První čtení: Př 8, 32-36

Základ kázání: J 8, 46-59

    

(Kazatel: Zdeněk Turek)

      

Milí přátelé v Kristu, bratři a sestry, předvelikonoční postní období graduje k vrcholu a dnešní perikopa nás přenáší do situace, kdy se Ježíš ocitá uprostřed židovského lidu. Dochází tu k velice zajímavému rozhovoru, který je dosti komplikovaný. Jako by tu každý mluvil o něčem jiném. Jako by tu docházelo k míjení. Navíc jako by ten rozhovor gradoval nejen v argumentacích a emocích, ale i v urážkách. Nakonec to končí tak, že ti, kterým je podána pomocná ruka, berou kameny, a toho, který pomoc přináší, chtějí kamenovat…

Jak je možné, že k takovému míjení či nedorozumění dochází? Jak je možné, že se Ježíš v tehdejší židovské církvi setkává s tak nenávistnou odezvou?

Ježíšovi posluchači, co se tu sešli, jsou o sobě přesvědčeni, že věří v toho jediného pravého Boha. Jsou přesvědčeni, že mají tu správnou víru. Víru vyvoleného národa. Víru, která je podložena na široce rozvinuté tradici. Všichni se snaží dodržovat Boží zákon, a svou víru udržovat v dostatečné kondici. Jsou přesvědčeni, že to všechno, na čem jejich víra stojí, je funkční, má to jasně daná pravidla, svůj řád a že je to uhlídatelné a správné… Co ale netuší, je to, že všechno to dodržování zákonů, důmyslně vytvořená tradice a péče o víru se stala jakousi zevšednělou rutinou. Rutinou, kde ze středu pozornosti se vytratil Bůh, který byl nahrazen právě jen tím, co je uhlídatelné a správné.

Marek Eben v jedné písni zpívá: „Udělal jsem si na kapesníku uzel, jenže nevím proč, a v tom je ta svízel.“ Všechna ta pravidla, zákony, tradice, církevní učení jsou skvělá věc, jsou takovým uzlem na kapesníku, který má člověku napomáhat k nacházení Boha a přibližování se Bohu. Uzel na kapesníku, který člověku připomíná, jak dobře žít smysluplný a Bohu libý život. Jenže tehdejší židovská církev si na ten uzel, na to uhlídatelné a správné zvykla a v náporu mnoha všedních dnů, měsíců a let zapomněla, k čemu ten uzel tady je. Vlastně místo Boha měli před očima už jen ten uzel.

To míjení, které v rozhovoru můžeme vnímat, způsobuje to, že Ježíš mluví ve jménu Božím, s Bohem Otcem v souladu, zatímco Židé jako by stále obhajovali jen ten svůj uzel. Také by se to mohlo pojmenovat jako, že Ježíš ukazuje na obsah, zatímco Židé hájí pouze formu.

Jádro konfliktu zmíněných dvou stran – židovských řečníků a Ježíše vězí ve zkušenosti, v přístupu a ve vztahu k Bohu.

Ježíš z Boha vychází, je s Bohem Otcem propojen už od věků, v chrámě uprostřed židovského lidu sice stojí a vypadá jako člověk, ale zároveň je sám Bohem. Není nikdo jiný, kdo by mohl být tak úzce a dokonale s Bohem Otcem propojen jako on, není nikdo jiný, kdo by mohl Boha přesněji interpretovat. Sám na sobě ukazuje slovem i skutkem, kým Bůh je, jakou má moc a jak Bohu na člověku záleží. Nemůže jinak než ukazovat na pravdu o Bohu, neboť on sám je tou Pravdou: „Kdybych oslavoval sám sebe, má sláva by nic nebyla. Mne oslavuje můj Otec, o němž vy říkáte, že je to váš Bůh. Vy jste ho nepoznali, ale já ho znám. Kdybych řekl, že ho neznám, budu lhář jako vy. Ale znám ho a jeho slovo zachovávám.“

Diskutující Židé v chrámě to mají jinak. Samozřejmě, že věří v Boha. Jenže nevnímají, že na něj hledí jen skrze svou vlastní zkušenost obyčejných lidí, která nemůže obsáhnout všechno, a tudíž je omezena. „Umřel Abraham a stejně i proroci…“ Do této omezenosti vměstnali i svou vlastní představu o Bohu, omezili svou představu o tom, kým Bůh je, omezili svou představu o tom, jak Bůh může působit. Sami sebe pasovali na znalce Božích možností, na znalce Božích schopností. Vlastně ve svých představách omezili i samotného Boha jen na to, čemu jsou sami schopni rozumět. Jejich představa o Bohu je již uzavřena, zakonzervovaná a neměnná. A tak se nyní opovažují rozhodovat i o tom, zda se v Ježíši smí nebo nesmí Bůh zjevit – „Jsi snad větší, než náš otec Abraham, který umřel? Co ze sebe děláš?“ V Ježíši nevidí Božího Syna, ale pouze také obyčejného člověka, který je navíc uráží – „Neřekli jsme správně, že jsi Samařan a jsi posedlý zlým duchem?“ Jejich vlastní sebejistota z nich učinila jakéhosi náboženského člověka, který se projevuje nepřátelstvím ke všem, co se ve své víře projevují jinak. Jejich nepřátelství k člověku nyní prosakuje proti Ježíši. Tím vším potvrzují své nepřátelství i proti Bohu. Mluví o Bohu, ale ve skutečnosti Boha neznají. Tvrdí, že Boha milují a hájí, ale ve skutečnosti se k němu otočili zády.

Bůh skrze Ježíše k nim mluví, ale oni neslyší – „Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste.“ Ježíš se jim snaží zjevit pravdu o Bohu, ale oni se utvrzují v pravdě své. Nejsou schopni rozumět ani tomu, co jim Ježíš nabízí. „Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky.“ Ježíš jim nabízí Život a oni se snaží Život usmrtit. Neuvědomují si, že svým postojem usmrcují jen sami sebe.

Zlo má mnoho podob. Někdy je rozeznatelné hned na první pohled, ale často se skrývá i pod závojem dobrého mínění, pod závojem jistot. Čas Velikonoc se blíží a s ním i čas utrpení Božího Syna Ježíše Nazaretského, který bude muset čelit i zlu skrytému v těch, kterým Otec věnoval tu největší péči. To je něco, co bolí asi nejvíc.

My však už nyní víme, že Ježíš z toho velikonočního boje vyjde jako vítěz. Jako vítěz nad zlem i nad smrtí.

Svou vírou můžeme už nyní z tohoto vítězství čerpat. Ano, i naše víra někdy kolísá, i my máme tendence uchylovat se k jistotám, máme strach z pochybností, procházíme rozličnými krizemi, i my máme někdy tendence vytěsňovat věci, kterým nerozumíme, které nám jsou nepříjemné, i my máme někdy tendence Boha přizpůsobovat našim představám… Ale pokud v sobě stále nalézáme pokoru a upřímnost před Bohem, pokud v sobě zachováváme zájem a otevřenost k bližním, k Bohu i k sobě samému, pokud svou představu o Bohu neuzavíráme do neměnné podoby a zachováváme si neustálou ochotu zkoumat a zkoušet, pokud si zachováváme neustálou ochotu hledat Boží vůli, ať je jakákoliv, pokud si dokážeme přiznat, že naše poznání je vždy jen částečné, pokud zůstaneme otevřeni možnosti žasnout nad tím, jak velký a velkorysý je Bůh ve svém stvoření i k nám, stále máme naději. Možná větší naději, než si umíme představit, neboť Bůh Otec i Syn jsou nám největším přítelem, který je ochoten nám dát to nejcennější. Život. Amen.

 

Modlitba s vyznáním vin: (nová agenda – web čce)

Bože spravedlivý a dobrý,

vyzýváš nás svým evangeliem, abychom očekávali a hledali tvé království.

Vedeš nás svým slovem, abychom spatřili nouzi vlastní i potřeby druhých.

Vyznáváme, že k tomu býváme hluší a slepí.

Stojíme však před tebou s vírou a nadějí,

že vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista láme moc hříchu,

na kterém neseme podíl.

Prosíme, smiluj se nad námi. Obnov naše srdce.

Dej sílu odpouštět a o odpuštění prosit.

Dej vyrůst novým začátkům.

Společně prosíme: Pane, smiluj se nad námi.

                                   Kriste, smiluj se nad námi.

                                   Pane, smiluj se nad námi.

 

Slovo milosti:

Zvěstuji vám slovo milosti:

I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník. (Iz 54, 10)