. Středobodem té vize není ani Lenin ani Gott ani žádný jiný -in než Hospodin.

„Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese.“ Tak zní žalmistův životní program. Životní styl svědka víry.

Ale co vůbec znamenají ta slova: „Hospodina stále před oči si stavím“? Vždyť Boha nikdy nikdo neviděl. A nejde Boha přece ani nikam stavět; nejde jím manipulovat, postrkovat jím podle svých přání, před-stavit si ho jen podle vlastního omezeného vidění věcí. Vidět ho třeba jako svatý obrázek, který bych postavil na ozdobný podstavec a utíkal bych k němu od reality. V tom cesta víry nespočívá.

A žalmista to tak nemyslí. Myslí to naopak: Hospodina mám stále na zřeteli. Ve všem, co se děje. Zdaleka nejenom v krásných představách. Zdaleka nejenom ve svatých obrázcích. Zdaleka nejenom ve zbožném ústraní. Ale přímo uprostřed chaosu a stresu. Uprostřed rozporuplné skutečnosti. Uprostřed přívalů a bouří, které se na nás valí. Očima víry dohlížím Hospodina. To znamená, že nepřestávám vyhlížet toho, kdo se tak úplně dohlídnout nedá. A proto si nenechám zatarasit výhled ničím omezenějším. Nenechám si ho zakalit ničím očividnějším, o čem bych třeba i řekl: „to dá rozum“, a stejně v hloubi vycítím, že to není úplně ono. Nenechám si své vidění světa pokřivit žádnými sebevědomějšími mocnostmi a pány, kteří by chtěli můj pohled upoutat a spoutat. Nenechám si své vnímání pokřivit manipulací. „Útrapy si rozmnožují, kdo běhají za jinými bohy.“ Pokud si před oči stavím nepředstavitelného, dohlížím už pomaloučku za všechno, co nás omezuje, svazuje, zotročuje a ničí.

V dobrém i ve zlém vyhlížím Hospodina. Třeba i v nejisté budoucnosti. V přítomnosti, v níž se nevyznám. V minulosti, jejíž smysl dodnes hledám. V neznámu, kterého se bojím. V životních zápasech, které se teprve odhodlávám podstoupit. V životních úkolech, které se zdráhám přijmout. V životních prohrách, s nimiž se neumím smířit. V setkáních s lidmi, kterým se nedá vyhnout. V tváří v tvář utrpení, o kterém nechci vědět. I ve všem, co si nepřipouštím a před čím stejně neuteču, dohlížím Hospodina. A Hospodin mě v tom nenechá.

„Hospodin je podíl mně určený, je můj kalich; můj los držíš pevně, Hospodine.“ Los, tedy životní úděl. Kalich, který je potřeba vypít až do dna. V těch slovech se spojuje: náhoda, nevyzpytatelnost, osud… To všechno patří do rukou Hospodinových – jak zpíváme v klasické evangelické písni: „mé kormidlo ty řídě sám / utišíš příval pěn“. Nesmýkají mnou slepé a nahodilé síly. Nemusím se snažit udržet život křečovitě pod kontrolou. Nemusím se bát uvolnit sevření – klidně tu kontrolu ztratit. Mohu se svěřit. Mohu se odevzdat. Mohu se spolehnout.

Žalmista pokračuje: „Měřicí provazce mi padly v kraji blaha, moje dědictví je velkolepé!“ Uprostřed tvrdých životních lekcí až nepřiléhavě krásná slova. Ale ve víře opravdu dostáváme dědictví závratných rozměrů. Měřící provazce symbolizují vyměřování pozemků zaslíbené země. Slova: „Měřící provazce mi padly v kraji blaha“, znějí podobně jako slova apoštola Pavla: „My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.“ Pavel psal o tom „občanství v nebesích“ z vězení, kde mu asi nebylo do skoku. A přesto ani tam nepřicházel o prostor neomezené svobody. Najdu-li útočiště v Bohu, zabydluji se v osvobození od toho, co mě spoutává a vězní. Nenechávám se opanovat zmarem ani tam, kde panují nepřátelské podmínky. Nenechávám se zahnat do kouta ani hrozbami těžkých časů ve vlastní zemi či výhrůžkami dobyvačných nepřátel. Nenechávám se zastrašit. Mám jiný životní program.

„Dobrořečím Hospodinu, on mi radí, i v noci mě moje ledví napomíná.“ Soustředění na Hospodinovu přítomnost proměňuje život ve dne v noci. Stává se součástí duševních, ale i tělesných pochodů. Připomíná se v projasňování svědomí. Rezonuje i v podvědomí.

„Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese.“ V Bohu nacházím pevnost i uprostřed nejistot. Stabilitu i v nestabilní době. Základ na skále. Hrad přepevný. Průvodce do pohody i do nepohody. Spolubojovníka, co se na mě (na tebe) nevykašle ani v těch prohraných bitvách…

„Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo,“ – nebo, jak praví jiný – doslovnější – překlad: „Nadto mé tělo přebývá k naději“ / „nadto tělo mé bydlí pro doufání“, „neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě.“ – Těmito slovy vrcholí naděje víry. Ozývá se v nich protiklad zoufalého dojmu, kterému člověk někdy podléhá – dojmu, že vše je ztraceno, dojmu, že všechno spěje od desíti k pěti. Podle té nejzazší naděje víry nesmí být ani hrob (ani masový hrob) ztracen v Bohu živých.

Naplno touhle nadějí oslovuje Kristus, když říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ Naplno tuhle naději ztělesňuje Kristus, když přichází k Lazarovu hrobu. Ostatní kroutí hlavou, zazní upozornění: „Pane, už je v rozkladu“. Přišel jsi s křížkem po funuse, říkají si, tady už ani Kristus nemá co dělat. Ale On sestupuje třeba i do pekel hledat, co bylo ztraceno, zmarněno, znemožněno, zbaveno naděje, rozloženo a odklizeno z očí, hledat a nalézt, co zahynulo. I tam, kde už začíná být vyloženě mimo vyhlížet smysluplný život… I tam, kde už nevidíme než rozklad a dezintegraci… I tam, kde si říkáme: Tohle je zabité… Přichází Kristus. A oči víry ho ani v takové bídě nepřestávají dohlížet, nepřestávají ho vnímat, neříkají si: Tady už Kristus nemá co dělat. Ale Hospodina stále před oči si staví. V Kristových krocích… V Kristově přístupu… V Kristových očích se zrcadlí stav světa v úplně novém světle. Takové oči stojí za to před oči si stavět… „Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo, neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě.“

Viktor Fischl ten verš překládá slovy: „Neboť neopustíš duši mou v podsvětí a nedopustíš, aby tvoji zbožní hleděli do propasti zkázy“. Viktor Fischl, žid přeživší druhou světovou válku, reprezentuje hlas lidí, kteří dobře vědí, co znamená „hledět do propasti zkázy“ a zápasit o to, aby se touto propastí zkázy nenechali uhranout až k beznaději. Víra v Hospodina to přece nemůže dopustit. Jinak by nakonec zvítězil Hitler v nás, říkají židovští teologové. Jinak by zvítězila zkáza, o kterou ten zlý usiloval.

„Stezku života mi dáváš poznat;“ vyznává žalmista. Dáváš nám poznat cesty, na kterých nemusíme kapitulovat a nemusíme jen pasivně přijímat zastrašování zlého. Nad Ježíšem u Lazarova hrobu už kroutili hlavou… Ale On dobře věděl, co tam pohledává. A nevzdal ten zápas o život do poslední chvíle. „Hospodin za mě dokončí zápas.“ Je taky psáno v žalmech. „Hospodine, tvoje milosrdenství je věčné, neopouštěj dílo vlastních rukou!“

„Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.“ Je to až s podivem, jak i přese všechno to špatné a přese všechny ty krize, s nimiž se musí i věřící znovu a znovu vyrovnávat, se pořád vracejí na jazyk slova důvěry, radosti, vděčnosti a pokoje.

   

Slovo poslání: 2Tm 1, 7-10