První čtení: Iz 35, 3-10

Základ kázání: Mk 2, 1-12

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Četli jsme, že se sešlo tolik lidí, že přede dveřmi nebylo k hnutí…. O co šlo?

Tenkrát v Kafarnaum neměli žádnou církevní slavnost. Tolik lidí se sešlo proto, že Ježíš jim kázal, mluvil k nim. Tolik lidí se sešlo ne na nějakou atrakci, ale kvůli Ježíšovu poselství. Ježíšovo slovo totiž platí pro všechny a patří všem – mladým i starým, učeným i neučeným, zdravým i nemocným. Všichni mohou a mají Ježíšovo poselství slyšet. A mnozí je tenkrát v Kafarnaum také slyšeli.

A mnozí je slyší i dnes z kazatelen celého světa – v kostelích, modlitebnách i ve svých domovech – a možná i na ulicích a náměstích… Kdyby se všichni, kdo poslouchají Ježíšovo slovo, sešli třeba i z našeho města, sotva by se našel dům nebo kostel, do kterého by se vešli. A někdo by potom mohl napsat do novin, že tam bylo tolik lidí, že už přede dveřmi nebylo k hnutí.

Věřících snad ani není tak málo. Jen možná ne všichni dobře chápou důležitost společenství.
K domu, kde Ježíš káže, přicházejí čtyři lidé s nosítky. Na nich leží ochrnutý člověk. Když se nemohou kvůli návalu k Ježíši přiblížit, dostanou nápad. Rozeberou plochou střechu a otvorem spustí nemocného dovnitř Ježíšovi k nohám. – Touží, touží po pomoci pro svého přítele a nedají se něčím zastavit.

Některé věci známe dobře. Když jde o nemoc, o nemocného člověka, není žádná námaha příliš velká, žádná překážka není nepřekonatelná. Nemoc mobilizuje: mobilizuje fantazii i lásku, solidaritu a často i vkladní knížku. Ten, komu jde o záchranu blízkého člověka, nelituje zpravidla ani čas ani peníze. Všimněme si dobře, že Ježíš tuto mobilizaci, toto vzepětí proti nemoci, neodmítá. Naopak – pochválí. Ježíš neučí stoickému přístupu k životu. Nenavádí nikdy a nikoho, aby se člověk pasivně poddal svému osudu a slepě snášel rány.

Když ti čtyři svého postiženého spustili před Ježíše, On se na ně neobořil s výtkou, že ruší jeho povídání. Ne, On pochválí jejich víru.

Říká se, že víra hory přenáší. Zde víra těch čtyř rozebrala střechu… To, co se mohlo zdát skoro až jako drzost, bylo tedy projevem víry. O jakou víru šlo? Byla to víra, že tento ochrnutý člověk také patří do Ježíšovy péče.

Nemocní lidé se musí smířit s různými omezeními. Nemohou všude cestovat, mnohých věcí se musejí zříct. – Ale v té době, v dobách Ježíšova působení v Palestině, vážně nemocní byli trestáni i jinak. Slepí, malomocní, ochrnutí, epileptici a podobně stigmatizovaní lidé, neměli ani právo na Boží slitování. Nesměli se zúčastňovat bohoslužeb v chrámě. To je smutná realita té doby. Převládala představa, že nemoc je trest za hřích. A hříšník – co by dělal ve svatostánku? Nesmí poskvrňovat svaté místo!

Dnes už víme. Nemocní lidé mají různé překážky, ale jedno jim není a nesmí být odepřeno. Totiž to nejhlavnější. A tím je místo u Ježíše. S mnohými věcmi se nemocní musí rozloučit, ale ne s Ježíšem!

Ten nemocný v Kafarnaum tedy neměl podle tehdejšího chápání nárok na požehnání. Ale u Ježíše má místo. Tam vždycky patří a bude patřit! Tak věřili i ti čtyři, kteří ho nesli. A v této víře, rebelské a drzé, zdolali překážku a rozebrali střechu. A klidně přerušili kázání.

Někdy se víra projeví jako tiché naslouchání a očekávání. Ale jindy zase jako dravost. Neodbytnost. Tak tomu bylo například u Jóba. Bojoval, zápasil. křičel k Bohu. Reptal, až se zdálo, že se rouhá! Ale nepřestal. Nepřestal – a Bůh ho nakonec přijal a vyslyšel… Podobnou neodbytnost projevila také kananejská žena. Ta také neodbytně na Ježíše naléhala, aby vysvobodil její dceru ze zajetí zlých sil, aby jí zbavil těžké nemoci. A Ježíš ji neodmítl.

Čtyři chlapi z našeho příběhu měli také takto podobně nezlomnou víru. Čteme, že když Ježíš uviděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy“.

Je to trochu překvapení, ale slyšíme dobře. „Když Ježíš viděl jejich víru“. Ne jeho víru, víru toho nemocného. O nemocném vůbec nic nevíme. Ten v celém příběhu ani jednou nepromluví. Evangelista Marek nepíše, zda věřil, či ne.

V centru dění jsou ti čtyři nosiči. Ti věřili a jednali za něj! A je skutečně pozoruhodné, že Ježíš jejich víru uznává, přijímá.

To nám ukazuje na důležitou věc. Že i taková, řekněme, „zástupná“ víra může druhého zachránit!… Taková Je víra rodičů při křtu malých dětí. A nejen při křtu. – Když ve víře a v modlitbě svěřujeme svoje dítě nebo partnera či přítele Ježíšovi, když o někoho zápasíme a vymáháme mu u Ježíše místo, může to přinést veliké ovoce.

Člověk zmítaný nejistotou, pochybnostmi nebo pokušeními, člověk, který sám k Ježíši přijít nemůže, má být nesen jakoby na nosítkách. A k Ježíši má být nesen i donesen vírou svých blízkých, kteří o toho člověka zápasí a bojují. Ke křesťanskému sboru patří oboje. Ti, kdo nesou – i ti, kteří jsou neseni. Ti, kterých víra unese ještě i zápas o bližního, i ti, kteří se sami ze svých sil ke Kristu nedostanou.

Všichni ti, kdo se Bohu a Kristu odcizili /nebo jinak stojí opodál/, jsou pro nás věřící výzvou, abychom přemýšleli, jak bychom je mohli vzít „na nosítka lásky a modliteb“ a přiblížit ke Kristu. K tomu Kristu, který léčí a uzdravuje.

Vždyť snad každý z nás byl jednou takto ke Kristu donesen. A z určitého pohledu je dodnes každý z nás ke Kristu stále nesen. Nesen a podpírán vírou, láskou a modlitbami svých blízkých… Takové společenství se tvoří kolem Ježíše. Sbor je společenství těch, kteří nesou, i těch, kteří jsou zároveň neseni.

Když tito čtyři onoho nemocného u Ježíš složí, řekne Ježíš to zvláštní: „Synu, odpouštějí se ti hříchy“… Napadne nás: Není to trochu málo? Ten nemocný potřebuje vrátit zdraví a místo toho slyší o odpuštění hříchů.

Jestli je to málo, nebo ne, to je opravdu zvláštní otázka. Kdyby někdo z nemocných lidí řekl: „Nechci žádné smíření s Bohem, nechci žádné Boží království, nechte si ho pro sebe“, asi bychom se dost zhrozili. – Vždyť být zahrnut Boží láskou, být zdarma a bez zásluh omilostněn a najednou se ocitnout v Božím náručí – to je ten nejvyšší dar, kterého se nám může dostat!

Nikdy nejde jenom o fyzický prospěch… Proto také na jiném místě Ježíš řekl to provokativní, že je lepší je být jednooký nebo jednoruký, ale vejít do Božího království.

Být zbaven vin a trestů a být přijat za „Boží dítě“, to je cíl víry. To je cesta, kterou otevírá víra v Ježíše Krista. A toto smíření s Bohem a přijetí, toto, co Bible nazývá novým narozením, se nemusí vždycky nutně projevit ve změně fyzického stavu. – Odpuštění a fyzické uzdravení, to jsou dva různé dary. Když Ježíš dá někomu i ten druhý dar, totiž to fyzické uzdravení, tak ho může dát právě na potvrzení, že On, Ježíš jako Mesiáš, je tím, kdo má moc snímat hříchy a viny a uvádět lidi k nebeskému Otci.

A o tom vlastně mluví i pokračování našeho příběhu. Nemocného Ježíš vybízí: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ Čteme: „A on vstal a vyšel před očima všech.“

Ježíš takto učinil veliké znamení; znamení toho, že Bůh je na straně nemocných, zavržených, odepsaných. Je to zpráva o tom, že Ježíš otevírá bránu k věčnosti těm, kdo neměli žádné právo, těm zavrhovaným a zdeformovaným porušeností, hříchem… Ježíš uzdravoval, abychom věděli, že Bůh je vždycky na straně člověka a je proti silám zániku a zmaru. Je proti smrti. A kdykoli se někomu daří překonávat nemoc, zmírňovat lidské utrpení a oddalovat umírání, tak je to v souladu s Božím záměrem. – Všichni poctiví lékaři a zdravotníci stojí v tomto velikém Božím zápase proti nemoci a stínu smrti.

Jednou tento zápas dojde ke konci. „Tehdy se otevřou oči slepých, uši hluchých a kulhavý poskočí jako jelen“. Ano, takto to má dopadnout a tak to také dopadne. Ježíš přišel, aby potvrdil, že toto zaslíbení platí. Jednou to i my zakusíme v plnosti. Ten ochrnutý z našeho příběhu to zažil hned. Ale ne každý dostane oba dary najednou: odpuštění i tělesné uzdravení. Někdo jiný na ten druhý dar musí čekat až do dne nejposlednějšího, do dne, když všichni prožijeme vzkříšení – a kdy bude nové nebe a nová země a nové /proměněné/ tělo. Zatím však žijeme na zemi a náš největší zisk je v tom, že víme, komu díky Boží milosti patříme.

Ale jsou kolem nás lidé, kteří tuto jistotu víry nemají. Znají jenom bolest a trápení. A možná v koutku duše doufání v něco lepšího. Bůh však nikoho nechce nechat ve tmě a zoufalství.

Apoštol Pavel píše, že ani nevíme, jak se modlit. Ale máme při sobě pomoc nejvyšší. V epištole Římanům čteme: „Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním“. – Ano, sám Duch svatý se přimlouvá za nás „podle Boží vůle“ a tak nás učí, modlit se… Ovšem když otvíráme Bibli, myslíme ještě i na něco jiného. Jakub říká: „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni… “

Žijeme život víry. Bojujeme a doufáme, že budeme bojovat ten „dobrý boj víry“. Ale v rámci všech zápasů bychom neměli ulpívat jenom na starostech o sebe. Spíš se přidat k těm, kdo strádají a doufají v pomoc… Je biblické, radovat s radujícími. Ale biblické a lidské je, plakat s plačícími. Kdo chce, nosítka najde. Amen.