První čtení: L 1, 46-55

Základ kázání: Iz 61, 1-3

Radostná slova, která zazněla k židovským navrátilcům z babylonského zajetí. V období, kdy je stíhaly pocity méněcennosti a obavy do budoucna. A zazněla přednostně k chudým a upozaďovaným mezi Izraelci. K těm, jimž se nedostávalo takové podpory a pochopení ani od souvěrců. K těm, s nimiž špatné okolnosti zametaly.

Radostná slova, jimiž též Ježíš vysvětluje své poslání.

Radostná slova, která znějí aktuálně i do letošního zmateného a zkroušeného adventu. Znějí též do současného světa stiženého pandemií.

„Duch panovníka Hospodina je nade mnou.“ Odtud vítr vane. Zdvihá se mocný proud Kristovy energie, která už začala rozrážet stojatý vzduch. A všude, kde se taková energie projevuje, sám Kristus působí.

„Duch panovníka Hospodina je nade mnou.“ Vyhlašoval už dávno prorok Izajáš poselství Božího zmocněnce. Manifest oddaného služebníka Páně.

„Duch panovníka Hospodina je nade mnou.“ Vyhlásil Ježíš – a celým svým životem tu zvěst naplnil.

Duch panovníka Hospodina je nad námi i dnes, jak můžeme věřit. Duch Kristův, který chce vanout do plachet našeho společenství. A korunovat naše setkání. Umožní nadhled, celkový přehled a vhled mezi námi. Inspiruje. A navrací svobodu. Dodává nový dech (nezávisle na rouškách a inverzi). Provětrá sedliny myšlenek. Rozvazuje nám jazyky. Dodává ta pravá slova. Pravdivá, ale zároveň soucitná, povzbuzující… A léčivá slova. Osvobodivá slova. Posílí. Rozpohybuje nohy i ruce. Přemáhá uzavřenost. A překoná bariéry. Nasměruje nás i k lidem velmi osamělým. I k lidem vykořeněným. Trpícím ztrátou smyslu. I klidem, kteří teď podléhají důsledkům současným krize. I k lidem, co zdánlivě nemají žádnou budoucnost. Duch Boží také k nim naviguje a nadále směruje jako vítr do plachet. A motivuje ke smysluplným setkáním. A k osvobodivým činům.

Aby Kristovo evangelium zaznělo věrohodně i lidem prakticky bezmocným. I k lidem, jimž není věnována pozornost a jejichž hlas se ztrácí. Aby ta osvobodivá slova evangelia zazněla i pro ně – opravdu pro ně. Nejenom jako ty projevy mocných, o kterých si lidé vespod už dávno říkají: „Oni ti nahoře na nás kašlou. Jen prázdně mluví, anebo lžou.“ Aby i pro takhle skeptické, zklamané lidi zazněla Kristova slova mocně a živě. Spolehlivě. A opravdu pro ně. Tak, aby začali počítat s tím, že Bůh počítá s nimi. Duch inspirující k takové mocné a radostné zvěsti je nad námi – můžeme věřit a můžeme se na to spolehnout. Nejenom atmosféra církevního mluvení, které by bylo vyduchlé a prázdné. Nejenom fráze a slovní vata. Ale opravdu oslovující Boží moc vane do plachet.

A posílá také obvázat rány těch zkroušených srdcem. Obvázat poraněná a rozbitá srdce. Srdce zlomená. Možná si také vzpomenete na lidi, o nichž se dá říct, že jim puklo srdce. Že jejich nitro je hluboce, možná i nevratně zraněné. Ale Duch Boží není jen nějaké placebo, zběžné pofoukání. Nenalepí jen náplast na povrchu. Ale proniká i do těch nejhlubších ran jako proudy vody živé. Ze zanícených zranění vyplavuje nečistoty. Pročistí zahořklost, smrtelnou otravu nitra. Tento Duch proudí nad námi. A také do našeho společenství vyvěrá. Nejenom stojaté vody usedlého církevního života. Ale mohutná živá Boží řeka.

A impuls vyhlášení svobody zajatcům. A impuls vyhlášení propuštění vězňům. Tam, kde jsou lidé zajati silami, které životu nepřejí. Tam, kde jsou zajati nepřátelskými duchy. Tam, kde jsou zajati manipulací, omezenou a jednostrannou ideologií. Tam, kde jsou zajati nenávistným fanatismem nebo i davovou bezmyšlenkovitostí. Tam, kde jsou zajatci touhy po moci… Tam, kde jsou připoutáni jen ke svým věcem, k domnělým jistotám. Tam, kde jsou lidé jen jako zajatci nepříznivých poměrů… Tam, kde jsou lidé jak zajatci vlastních špatných nálad. Nebo i předsudků. Nezpracovaných vášní. Tam, kde jsou lidé zajatci chorobné touhy ovládat druhé…

A také tam, kde jsou uvězněni ve vlastních obavách. Ve strachu z nemoci. Ve strachu z budoucnosti. Ve strachu ze smrti.

Anebo v mizerných, nefunkčních vztazích. Tam, kde jsou uzavřeni vůči druhým.

Ale samozřejmě i tam, kde jsou lidé pronásledování a vězněni přímo pro víru. Anebo kde jsou minimálně omezováni na svých právech kvůli tomu, že se ke Kristu hlásí. Anebo vytlačováni do neviditelných ghett, protože je druzí neberou moc vážně.

Ale i tam, kde jsou lidé zavřeni kvůli opravdovým zločinům, s tím, že i těmto lidem je tolik zapotřebí nového života. Osvobození od nikam nevedoucí minulosti. Osvobození od smrtícího vlivu hříchu.

Kristův Duch vane jak čerstvý a osvobodivý dech proměn do těchto omezení vnitřních i vnějších. Do spoutanosti ve vztazích i do duchovních zajetí. Do problémů, co člověka ochromují a stahují ho ke dnu. Duch toho, který má klíče od smrti i hrobu.

Vyvádí z bludného kruhu hříchu. Vyhání démony. Osvobozuje od strachu ze smrti. Dodává nezávislost. A vede k pravdivosti, ke skromnosti a k pokoře… K pokoji. K nevypočítavé štědrosti, která není zatížená starostmi… Osvobozuje k pohybu – k vyjití z toho, co nedává smysl. Osvobozuje k otevřenosti ve vztazích. Osvobozuje k podpůrným, tvořivým přístupům ke druhým lidem, ke vztahům bez předpojatosti. K oproštěnému, svěžímu zájmu o jedinečný příběh druhého člověka. Osvobozuje k důvěře, k naději a k lásce…

Takový otevřený a otevírající Duch nad působí a rozráží dveře našich modliteben. Nejenom uzavřené formy církevních tradic. Nejenom do sebe zahleděnost místního společenství. Nejenom ohraničené kroužky.

A šíří se vyhlášení léta Hospodinovy přízně. Hospodinovo milostivé léto, což v původním, doslovném smyslu podle židovské tradice znamenalo čas hromadného odpouštění dluhů a propouštění otroků. A Kristův Duch nadále dopřává odpuštění. Smíření toho, co si navzájem dlužíme. A umožňuje propuštění z toho, v čem jsme se navzájem uzavřeli. Čím jsme se zotročili a čím jsme zotročili druhé. Duch svobody. Duch osvobozující. Nejenom ohraničené výběhy církevního ovčince.

Duch potěšení truchlících. Duch jejich pozvednutí. Duch navracející radost, chuť Boha chválit a oslavovat namísto zatrpklosti a beznaděje!

Izajáš končí tuto svou promluvu slovy, že ti, kdo truchlili a kteří cítili mizérii a beznaděj, budou napříště nazváni Stromy spravedlnosti a Sadba Hospodinova. Už se nebudou muset cítit jak ztrouchnivělé pařezy či pokácené stromy, odváté suché listí anebo jako křoví, hloží a trní. Budou stát pevně, zdravá míza v nich bude proudit a svěží vítr jim bude vát v korunách, slunce nad nimi nepřestane zářit a čirá voda jim bude zavlažovat kořeny.

Duch jako svobodný vítr, Duch jako proud živé vody, Duch plný Božího světla, Duch Kristovy přítomnosti. Duch živě oslovující a působí nad námi, mezi námi i v nás, uvádějící nás v pohyb a předcházející nás v mnoha směrech.

Slovo poslání: 1Te 5, 14-22