Nanebevstoupení Páně

První čtení: J 3, 13-15

Základ kázání: Ef 4, 7-13

Představuji si zmatek a proměnlivost nálad v rané církvi. Krátce po Kristově smrti na kříži vyděšenost a smutek učedníků, strach z budoucnosti i z nepřátelského okolí. Napřed se zdálo, že všechny naděje ustaly. Poté se Vzkříšený zjevoval – svátečně, nedělně, nevyzpytatelně. Po velmi krátkém čase však opět dlouhodobě mizí z dohledu.

Kristovo nanebevstoupení ovšem neznamená, že by se Ježíš definitivně ztratil do propadliště dějin. Neznamená to vůbec, že by se od nás oddělil nenávratně. Naopak. I když se učedníkům mohlo skutečně stýskat po jeho hmotné přítomnosti. Kristovo nanebevstoupení bezprostředně předchází seslání svatého Ducha. Vtažení učedníků do centra Ducha. Do víru seslání nebe na zem. Podle Skutků apoštolských tato síla skutečně první křesťany nevídaně rozpohybovala – defétismus mezi ani trochu nepřevládal – což považuji za věrohodné znamení působnosti Vzkříšeného.

Podle Janova evangelia Ježíš objasňoval význam těchto událostí slovy: „Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“

Zdánlivě zmizel z našeho dosahu, ale stalo se tak proto, aby vstoupil do nového rozměru – obnoveného světa. Do jiné dimenze, v níž i my teprve náležitě ožíváme. Aby už nedělil žádný čas ani prostor od jeho přímé působnosti žádné generace – ani minulé ani budoucí. Aby i skrze nás pokračoval v naplňování všechno, co jest. Aby nám v Duchu předal štafetu vlastního díla. A pověřil nás také výsadní odpovědností, když nás jakoby zanechal na zemi samotné; Dospíváme zde.

Nenastal tedy čas truchlit a postupně rezignovat. Naopak. Nastal čas přijmout o to víc a šířit o to dál. Sami od sebe zajisté nemáme neomezený vliv, nemáme zajisté přebytky sil. Někdy jsme na pokraji sil. Ale právě i na konci sil přesvědčujeme okolí neutuchající důvěrou a nadějí. Tím zázračnější, čím méně pochopitelnou. Nepatříme už nicotě. Patříme Pánu, před nímž i nicota znicotněla.

A co Kristus v nebi koná? Jaképak pořádky nastoluje tam? Jako v životě pozemském: Nemůže jinak, než rozdávat.

Proto dnešní čtení z epištoly Efezským začíná slovy: „Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. Proto je řečeno: ‚Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem.‘“

Zde je citován Žalm 68, podle kterého mesiášský král přijal zajatce jako dar, popřípadě dle jiné varianty triumfálně přijal dary od lidí. V epištole Efezským je význam ještě posunut: „zajal nepřátele, dary dal lidem.“ Kristovým nejvlastnějším posláním je rozdávat.

Zajal nepřátele, což zde znamená všechny síly, které by nás mohlo od Boha oddělovat. Nebesa představují sféru duchovního světa. Tedy i oblast všech duchů a energií, kteří nám v přístupu k Boží lásce brání. Všech sil a souvislostí, jež nás znepokojují, když si klademe otázku, kam ten svět spěje nebo co všechno nás ovládá a ochromuje.

Kristus vystoupil nade všechna nebesa, aby nade vším zavládl. A proto neexistuje žádná moc, která by nás mohla vyrvat ze sféry jeho působnosti. Jak ubezpečují ty klasické verše z epištoly Římanům:

„Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“

A v Heslech Jednoty bratrské je pro dnešní den určen verš z Žalmu 46: „Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. Proto se bát nebudeme.“

Ježíš všudypřítomnější než kdy předtím, nevnucuje se ovšem diktaturou halasnosti a moci. Vydáváme se hledat jej v tiché otevřenosti. On nás nachází ve svém Duchu. Vzhledem k tomu, že nás již prostor a čas nedělí, hledá nás i na těch nejztracenějších místech. I tam, kde by nikdo jiný na světě nikoho nenašel. Dá se říci, že čím výše vystoupil, tím širší přehled o celosvětovém dění má.

A utěšuje nás, že tak vyvýšen nade všmi je stále tentýž, kdo už jako člověk čistě pozemský stál o každého. Chtěl najít i lidi nejodstrčenější. Nikdo mu nebyl lhostejný. Soucitně se ke každému skláněl. Kraloval mytím špinavých nohou. Jeho programem zůstává: I z těch nejvyšších nebes se co nejhlouběji sklánět. Proto je psáno: „Ten, který sestoupil, je tedy tentýž, který také vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno, co jest.“

Vystoupil na nebesa, aby naplnil celou zemi, ale i propastné hlubiny smyslem. A aby rozdával nebeskou nadílku; nejúčinnější humanitární pomoc seslal: „zajal nepřátele, dary dal lidem.“ Leckdo se občas rád zasní o hrdinovi, jenž bohatým bere a chudým dává. Kristus jako jediný naplňuje tento předobraz opravdu spravedlivě. Kdyby úlohu Mesiáše musel zastat třeba césar či Barabáš, nevěděli by ani potom asi, co si s tím nebeským bohatstvím počít. Neuměli by rozdávat natolik odpovědně, moudře, štědře. My nyní přijímáme od toho, kdo nám dá všechno potřebné a vůbec nic klíčového nezatají. Nemusíme už hledat žádné další síly – magické ani jiné, jež by nám měly snad kompenzovat pomyslené cosi, co by nám podle bludného mínění zůstal dlužen.

Další verše toho textu z epištoly Efezským překvapily mne samotného: „A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“

„Toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele…“

Slyšíme, že jde tedy o selektivní výběr pověření a poslání. Jsem uvyklý smýšlet rovnostářsky a demokraticky – proto mne tento výběr zaskočil. Určitě však tím výčtem není míněno, že by apoštolové, proroci, zvěstovatelé, pastýři a učitelé byli hodnotnější než ostatní. Spíše si uvědomujeme, že dary udílené jako prvořadé po nanebevstoupení silně souvisejí s misií a s nezkresleným šířením Božího slova. Uvědomujeme si nutnost šířit evangelium pravdivě, nezkráceně a nepokrouceně – zvláště když mezi námi již neprochází muž pozemský Ježíš, jenž by sám vytrvale objasňoval slovy i skutky, kým je.

Vzpomínáme si nyní, jak všestranně vládl slovem samotným. Dokonce nemoci jím léčil, ba mrtvé volal zpět. A lidi duchovně mrtvé zval k následování. Musel nejednou volit odvážná, neotřelá slova, aby probouzel vadnoucí povědomí o Bohu. Vykřesat nejednou nový život ze starých slov. A říkal i výroky nesmlouvavě kritické. Na počátku všech životů bylo Slovo. (Přijímáme jej v odevzdaných modlitbách.)

A proto není lhostejné, jak mluvíme. Proto záleží na tom, co říkají verbálně talentovaní lidé.

Z jiných veršů jiných epištol samozřejmě vyplývá, že každý může rozvíjet svá originální a nezaměnitelná obdarování a že na všech stejně záleží.

Avšak pokud se slova o Kristu rozšíří nezkresleně, jsou i ostatní těmito výroky očišťováni a mohou pak správně využívat svá vlastní obdarování – proto je psáno: „aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“

V písni Radujme se vždy společně zpíváme: „Vzbuzuje nám ku pomoci / vůdce věrné z bludu noci / ó Pane náš všemohoucí, / veď i dál své dílo skvoucí.“

A jednoznačným cílem je tedy, „abychom dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“ Naslouchejme tedy dobrým slovům o Kristu a nechme je v sobě zakořenit. Předávejme je dál. Otevírejme se jeho příchodu a uvolňujme mu cestu i pro druhé lidi. (Byť pár prostými slovy nebo větami, jež za nás ovšem v daných situacích nikdo jiný nevyřkne.) Těšme se, až se celá naše celá převrácená země přeskládá podle nebeského vzoru. A Bůh bude všechno ve všem.

Slovo poslání: Iz 42, 5-9