První čtení: Gn 2, 18-25

Základ kázání: Ef 5, 21-33

V rámci Aliančního týdne modliteb jsme věnovali minulé bohoslužby převážně duchovní výchově dětí v rodině. Proto považuji za příhodné, že na dnešní neděli připadá podle cyklu starozákonních čtení Jednoty bratrské onen text o tom, jak se Adam dal dohromady se svou ženu. Text z epištoly Efezským na něj rovněž navazuje.

V epištole Efezským jde o součást tak zvaných řádů domácnosti. Instrukcí, jak se má křesťanská víra uplatňovat uvnitř soudobé společnosti – a zevnitř ji proměňovat. Měli bychom mít na paměti, že to byla společnost výrazněji patriarchální. Zřejmě i proto se zde o muži píše jako o hlavě ženy s takovou samozřejmostí. Podobně jako bylo v tehdejší době samozřejmostí otrokářství. A o chvíli později jsou v epištole Efezským vybídnuti též otroci, aby poslouchali své pány jako Krista. Ale Pánům je oproti tomu kladeno na srdce, aby jednali s otroky laskavě. Vždyť náš nebeský Pán nikomu nestraní. A to je v křesťanských řádech zásadní. Proměna zevnitř, ze srdce společnosti, je dokonale podvratná. Trója se nejsnadněji dobývá z darovaného koně.

Centrální křesťanské poselství zaznělo třeba skrze ta slova epištoly Galatským: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ A stejně tak celý ten dnešní text z epištoly Efezským začíná slovy: „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým“ – tedy všichni všem. Nikoli slepě automaticky, ale každý originálně, podle vlastního určení. A podle potřeby dané chvíle.

I autorita muže se v duchu těchto slov proměňuje a převrací. Jestliže je muž vyzván, aby s manželkou jednal jako Kristus s církví, pro kterou se sám obětoval. A myl nohy druhým, a stal se tím posledním jako první. Vždyť ani podle knihy Genesis se výsledek vzájemného života nejmenuje „muž je hlavou ženy“, ale nazývá se – podle ekumenického pokusu o překlad: „muženou“ – tedy dokonalou jednotou obou, k níž různými cestami spějí.

Také vztah Hospodina k Izraeli je opakovaně přirovnáván k manželství. A v Novém zákoně se obdobně přirovnává k manželství vztah Krista k církvi. Nicméně ruku v ruce s tím je manželství samo přirovnáno ke vztahu Krista s církví. Partnerská láska zůstává sama o sobě nesmírně vzácná. A Bůh přeje páru co nejdůvěrnější sjednocení.

Zůstává tedy smutné, když někdo odůvodní podobnými biblickými texty útlak či domácí násilí. Podobně jako když někteří křesťané argumentovali biblickými texty o otrocích ve prospěch zachování otrokářského řádu. Jiní křesťané však prozíravě zdůrazňovali, že Kristus otroky osvobodil, a proto ani my nemusíme otrokářský řád navěky konzervovat.

Ve stejném smyslu i dnes, v podmínkách mnohem větší rovnoprávnosti žen, dává Kristus partnerským vztahům stále stejný smysl. A konkrétní pokyny pro chod domácnosti můžeme převádět do současných poměrů tvořivě, abychom zachovali jejich Ducha vzdor proměnlivé době.

Na druhou stranu zůstává pravdou, že muž a žena mívají obvykle každý své originální vlastnosti – kéž se je oba odváží uplatnit. Muž se nemusí zdráhat rozvíjet svou mužskost a žena svou ženskost. Rovnocennost neznamená uniformitu. I když se dá také říci, že i muž nese v sobě určitou ženskou stránku – a patří to k jeho mužství – a žena mužskou stránku – a patří to k jejímu ženství. Proto mohou někdy působit poněkud ničivě pořekadla typu: „chlapi nepláčou“. V Kristu si může především každý dovolit být vším, co je. Potom také lépe pochopí všechny druhé lidi, s nimiž se setkává. Lépe se vžije do druhých. Včetně svého nejbližšího protějšku.

Nicméně zůstává pravdou, že muž a žena mívají obvykle každý své originální vlastnosti – kéž se je oba odváží uplatnit. Slova z epištoly Efezským o tom, že jeden je hlavou druhého, můžeme myslím chápat též jako východisko k úvaze o tom, že jeden třeba snadněji přebírá iniciativu – podle svého založení. A druhý dodává vláhu – jako tišší voda. Nicméně řekl bych, že v každé rodině může muž či žena svou iniciativu uplatňovat různou měrou – bylo by zřejmě zrádné stanovit obecné rovnice. A dá se také říci, že síla každého spočívá v něčem jiném. A jak píše apoštol Pavel, síla se projevuje i ve slabosti. A mimořádnou sílu rozpoznáváme právě v přijímání slabostí druhého! K tomu též míří dnešní text: Přijímat druhého v jeho slabostech – nesnižovat jej, ale vycházet mu vstříc. Doplňovat jej. Byla by škoda, kdyby se partneři styděli za svoje slabosti a neaktivizovali by svoje síly. Kdyby si nenaslouchali, a neodhalovali tak silné stránky toho druhého. Vždyť Kristus nám také naslouchá – a my jemu… Díky němu se také zlepšuje naše vědomí vlastní hodnoty a povědomí o vlastních možnostech. Podobně partneři dostávají schopnost měnit své představy o sobě samých i o druhém.

Skrytá síla se projevuje také v neutuchající péči o vztah. (Kristus myjící nohy učedníkům může působit i zde jako inspirativní předobraz.) Projevuje se v ochotě nepředpokládat, že vztah přetrvá samovolně. Ale přikládat dříví do ohně. Jako když Kristus rozdmýchává naše vyhasínající jiskry. A hledá člověka jako tu jedinou ztracenou ovci mimo všech ostatních devadesát devět. (Hledá i člověka, který je zrovna evidentně mimo…) Síla spočívá také v ochotě překvapit vždy znovu druhého něčím hezkým, jako když Kristus neustále překvapuje nás. A v ochotě vzdávat se něčeho – Kristus sám se vzdal všeho, ale i onen prototypně hříšný Adam se musel přece vzdát vlastního žebra.

Dále se ptáme, proč zrovna žebra… Někteří vykladači si všimli, že pro žebro je v textu o stvoření ženy užito stejné slovo jako jinde pro chrámovou stěnu. Správně vyladění partneři tedy bok po boku stojí jako duchovní dům – i v tom spočívá jejich zvláštní síla. Domov rovná se především duchovní, vztahový dům. I kdyby se všechny ostatní jistoty zhroutily do bezedna, nepřerušeně přetrvávající zázemí vztahu.

Je navíc zajímavé, že podle ekumenického překladu Genesis Bůh dává muži ženu jako pomoc jemu rovnou – ale v hebrejském originále stojí psáno záhadněji: „pomoc jako proti němu“. Oč přesně jde? Pomoc jako Tvůj protějšek? Protiklady se přitahují? Protiklady se doplňují? Bůh sám je virtuosní souhrou protikladů… Pročpak by člověk nebyl, jakožto obraz Boží? Člověk si občas myslí, že mu jeho partner či partnerka pomůže nejlépe tak, že mu zůstane vyloženě po vůli. Za každých okolností souhlasící či ladně souznějící. Ale co když též občas pomůže tak, že bude jakoby proti? Rozvine a láskyplně popostrčí – či důrazněji láskyplně strčí – jinam, než by si člověk původně představoval. Nejde o to, vyvarovat se zápasů za každou cenu. Jde o to, i prostřednictvím zápasů spět k jednotě. Vztahová krize se v kladném případě promění v další příležitost k posunům. Hádka se stane v ideálním případě základem dalšího rozhovoru. (Pravda, má smysl ji poněkud kultivovat, popřípadě scházet se cíleně v hodinách, kdy lze skutečný rozhovor namísto neskutečné hádky předpokládat.) Konflikt se může stát základem dalšího dialogu. Pokud jsou oba partneři otevřeni proměnám. Pokud doposud trvá šance být spolu. Jestliže ve vztahu doutná alespoň jiskřička Kristovy lásky. Bůh asi občas jen toužebně přihlíží a do poslední chvíle přeje zúčastněným, aby se ona mužena neroztrhla zvlášť bolestně vedví. Nicméně nemusí vadit, že pomoc člověku rovná – rovná se někdy pomoc jako proti němu.

I Kristus nám někdy slouží tak, že je jako proti nám. Nechci tím říci, že my pomáháme Kristu tak, že jsme jako proti němu. To už by znělo jako přehnané domyšlení tématu. Nicméně stojí za zamyšlení, že i vzájemné jednotě s Kristem napomáháme tak, že nic nepředstíráme, a předstupujeme před Boží tvář zpříma. Odhalujeme přitom i svoje konflikty a rozervané aspekty svých duší. Někdy jednáme nejčestněji, když Druhého zpříma obejmeme, přestože se s ním ještě napůl pereme. Jednáme tehdy čestněji, než kdybychom se vnějškově podřizovali, ale mysleli bychom si přitom svoje. I Jákob musel podstoupit zápas s Bohem, aby se posunul dál. Bůh sám se pak také v Jákobově životě posunul dál. A Kristus sám s námi též vstupuje i do konfliktů, aby nás posunul. „Vezmi svůj kříž a následuj mě.“ Někdy je jako proti nám, ale myslí to s námi dobře. Milovat druhého přece neznamená pokaždé mu všechno odsouhlasit. To může být spíš příznakem lhostejnosti než péče o vztah. Milovat druhého znamená myslet to s ním vždy znovu dobře…

A Kristus spěje k jednotě s námi. Od lásky k lásce – byť křížovými cestami. „Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe.“ Zde opět zaznívá ta základní, nekonfliktní pravda: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“ A „miluj bližního svého jako sám sebe“ překládá z hebrejského originálu židovský myslitel Martin Buber slovy: „miluj bližního svého, protože to jsi ty.“

My jako křesťané máme navíc tu výsadu skutečně doufat, že nejen ty, ale skutečně Kristus sám se skrze druhé stále pokouší prodrat na svět. Každými předními nebo zadními vrátky, skulinkou nebo propastí. Každým láskyplně uvolněným prostorem. I každou zlomeninou a zraněním – kéž jej v nich nepřehlížíme! Tyto naděje platí pro všechny naše vztahy, nejen pro partnerské.

Slovo poslání: J 16, 12-17