První čtení: J 4, 46-54

Základ kázání: 2Kr 5, 1-14

 

Možná vás také hned na první poslech (/pohled do textu) zaujala hra kontrastů: velikosti a malosti, moci a bezmoci, slávy lidské či slávy Boží.

Jeden kontrast se objevuje hned začátku: Naamán – velitel vojska, vážený, udatný bohatýr (vypravěč si dává záležet na popisech jeho slovutnosti) – je malomocný. Jeden z těch nejmocnějších náhle tak zjevně málo mocný. (A navíc on, skrze kterého daroval Hospodin Aramejcům vítězství, postižen takovou duchovní bídou a ztraceností, jakou ta nemoc v tehdejších očích zjevně znamenala.)

Další kontrast: Tažení ničivých, obávaných aramejských hord, jež monumentálně vyvrcholí tím, že zaujmou izraelské děvčátko. Takové světové vítězství. Až tak daleko to dotáhli.

Další kontrast: Děvčátko v zajetí nepřátel, z něhož se vyklube vyvolená zvěstovatelka záchrany i pro ně. Poslední, která se ukázala být první.

A jako poutavá série kontrastů vypadá i celá aramejská výprava do Izraele. Na místním královském dvoře se projevují velkopansky. Předají královi dost strohý rozkaz, aby Naamána uzdravil. Zároveň tím ale dávají najevo, že potřebují pomoc právě od Boha Izraele.

Další pozoruhodná scéna: Výjev bezmoci a zoufalství izraelského krále. Neví si rady a podezírá je, že proti němu chtějí rozpoutat nějakou kampaň.

A další série zvláštních kontrastů završí dění, když se na scéně objevuje prorok Elíša. Ten, s nímž na izraelském dvoře nikdo nepočítal. Ohlásí se sám. Ale pak odpovídá na Naamánův příjezd z vnějšího pohledu ještě velkopanštěji, než jak se projevovali Aramejci na izraelském královském dvoře. Nevyjde ani ven, aby s Naamánem promluvil osobně. Jen za ním vysílá poslíčka se vzkazem proneseným v tónu: Jsi nečistý, tak se jdi se umýt. Řekl jsem „z vnějšího pohledu“ se prorok choval ještě velkopanštěji; Ve skutečnosti Elíša určitě nepotřeboval vytvářet dojem, že zrovna on je „pan někdo“. Avšak chtěl Naamánovi naznačit, kdo je ten pravý Pán Izraele i celého světa, před kterým má smysl se pokořit.

Následuje však neméně vyhrocený okamžik Naamánovy nechuti vzít prorokovo slovo vážně a jít se očistit do místní, na pohled špinavé, provinční říčky. A pak opět kontrastuje důležitá role nejmenovaných, opět zdánlivě druhořadých služebníků, co začnou přemlouvat svého pána: Vždyť prorok to s tebou myslí dobře, klade ti na srdce něco, co ti prospěje. A za zkoušku přece nic nedáš. Nemáš co ztratit.

A hned následuje další zvrat, další kontrastující překvapení: Tělo ostříleného generála Naamána se najednou vynoří neposkvrněné jak tělo malého chlapce. Muž se zjeví jak znovuzrozený. Konečně panensky čistý – jako ta izraelská děvečka, která ho sem hned na začátku poslala.

Ještě že existovala ta izraelská děvečka. Ještě že existoval prorok. Přestože s nimi nikdo ze zdánlivě klíčových aktérů nepočítal. I když by nikoho z nich nenapadlo hledat pomoc u lidí takto stranou a na okraji. Lidé typu té děvečky či typu Elíšova jsou ovšem drahocenní a vzácní a v každé době působí jako zázrak, když se najdou. A když dostávají odvahu se do událostí vložit.

Lidé připomínající Naamána či izraelského krále se myslím v každé době najdou bez sáhodlouhého hledání. Vlivní lidé, co bolestně narážejí na limity své moci. Vládcové, kteří nemají dobrý přehled o tom, kde hledat skutečnou pomoc… Anebo nechtějí ho mít – jejich mysl se zatemnila vůči příležitostem nabízejícím se mimo sféru jejich vlivu. Lidé, kteří si obtížně přiznávají svou nedostatečnost, potřebnost, slabost a odkázanost na Boží záchranu…

A také si dobře dovedeme představit nemoc, která se šíří kdekoliv a která člověka obnaží, izoluje ba poznamenává ho jako typický cejch slabosti, smrtelnosti i jako připomínka hříchu. Takže se člověk už nemůže dál spoléhat na svoje postavení a zásluhy, na svoje výhody, majetky ani na vysoké sebevědomí. Generál Naamán se podívá do zrcadla a nevidí v něm už odznaky a vyznamenání. Vidí jen slabého, nemocného člověka, který osaměl.

A v každé době lze potkat také bratry a sestry z lidu Božího, kteří sice nějak vyznávají svou náboženskou příslušnost, ale neoslovují druhé svou vírou. Když to je potřeba, neukazují k naději v Bohu otevřené. Ani ke zdrojům Boží inspirace mezi ostatními věřícími. Tváří se pokorně a snad i pravověrně – ale ve chvílích lámání chleba nic z toho. Král izraelský roztrhl své roucho a řekl: „Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život, že ke mně posílá někoho, abych ho zbavil malomocenství?“ Tato králova věta sama o sobě dává smysl. Zvlášť v době, kdy panovníkům přičítají božskou moc. Leckdo z nich se také za boha nebo za zplnomocněnce božstev prohlašoval bez zábran. Leckdo by taktéž přivedl k Naamánovi přivedl své loajální čaroděje či oficiální proroky přítomné na královském dvoře. Izraelský král však ví o hranicích své moci před Boží tváří. A nezastírá je. A to je dobře. Ale na druhou stranu je velká škoda, že si ani za živého Boha nevzpomene na proroka Elíšu. Ukazuje se, že v Božím lidu nepanují jednoduché poměry: Nejeden tady osobně zápasí o ryzí životní pravdu, klidně i navzdory nejmocnějším a nejvlivnějším lidem. Pročež i prorok Elíša se pohybuje spíš v prorockém disentu. A král o něm dost možná ani nechce vědět, anebo mu přímo nemůže přijít na jméno… Ale tím pádem bohužel i králova odpověď zůstává bez další alternativy, mdlá, bezduchá a nanicovatá… Jen pokrčení rameny: „Já přece nejsem Ježíš, jsem jenom obyčejný člověk. Nejsem dokonalý a zázraky neumím. Tak nezbývá než smířit se s tím, že se nedá nic změnit.

Děvečka naštěstí viděla dál než král. Věděla, že je v Izraeli prorok! Věděla, že se dodnes dá narazit na živé proudy víry, naděje a zachraňujícího zájmu uprostřed Božího lidu. Děvečka ve službách nepřátel. Jedna z tak mnoha bezejmenných tváří v soukolí vleklých válek, které se střídají na Blízkém východě. Děvečka přítomná v tuto chvíli na syrském území. Zároveň dojemně symbolizuje dcerku sijónskou. Tu pravou vyvolenou Izrael, navenek ošuntělou a bezvýznamnou, ale stále tu pravou Izrael, přebývající často i v zajetí a v exilu. A symbolizuje také tu pravou Kristovu církev, mnohdy tak maličkou uprostřed cizího nebo i nepřátelského světa. Popelku církev, která (jen) na (první) pohled nic zvláštního nenabízí. A ve skutečnosti v sobě nese – slovo života. V pravý čas jej může předat.

Budiž té děvečce přičteno ke cti, že se projevila tak nezištně a empaticky a udržela se přitom tak velkoryse nad věcí. Když Naamán onemocněl, mohla si o nepřátelském, pohanském generálovi (národa, který ji zajal), pomyslet: „Dobře mu tak. Dostal to, co si zasloužil. Přece jen Boží mlýny melou!“ A církev též občas podléhá sklonu – nanejvýš s pocity zadostiučinění sledovat, jak nevěřícího potká neštěstí a jak svět ve zlém hyne. A nezabývá se přitom už otázkou, jak v těchto situacích přiblížit léčivé Boží slovo, Boží pomoc a Boží zachraňující moc. (Což ovšem zůstává jejím skutečným úkolem.) Blahoslavená děvečka se přes ono oblíbené pokušení noblesně přenesla. A přála i generálovi Naamánovi vše dobré, i když se o jeho záležitosti nemusela starat. (Sloužila u Naamánovy ženy. Nikoliv u něj samotného.) Ale nezalekla se ani představy, že by ji mohli mít za blázna. A promluvila o izraelském prorokovi. Snad ani ne věroučně dokonale. Ovšem zavedla Naamána na správnou stopu. Stejně tak církev i přes chudobu a nepatrnost některých svých sborů může dál účinně sloužit též lidem za jejími hranicemi. Lidem stiženým bezmocí a ohroženým nemocemi. Nastanou chvíle, kdy věřící poslouží už jen pár větami spontánně v pravý čas řečenými. Misií – ne jako neosobním nátlakem prázdných řečí. Misií jako slovy živého zájmu v konkrétní chvíli potřebnými.

Tak Bohu díky za tu děvečku. A Bohu díky za proroka Elíšu, který se v nouzi nejvyšší sám připomněl. Bylo sice až srandovní, jak se Naamánova představa o prorokově roli lišila od prorokova skutečného působení… Naamán narazil. Myslel si, že bude kolem něj Elíša jednak o překot poskakovat a za druhé že ho zasvětí do místních mystérií, zorganizuje nějaký opravdu bombasticky vypadající rituál. No, mohl by alespoň čarovat nebo zahánět démony v očividném transu. Naamán se přece netrmácel až sem, před oprýskaný prorokův domek kvůli nějaké banalitě. Tím trapněji si připadá, když mu Elíša prostě, bez diplomatických kurdlinek vyřídí: „Tak se jdi pořádně umýt támhle do Jordánu. Věř Bohu, že tahle řeka je tady od toho, aby tě zbavila té tvé nečistoty.“

Naamán rozhodně musí překousnout, že Jordán evidentně odkazuje k Hospodinu, na rozdíl od aramejských řek zasvěcených jeho vlastním božstvům. A že se mu nenabízí jen jednorázový léčebný obřad, který by neznamenal až takový závazek pro zbytek života… Ale otevírá se před ním výzva namočit se do Hospodinova proudu úplně, neodvratně, až po uši! A mimoto prorocké slovo asi útočí na Naamánovu pýchu. Protože místní, špinavě působící a zabahněný Jordán nevypadá tak slovutně jako aramejské řeky.

Přemýšlím, jak by se Elíša vyjádřil mezi námi dnes. Léčivým slovem, které zároveň ale bolestně dolehne na Naamánovu pýchu. Zdali by Elíša otřevřel třeba rozhovor typu: „Pokud jsi opravdu uvěřil, že ti pomůže náš Bůh, tak se klidně nech pokřtít na znamení odpuštění hříchů a znovuzrození do života věčného.“ Naamán by začal uvažovat: „Aha. Trochu mě překvapuje, že jsem přiletěl z Afghanistánu až do Chomutova, abych se doslechl jen tohle. Dobře, ale pokud já bych se měl nechat pokřtít, rád bych to pojal nějak exkluzivně. Mohl bych třeba odletět do Izraele, abych se nechal pokřtít od mesiánských židů v Jordánu. Anebo alespoň v katedrále svatého Víta od kněze známého z televizních pořadů, za účasti prominentních hostů.“ Elíša by pak Naamánovi na tyto úvahy odpověděl: „Nelítej nikam a nech se pokřtít tady v modlitebně, anebo víš co? – pokud se chceš nechat pokřtít na naší posvátné půdě přímo pod proudem tekoucí vody – – – jdi rovnou támhle k Chomutovce.“ Naamán by si pak uraženě pomyslel: „Za koho mě ten člověk má? To je mi teda duchovní mistr, kvůli tomu jsem přiletěl z Afghanistánu až do Chomutova.“ Avšak naštěstí by ho začali přemlouvat bodyguardi: „No tak, zkus klidně vzít vážně, co ti ten prorok klade na srdce. Kdyby ti řekl nějakou mnohem extravagantnější věc, tak bys ji třeba udělal tím přesvědčeněji. Řekl ti naopak příliš prostou věc, a ty se zdráháš. Ale co ti to udělá? Alespoň vyzkoušej vzít jeho slovo vážně, když už jsme tady.“

Řekl jsem vám možná nepřesnou parafrázi Elíšova zvláštního, na míru šitého doporučení, aby se Naamán sedmkrát ponořil v Jordánu. (Vyšel jsem z toho, že Jordán pro nás zůstává věrným symbolem křestní vody a přechodu ze světa smrti do nového života od Boha, podobně jako tehdy pro Naámana… Voda pak patřila i k dalším rituálům symbolizujícím Hospodinovu očistnou moc. v souvislosti s malomocenstvím bychom našli zmínku o sedmerém pocákání vodou – které se ovšem mělo uspořádat až v rámci stvrzení předchozího uzdravení. V té souvislosti by Elíša Naámana vedl k výmluvně totálnímu ponoření přímo do Jordánu – ovšem navíc na stvrzení víry, že Bůh Naámana již očistil. Všechny ty asociace hrají roli. Ale už v Bibli nenajdeme jinou zmínku o navlas podobném doporučení sedmerého ponoření v Jordánu v takto zvláštní situaci.) A taky jsem zlehčil fakt, že Jordán měl už tehdy pro Izraelce mnohem univerzálnější a hlubší význam než Chomutovka pro všechny Čechy… Ale chtěl jsem vám přiblížit alespoň, jak skřípavě mohla vyznít Elíšova řeč Naamánovým učím a hlavně Naamánovu egu. (A taky jsem vám chtěl přiblížit Chomutovku jako náš malý místní Jordán.)

Chtěl jsem vám přiblížit nejmenovanou děvečku, ale i proroka Elíšu jako nadčasové vzory věřících zvěstujících evangelium – originálně, každý po svém. Věřících sloužících druhým (i přes hranice a barikády). Věřících ukazujících přímo k očistným vodám Kristova života…

A nakonec i Naamán nám slouží jako příklad dobré praxe člověka, který i přes velkou počáteční nechuť nakonec odkládá své ego a odevzdává se Kristově moci otevřeně a čistě jako malé dítě.

 

Slovo poslání: Ř 1, 14-17