První čtení: L 12, 42-48

Základ kázání: 1Pt 4, 7-11

 

„Konec všech věcí je blízko.“ Jak nám to zní? Může to vyznít strašidelně a katastroficky, jak z apokalyptických filmů. Může to vyznít i smutně až beznadějně, jako že nám vše utíká skrz prsty. Může to vyznít pochmurně a potemněle, jako když na nás dolehne podzimní melancholie, dušičková atmosféra.

„Konec všech věcí je blízko.“ Může to vyznít i nadějně, dá se říct pozitivně, svým způsobem i šťastně? Třeba když se kvůli mnoha věcem trápíme, je někdy úlevné rozlišit, že nemají neomezené trvání. Spousta věcí, kvůli kterým se ještě dnes trápíme, nazítří pomine. A taky se osvědčí, co má budoucnost, dobrou pointu. Osvědčí se, co přese vše nevezme za své – co znamená víc než jen spotřební materiál ke konzumaci. „Konec všech věcí je blízko“, ale osvědčí se třeba ta nekonečná láska, která přikryje množství hříchů.

„Konec všech věcí je blízko.“ Navíc autor dopisu adresoval ta slova věřícím ve sborech, které čelily šikaně nebo i sílícímu pronásledování. A v takových situacích mohou ta slova o blízkém konci znamenat zároveň útěchu: I vaše problémy, které máte kvůli víře, v dohledné době pominou. Skončí váš útlak. Skončí posměch a pohrdání. Skončí i pronásledování. Všechno zlé má své hranice.

„Konec všech věcí je blízko.“ A co z toho vyplývá pro náš život víry – pro náš duchovní život? Jak se dá očekávání blízkého konce všech věcí sladit s našimi všedními záležitostmi? Některá církevní společenství podlehnou velké horečnatosti, když se soustředí hlavně na vize blízkého konce světa a příchodu Krista na konci věků. Věřící v těchto společenstvích se modlívají a zpívají jakoby v neustálém transu. A mohou mít také pocit, že už tolik nezáleží na běžné práci, na běžných vztazích, anebo třeba na stavu planety, která už stejně brzy lehne popelem. I když je konec všech věcí blízko, má takhle vypadat odezva víry: žít už jen ve zbožném vytržení, bez valného zájmu o jakékoliv pozemské záležitosti?

Autor biblického dopisu nás vede spíš opačným směrem: „Konec všech věcí je blízko. Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám.“ Žijte rozumně a střízlivě. Neulítněte nikam vyloženě mimo. Buďte v obraze. A zůstaňte na příjmu: Pohotoví k modlitbám. S tím, že ani modlitba nemá být útěkem od všedních záležitostí. Modlitba vede naopak k přijetí všeho, co se děje, v tom pravém světle. Ve světle Božího pohledu. Viděno z opačného konce. Vybavíte si možná slova člověka věřícího a zároveň velmi rozumně a střízlivě uvažujícího, slova Tomáše Garrigue Masaryka o tom, že máme žít pod zorným úhlem věčnosti – a to jak svůj osobní život, tak i svoji politickou existenci. Žít pod zorným úhlem věčnosti – i tak se dají ta slova „konec všech věcí je blízko“ uchopit ze správného konce. Co tedy pod zorným úhlem věčnosti obstojí? Bezesporu i pod povrchem letošních voleb se vedl zápas mezi úsilím o trvalejší hodnoty, jež mohou obstát i pod zorným úhlem věčnosti, a mezi různými omezenějšími obzory a zájmy. I po uplynulých volbách ten zápas pokračuje dál.

A co s našimi vzájemnými vztahy, když konec je všech věcí blízko? Dá se snad říct, že na nich pomalu přestává záležet? I na tuhle otázku odpovídá autor dopisu spíš naopak: „Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů.“ Pokud je konec všech věcí blízko, tak tím silněji pěstujte lásku, která až do toho konce vytrvá. A navíc do té doby přikryje množství hříchů, které by jinak mohly tak neodbytně strašit i u posledního soudu. Což neznamená, že by ta vytrvalá láska nad množstvím hříchů jen lhostejně mávla rukou. Ukřižovaná láska bolestně trpí vším zlým, co se na světe děje. A přesto vše přikrývá svým smířením. A tak až do posledního dechu směřuje k proměně, k budoucnosti až do konce otevřené, k naději probleskující i tam, kde předtím nebyla. Jako když sluneční svit náhle prozáří podzimní krajinu. Autor dopisu pak ještě upřesňuje, jak se taková láska konkrétně projeví:

„Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to!“ V řeckém originálním textu není řeč jenom o pohostinnosti, ale doslova o filoxénii. Co to znamená – filoxénie? Dá se říct, že opak xenofobie. Xenofobie se bojí naší vzájemné odlišnosti, straní se jí a nechce o ní nic vědět. Nepřijímá bližního v jeho jinakosti. Filoxénie se naopak z naší vzájemné odlišnosti raduje. Vidí v ní obohacení. Nehledá, jak se vůči druhým vymezit podle principu: Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Ale naopak hledá až do konce cesty, jak druhého přijmout – u prostřeného stolu i v otevřenosti srdce. A v souvislosti s pronásledováním církve pak slova o filoxénii nabývají ještě dalších významů. Někteří z pronásledovaných přicházejí odjinud, a tak je potřeba je přijmout. A když církev ve svém okolí nenachází přijetí ve svém okolí kvůli své odlišnosti, pak může sama tím trpělivěji prokazovat lásku, která překlenuje vzájemné rozdělení. A také v rozdělené společnosti může přemosťovat vztahy. I mezi těmi, kdo by si jinak jen těžko navzájem porozuměli… Těžko by se spolu sešli u jednoho stolu… Těžko by se spolu shodli na jednom jediném kandidátovi, anebo na jediném politickém programu… A přesto v Duchu té Boží filoxénie mohou spolu být.

„Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to!“ Za pozornost stojí i dodatek „nestěžujte si na to“, protože spočívá velký rozdíl mezi spontánním přijetím z celého srdce, a mezi přijetím z pouhé povinnosti, aby se neřeklo, nebo i s těžko potlačovanou otráveností, s pasivní agresí. Možná si vybavíte, jak vás někdy poníží třeba u doktora nebo na úřadě, když vám dají své dobrodiní „pěkně sežrat“. A tím spíš naopak, když dokonce i doktora nebo na úřadě pookřejete; když vám tam dají pocítit, že tam jsou doopravdy pro vás. A právě v Kristově Duchu můžeme rozšiřovat prostor pro taková milá překvapení. Ve společenství naplněném tou atmosférou Boží filoxénie. Ano, pokud jde o naše omezené zdroje energie, může nám hrozit i vyčerpání, neřkuli vyhoření, a přesto až do konce zůstávají ve hře i hlubší zdroje Božího Ducha, Božího milosrdenství. Zdroje, které lze nacházet v pohotových modlitbách. Z těch zdrojů můžeme čerpat i pro sebe navzájem.

„Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti.“ Řeč je tu podle řeckého názvosloví o charismatech, což jsou skutečně dary milosti. Nejde u nich o mou ani o tvoji výjimečnost. Nemáme se čím chlubit, nemáme se proč povyšovat. Neboť jde o dary Boží milosti, jež nám jsou svěřeny do správy ve vzájemných vztazích. Také se nedá říct, že by některé z našich duchovních darů byly vznešenější a jiné podružnější. Nebo že některé by byly zázračnější a jiné daleko méně zajímavé. Všechny jsou Kristovy, všechny jsou důležité a vynikající.

A to Boží mezi námi se projevuje jak ve slovech, tak činech: „Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. Kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh – tak aby se všecko dělo k oslavě Boží skrze Ježíše Krista.“ Nedá se říct, že by slova sama o sobě nic neznamenala. Ani se nedá říct, že rozhoduje jen vyznání víry a že dělat správné věci stejně neumíme. Modlitby, slova a činy se ve víře církve doplňují. A nemusíme přitom zdůrazňovat svůj vlastní význam, když dary od Boha sloužíme druhým. A nemusíme ani naopak podléhat obavám, že jsme příliš bezvýznamní na to, abychom mohli nějaké dary od Boha dobře rozvíjet. Není to věc našeho sebeprosazení. Jde o slávu Ježíše Krista, která může i mezi námi prozařovat a která se nakonec ukáže v celé své kráse. I přestože konec všech věcí je blízko; „Jemu buď sláva i moc na věky věků. Amen.“

 

Slovo poslání: Př 10, 11-12