První čtení: J 8, 3-9

Základ kázání: Gn 38, 1-27

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Abrahám, Izák a Jákob. To jsou praotcové a to je také počátek Božího lidu. Od Abraháma jde dál linie Božího Lidu, ale i linie požehnání. A to znamená i příslib cesty až k Mesiáši.

Po těchto třech velkých postavách se objevuje 12 kmenů, podle 12-ti potomcích Jákoba… Nepamatujeme si všechna ta jména, ale možná nám v mysli utkvělo, že Josefa a Benjamina mu porodila milovaná Ráchel.

Hodně zvláštní postavou byl Josef. Míval od mládí vize o tom, že bude přednější než ostatní jeho bratři. Byl hodně naivní. S každým snem se hned pochlubil. Například i s tím obrazem, ve kterém viděl, že všechny snopy jeho sourozenců se klaněly jeho snopu… Možná se nechtěl vytahovat, ale tak to vyznívalo. Bratři začali Josefa nenávidět. Až se stalo, že ho jednou prodali do otroctví. Tím okamžikem se začne odvíjet velký a dojemný úděl Josefa v Egyptě. – Ale hned zkraje je celé vyprávění přerušeno oddílkem, který sem jakoby nepatřil. Je o Judovi a Támar. Nehodí se k dosavadnímu líčení. Vymyká se jako karta z jiné sady. A nám se vnucuje otázka, proč byl vložen právě sem. Co nám má říct?

Příběh Josefův se potáhne do velkolepých výšin. Josef se stane správcem celého Egypta a v dobách nedostatku potravy výměnou za obilí skoupí pro faraona veškerou půdu. A i Josefovi bratři musí poníženě putovat za ním do Egypta a prosit ho o prodej obilí. Zdá se, že se vize naplňuje. Snopy jeho bratrů se klanějí snopu Josefovu. Josef jako správce celého Egypta se v této situaci stává zachráncem před smrti hladem pro tisíce lidí – i pro celý Jákobův rod.

Co bude dál? Bude sláva a význam „egyptského“ Josefa pokračovat i v zaslíbené zemi?… Vložena povídka o Judovi a Támar nás ovšem od Josefova rodu odvádí. Mluví o cestě požehnání, to ano, ale jinak. O ¨hospodářské“ moci a velké slávě u Judy nemůže být řeč. Naopak, jednání tohoto praotce nás spíše mate a znepokojuje.

Juda sestoupí z chebrónských výšin do oblasti Kanáanu, k pohanům. Je to divné. Celá Bible mluví velmi důrazně proti spolčování se s modlářskými národy. A tady sám Juda vybočuje z tradic svých předků. Proč, proč?, ptáme se.

Možná byl jenom netrpělivý a nedokázal čekat. Chtěl si v cizím prostředí rychleji zajistit dědice. Nejdřív se zdálo, že má štěstí. Oženil se a přišly děti: Ér, Ónan a Šela. Ve snaze potvrdit pokračování rodu později sám našel ženu i pro svého prvního syna Éra. Ér znamená zlý. Bible naznačuje, že byl zlý i v očích Božích. A Bůh mu život odňal dřív než mohl mít rodinu. Podle pravidel Izraelitů mělo dojít k levirátnímu sňatku. „Levir“ latinsky znamená švagr. Švagrem je v tomto případě Ónan. Ten se měl ujmout vdovy Támar. Měl si ji vzít za ženu. První narozený syn by potom byl připsán Érovi – aby i jeho rod byl zachován. Ónan se tomu ale bránil. Dělal všechno, co bylo v jeho moci, aby Támar nebyla těhotná. Co ho k tomu vedlo? To se můžeme jenom domnívat. Navenek Ónan povinnosti levirátního sňatku plnil. Ale opravdu jenom navenek. – Lze oklamat lidi, ale nemůžeme oklamat Hospodina. Přesto to zkoušel. Přesto to mnozí zkouší. A přesto, že to není možné, to někdy zkoušíme i my. Dětinsky a hloupě. (Před lidmi vzorní, před Bohem trapní.)

Za nějakou dobu zemřel i Ónan. Na scénu měl nastoupit Šela. Jenže nestalo se. Zabránil tomu Juda. Měl strach. Po těch dvou smutných zkušenostech se o svého nejmladšího bál a nechtěl ho Támar dát.

Dá se to pochopit, ale ne schválit. Támar se ztotožnila s Judou, s vyznáním a s tradicí jeho lidu a už nestála o své dřívější baalovské prostředí. Juda ji však ze sítě Hospodinova lidu vyloučil. Dobře věděl, že jí lže do očí, že Šelu jí dát nehodlá. Řekl: „Šela je ještě dítě. Vrať se do svého rodného domů, dokud nedospěje.“ Lhal.

Jméno Juda znamená Ten, který chválí. – Juda svým jednáním teď Hospodina ovšem nechválí. Naopak, zapírá… Význam jména Támar je „palma“. Co udělá Palma? Opustila svůj rod i s jeho bohy a přivinula se s důvěrou k vyznavačům Hospodina. A teď je odkopnutá.

Juda ovdoví. Po čase předepsaném pro truchlení vyrazí oslavit postřižiny. Támar se to dozví a nelení. Udělá ze sebe nevěstku zasvěcenou bohyni lásky. (Prý tak měly ve starém orientě provdané ženy učinit alespoň 1x za rok.) Támar zahalenou rouškou Juda nepozná. Přijde k ní a podle zdejších tradic ji požádá: „Dovol, abych k tobě vešel.“ Co na tom, že to Izraelité měli zakázané?… Sestoupil do Kanáanu i do praktik baalovského světa. (Sestoupil dost hluboko.)

Dohoda je uzavřena. Počty jsou jasné. Já dám, ty dáš. Za službu dostane kněžka kůzle. To se prý obětovalo právě bohyni lásky. Zatím však místo kůzlete dává zástavu: pečetidlo, šňůrku a hůl.

Jenomže do toho obchodu se vkrade něco, s čím Juda nepočítá. Támar otěhotní. Za Éra, za Ónana i za Šelu ji nebe obdaruje potomkem. Tak Juda nevědomky splní povinnost levirátního zastoupení.

Říká se: „Odříkaného chleba největší krajíc“… Jak se to děje lidem obecně, to je záhada. V našem případě ale musíme za vším vidět Hospodina. Lidé kují plány a Bůh se směje. Ale Bůh není zlý. A ani teď to není smích zlý. Bůh se zastal chudé vdovy, dopomohl Támar k právu.

Juda není špatný chlap. Chce být férový. Pošle kůzle. Ale posel už kněžku nemůže najít… Jde o čest. Když se Juda dozví, že kněžka vlastně neexistuje, řekne: „Chtěl jsem zaplatit. Zástavu ať si nechá. Jenom abychom nebyli v opovržení.“ – Před lidmi svůj kredit ztratit nechtěl. Jenomže zapomněl se ptát Boha. Sestoupil do vod, kde nikdy neměl být.

Co mátlo jeho cesty? Jedná svévolně. Chtěl si sám organizovat svoji budoucnost – a právo Támar pošlapal. Co mu to vynese? Neztratí kredit u Hospodina? Nebojí se trestu? A nepřijde trest?

Bůh se zde opět projeví jako ten, kdo nevyhlíží trest, ale nápravu. Tak je to v Bibli: „Hospodin netouží po smrti hříšníka, ale po záchraně.“… Najednou se na veřejnost dostane zpráva: „Támar se dopustila smilstva a je z toho smilstva těhotná!“

Patriarcha ctí pravidla. Ano, pravidla se musí plnit. Za velký hřích, velký trest. Rozhodnutí je jasné. „Musí být upálena. Vyveďte ji ven.“ Juda není špatný chlap. – I když, kdo ví, co by si pomyslel, kdyby palma hořela. (Ovšem zelené, čerstvé dřevo velký plamen nevydá.)

Támar riskuje. Riskuje svůj život. Ale věří, že Juda není tak zkažený, aby se nepřiznal ke svým věcem ze zástavy. To už ji vedli, když poslala svému tchánovi vzkaz: „Jsem těhotná s mužem, kterému patří tyhle věci. Podívej se pozorně.“ Juda jako soudce rodiny má dohlížet na popravu. Teď ale drží v ruce svoji hůl, pečetidlo a šňůrku.

Jak se „ochránce mravů“ zachová? – „Kdo jsi bez hříchu, hoď po ní kamenem“, řekne mnohem později jeho potomek Ježíš. Co udělá Juda? Hodí? Ne. Nehodí. Jeho svědomí ještě žije. Uvědomí si, co se všechno díky jeho přičinění odehrálo. A řekne o Támar: „Je spravedlivější než já, nedal jsem ji svému synovi Šelovi“.

Támar tchánovi porodí dva syny, dvojčata. Ale on už k ní nikdy nevešel.

Když bude později umírající Jákob dávat požehnání svým synům nejvýznamnější slova nepronese k zachránci Josefovi, ale právě k Judovi. „Mládě lví je Juda, s kořistí, můj synu, jsi vystoupil.“

Nebyl to špatný chlap. Vůbec ne. Pokořil se před Bohem i před lidmi. A Jákob může pevně pronést: „Juda nikdy nebude zbaven žezla, dokud nepřijde ten, kdo z něho vzejde; toho budou poslouchat národy“.

O jaké kořisti Jákob v prorocké řeči u požehnání mluví?… Možná jí byl nejmladší bratr Benjamin. To v Egyptě Juda sám sebe nabídl za otroka místo benjamínka Benjamína. Tím prokázal, že je schopen vydat svůj život za druhé… Ale možná tou kořistí je něco jiného. Něco ještě důležitějšího.

Když sestoupil do baalovského světa, jednal sobecky a lstivě. Ale události s Támar mu otevřely oči. Uvědomil si svoji vinu a svůj hřích a byl připraven vzít na sebe i vinu Támar. A to je pravá cesta k požehnání od Hospodina. – Ne plné sýpky, ale plné přijetí vlastní viny. (Pokání.) – A to nám chce říct vložený text o Támar.

Juda nebyl špatný chlap. Pokořil se před Bohem i před lidmi. Skrze odvážnou Támar obdržel rozhodující lekci víry. Támar, Palma hrdá a vznešená, pomohla Judovi k cestě, která vede až k Mesiáši. Proto se právem dostala do Ježíšova rodokmenu.

Amen.